Úvod

Narodil jsem se v nejtemnější nevědomosti a můj duchovní učitel mi otevřel oči pochodní poznání. Skládám mu uctivé poklony.

Kdy mi Śrīla Rūpa Gosvāmī Prabhupāda, který v tomto hmotném světě představil misi pro splnění touhy Pána Caitanyi, poskytne útočiště u svých lotosových nohou?

S úctou se klaním lotosovým nohám svého duchovního učitele, všem dalším duchovním učitelům na cestě oddané služby a všem vaiṣṇavům. Skládám uctivé poklony Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu a jeho staršímu bratru Sanātanovi Gosvāmīmu, jakož i Raghunāthovi dāsovi Gosvāmīmu, Jīvovi Gosvāmīmu a jejich společníkům. S úctou se klaním Śrī Advaitovi Ācāryovi, Pánu Nityānandovi a Pánu Kṛṣṇovi Caitanyovi i všem Jeho oddaným, v čele se Śrīvāsem Ṭhākurem. Skládám uctivé poklony lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy a Śrīmatī Rādhārāṇī a všem Jejich společnicím vedeným gopīmi Śrī Lalitou a Śrī Viśākhou.

Můj milý Kṛṣṇo, oceáne milosti, jsi přítelem soužených a původcem stvoření. Jsi Pánem pastevců a milencem gopī, především Śrīmatī Rādhārāṇī. Skládám Ti uctivé poklony.

S úctou se klaním Rādhārāṇī, jejíž pleť má barvu tekoucího zlata a jež je královnou Vṛndāvanu. Jsi dcerou krále Vṛṣabhānua a jsi velmi drahá Pánu Kṛṣṇovi.

Skládám uctivé poklony všem Pánu oddaným vaiṣṇavům. Stejně jako stromy přání dovedou plnit přání všech a jsou plni soucitu k pokleslým duším.

Klaním se Śrī Kṛṣṇovi Caitanyovi, Prabhuovi Nityānandovi, Śrī Advaitovi, Gadādharovi, Śrīvāsovi a všem ostatním oddaným.

Bhagavad-gītā je také známá pod jménem Gītopaniṣad. Je esencí védského poznání a jednou z nejdůležitějších Upaniṣad, které jsou součástí Véd. Existuje samozřejmě již mnoho anglicky psaných komentářů k Bhagavad-gītě a člověk se může ptát, k čemu je potřeba další. Toto vydání můžeme odůvodnit následovně.

Nedávno mě jedna Američanka požádala, abych jí doporučil nějaký anglický překlad Bhagavad-gīty. V Americe je Bhagavad-gītā dostupná v mnoha anglických verzích, ale z toho, co jsem viděl – a to nejen v Americe, ale i v Indii – nelze o žádné jednoznačně říci, že je autoritativní, neboť téměř v každé z nich komentátor vyjadřuje své vlastní názory, aniž by se vůbec dotkl sdělení Bhagavad-gīty takové, jaká je.

Bhagavad-gītā své sdělení uvádí sama. Pokud chceme užívat určitý lék, musíme se řídit pokyny uvedenými na štítku. Nemůžeme ho užívat, jak nás napadne, nebo podle rady přítele. Je třeba následovat pokyny udané na štítku či pokyny lékaře. Rovněž Bhagavad-gītu bychom měli přijímat tak, jak nařizuje samotný její mluvčí, Śrī Kṛṣṇa. Na každé stránce Bhagavad-gīty je Kṛṣṇa uveden jako Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství. Slovo bhagavān sice někdy poukazuje na jakoukoliv mocnou osobu či poloboha – a zde rozhodně vyjadřuje, že Kṛṣṇa je významná osobnost, – ale zároveň bychom měli vědět, že Śrī Kṛṣṇa je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. To potvrzují všichni velcí ācāryové (duchovní učitelé) jako Śaṅkarācārya, Rāmānujācārya, Madhvācārya, Nimbārka Svāmī, Śrī Caitanya Mahāprabhu a mnoho dalších autorit v oboru védského poznání v Indii. Pán sám v Bhagavad-gītě prokazuje, že je Nejvyšší Osobností Božství, a totéž postavení Mu přiznává Brahma-saṁhitā a všechny Purāṇy – zvláště Śrīmad-Bhāgavatam, známý pod jménem Bhāgavata Purāṇa (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Bhagavad-gītu bychom tedy měli přijímat podle pokynů samotné Osobnosti Božství.

Ve čtvrté kapitole Gīty (4.1–3) Pán říká:

Kṛṣṇa tím Arjunovi sděluje, že tuto vědu o józe – Bhagavad-gītu – nejprve přednesl bohu Slunce, bůh Slunce ji vyložil Manuovi, Manu ji vyložil Ikṣvākuovi a takto, učednickou posloupností, byla předávána od jednoho mluvčího ke druhému. Časem však byla ztracena, a proto ji Pán musí přednést znovu – tentokrát Arjunovi na Kuruovském bitevním poli.

