TEXT 37
śrī-bhagavān uvāca
kāma eṣa krodha eṣa
rajo-guṇa-samudbhavaḥ
mahāśano mahā-pāpmā
viddhy enam iha vairiṇam
śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; kāmaḥ — chtíč; eṣaḥ — toto; krodhaḥ — hněv; eṣaḥ — toto; rajaḥ-guṇa — kvalita vášně; samudbhavaḥ — zrozený z; mahā-aśanaḥ — všepohlcující; mahā-pāpmā — velice hříšný; viddhi — věz; enam — toto; iha — v hmotném světě; vairiṇam — největší nepřítel.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Je to jen chtíč, Arjuno, který se rodí ze styku s hmotnou kvalitou vášně a později se mění v hněv a který je v tomto světě všepohlcujícím hříšným nepřítelem.
Jakmile živá bytost přijde do styku s hmotným stvořením, její věčná láska ke Kṛṣṇovi se působením kvality vášně změní v chtíč. Jinými slovy — z lásky k Bohu se stává chtíč, stejně jako se mléko ve styku s kyselým tamarindem mění v jogurt. Když chtíč není uspokojen, mění se v hněv, hněv se mění v iluzi a iluze způsobuje pokračování hmotného života. Proto je chtíč největším nepřítelem živé bytosti. Právě on čistou živou bytost nutí, aby zůstala zajatcem v hmotném světě. Hněv je projevem kvality nevědomosti — tyto kvality hmotné přírody se projevují jako hněv a další důsledky. Pokud je tedy kvalita vášně namísto úpadku do kvality nevědomosti povznesena životem a jednáním podle stanoveného způsobu do kvality dobra, živá bytost může vyvinout duchovní připoutanost a tak být zachráněna před úpadkem pocházejícím z hněvu.
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se expandoval do mnoha bytostí, aby zvětšil svou věčně rostoucí duchovní blaženost. Živé bytosti jsou nedílnými částmi této duchovní blaženosti — mají částečnou nezávislost, ale když jí zneužijí a jejich služebnický postoj se změní v náchylnost ke smyslovému požitku, dostanou se do vlivu chtíče. Hmotný svět Pán tvoří proto, aby podmíněným duším umožnil splnit jejich chtivé touhy, a když jsou po dlouhé době strávené smyslnými činnostmi zcela rozčarovány, začnou se dotazovat na své skutečné postavení.
Tento dotaz je začátkem Vedānta-sūter, ve kterých je řečeno: athāto brahma-jijñāsā — je třeba zkoumat Nejvyššího. Nejvyšší je ve Śrīmad-Bhāgavatamu popisován slovy janmādy asya yato 'nvayād itarataś ca, původem všeho je Nejvyšší Brahman. Chtíč má tedy svůj původ také v Nejvyšším, a je-li přeměněn v lásku k Nejvyššímu neboli ve vědomí Kṛṣṇy — v zasvěcení všech tužeb zájmu Kṛṣṇy — lze ho tak i s hněvem zduchovnit. Hanumān, pověstný služebník Śrī Rāmy, projevil svůj hněv zapálením Rāvaṇova zlatého města, ale právě tím se z něho stal největší oddaný Pána. Zde v Bhagavad-gītě zase Pán Kṛṣṇa nabádá Arjunu, aby použil svůj hněv proti nepřátelům a tak Pána uspokojil. Pokud jsou tedy chtíč a hněv zaměstnány na úrovni vědomí Kṛṣṇy, nestávají se našimi nepřáteli, ale naopak přáteli.