Říká Arjunovi, že mu prozrazuje toto svrchované tajemství díky tomu, že Arjuna je Jeho oddaný a přítel. Tím je vyjádřeno, že Bhagavad-gītā je dílo, které je zvláště určeno oddaným Pána. Jsou tři druhy transcendentalistů: jñānī (zastánce neosobní filozofie), yogī (který se věnuje meditaci) a bhakta (oddaný). Zde Pán jasně říká Arjunovi, že ho činí prvním členem nové parampary, učednické posloupnosti, neboť stará posloupnost byla přerušena. Pán chtěl tedy založit další paramparu předávající stejné myšlenky, jaké přicházely od boha Slunce k ostatním, a přál si, aby nyní Jeho učení znovu rozšířil Arjuna. Chtěl, aby se Arjuna stal autoritou na poznání Bhagavad-gīty.

Vidíme tedy, že Bhagavad-gītā je sdělena právě Arjunovi z toho důvodu, že Arjuna byl oddaným, přímým žákem a důvěrným přítelem Pána Kṛṣṇy. Z toho plyne, že nejlépe pochopí Bhagavad-gītu ten, kdo má podobné vlastnosti jako Arjuna – to znamená oddaný, který má přímý vztah s Pánem. Jakmile se někdo stane oddaným, má s Pánem také svůj přímý vztah. To je velice obsáhlé téma, ale v krátkosti lze říci, že oddaný má s Nejvyšší Osobností Božství jeden z těchto pěti vztahů:

1. může být oddaným s pasivním postojem;

2. může být oddaným s aktivním postojem;

3. může být oddaným jako přítel;

4. může být oddaným jako jeden z rodičů, a

5. může být oddaným s milostným vztahem k Pánu.

Arjuna s Pánem jednal jako s přítelem. Mezi tímto přátelstvím a přátelstvím v hmotném světě je samozřejmě veliký rozdíl. Toto je transcendentální přátelský vztah, který nemůže mít každý. Každý má s Pánem určitý vztah, který se probudí dosažením dokonalosti v oddané službě, ale v současném stavu života jsme zapomněli jak na Nejvyššího Pána, tak na náš věčný vztah s Ním. Každá z mnoha miliard a biliónů živých bytostí má s Pánem věčně určitý vztah. To se nazývá svarūpa. Procesem oddané služby může každý tuto svarūpu oživit a dosáhnout tak stavu zvaného svarūpa-siddhi – dokonalosti svého přirozeného postavení. Arjuna byl tedy oddaným a byl ve styku s Nejvyšším Pánem formou přátelství.

Je třeba si povšimnout toho, jak Arjuna přijal Bhagavad-gītu. To je popsáno v desáté kapitole (10.12–14):

„Arjuna pravil: Můj milý Kṛṣṇo, chápu, že jsi Nejvyšší Osobnost Božství, konečné útočiště, nejčistší, Absolutní Pravda. Od nepaměti jsi osobou, transcendentální, původní, nezrozenou a největší. Všichni velcí mudrci, jako je Nārada, Asita, Devala a Vyāsa, to o Tobě prohlašují, a teď mi to říkáš Ty sám. Ó Kṛṣṇo, bez výhrad přijímám vše, co jsi mi řekl, a věřím tomu. Nikdo nechápe Tvou osobnost, ani polobozi, ani démoni.“

Jakmile Arjuna vyslechl od Śrī Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavad-gītu, přijal Ho za paraṁ brahma, Nejvyšší Brahman. Každá živá bytost je Brahman, ale svrchovaná živá bytost – Nejvyšší Pán, Osobnost Božství – je Nejvyšší Brahman. Paraṁ dhāma znamená, že je nejvyšším útočištěm či místem spočinutí všeho, pavitram vyjadřuje, že je čistý, nedotčený hmotným znečištěním, puruṣam značí, že je nejvyšším příjemcem požitku, śāśvatam znamená původní, divyam transcendentální, ādi-devam Nejvyšší Osobnost Božství, ajam nezrozený a vibhum největší.

Nyní si někdo může myslet, že Arjuna tím vším Kṛṣṇovi pouze lichotí jako svému příteli, ale takové pochybnosti vyhání Arjuna z mysli čtenáře v následujícím verši. V něm podává důkazy pro oprávněnost své chvály Kṛṣṇy, když říká, že za Nejvyšší Osobnost Božství uznává Kṛṣṇu nejen on, ale i autority, jako je Nārada, Asita, Devala a Vyāsadeva. To jsou významné osobnosti, které šíří védské poznání v takové podobě, jak je přijímají všichni ācāryové. Arjuna proto Kṛṣṇovi sděluje, že uznává vše, co říká, za naprosto dokonalé. Sarvam etad ṛtaṁ manye – „Vše, co říkáš, přijímám za pravdivé.“ Dále uvádí, že Osobnost Pána je nesmírně těžké poznat a že je to nemožné i pro velké polobohy. To znamená, že Pána nemohou znát ani osobnosti, které jsou na vyšší úrovni než lidské bytosti. Jak by tedy mohl člověk poznat Pána Śrī Kṛṣṇu, aniž by se stal Jeho oddaným?

K Bhagavad-gītě je proto třeba přistoupit s oddaností. Nikdo by si neměl myslet, že se Kṛṣṇovi vyrovná, ani Ho považovat za obyčejnou osobnost; ba dokonce ani za mimořádně významnou osobnost. Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Podle výroků Bhagavad-gīty či výroků Arjuny, který se snaží Bhagavad-gītu pochopit, je nutné alespoň teoreticky přijmout Śrī Kṛṣṇu za Nejvyššího Pána. S tímto pokorným přístupem lze Bhagavad-gītě porozumět; jinak je to nesmírně obtížné, protože se jedná o veliké tajemství.

Čím je Bhagavad-gītā? Jejím účelem je vysvobodit lidstvo z nevědomosti hmotné existence. Každý člověk čelí v mnoha směrech nesnázím, stejně jako Arjuna, když musel bojovat na Kurukṣetře. Arjuna se odevzdal Śrī Kṛṣṇovi, a tomu následovalo, že mu Kṛṣṇa přednesl Bhagavad-gītu. Nejen Arjuna, ale každý z nás je plný úzkosti, která je důsledkem hmotné existence. Nyní existujeme v prostředí neexistence. Ve skutečnosti jsme věční, ale nějakým způsobem jsme postaveni do situace zvané asat. Asat znamená „to, co neexistuje“.

Z velkého množství trpících lidských bytostí se jich jen několik dotazuje na své postavení: kdo jsou, proč jsou v této nebezpečné situaci a tak dále. Dokud člověk neprocitne k vědomí, kdy se začne ptát na příčiny svého utrpení – dokud si neuvědomí, že nechce trpět a že se chce naopak všeho utrpení zbavit, – nelze ho považovat za dokonalou lidskou bytost. Lidství začíná tehdy, když v mysli člověka vyvstanou takovéto otázky, které Brahma-sūtra nazývá brahma-jijñāsā. Athāto brahma-jijñāsā. Dokud se člověk nezačne dotazovat na povahu Absolutní Pravdy, každou jeho činnost je třeba pokládat za neúspěšnou. Vhodnými uchazeči o pochopení Bhagavad-gīty jsou tedy ti, kteří se začínají ptát, proč trpí, kdo jsou, odkud pocházejí a kam půjdou po smrti. Upřímný student má mít rovněž velký respekt k Nejvyšší Osobnosti Božství. Takovým studentem byl Arjuna.

Pán Kṛṣṇa sestupuje proto, aby znovu ukázal skutečný smysl života, když na něj člověk zapomene. I tak se mezi mnoha probuzenými lidmi najde možná jeden, který skutečně porozumí svému postavení – a právě pro něj je přednesena Bhagavad-gītā. Všechny nás požírá tygřice nevědomosti, ale Pán je k živým bytostem – a zvláště k lidem – velice milostivý. Proto vyslovil Bhagavad-gītu, když svého přítele Arjunu učinil svým žákem.

Arjuna byl jakožto společník Pána Kṛṣṇy mimo veškerou nevědomost, ale na Kuruovském bitevním poli byl do nevědomosti uveden, aby se Kṛṣṇy dotazoval na řešení životních problémů a Pán je tak mohl objasnit ve prospěch budoucích generací lidstva a nastínit plán žití. To mělo umožnit všem jednat odpovídajícím způsobem a dokonale naplnit poslání lidského života.

V Bhagavad-gītě je vyloženo pět základních pravd. V první řadě je vysvětlena věda o Bohu a potom věčné, přirozené postavení živé bytosti, jīvy. Existuje īśvara, což znamená vládce, a jīvy – ovládané živé bytosti. Tvrdí-li živá bytost, že není ovládaná, ale svobodná, pak nemá zdravý rozum. Je ovládaná po všech stránkách – alespoň ve svém podmíněném životě. Bhagavad-gītā tedy pojednává o īśvarovi, svrchovaném vládci, a jīvách, ovládaných živých bytostech. Dále se v ní rozebírá téma prakṛti (hmotné přírody), času (doby trvání celého vesmíru či projevení hmotné přírody) a karmy (činnosti). Ve vesmírném projevu probíhá mnoho různých činností; všechny živé bytosti jednají různým způsobem. Z Bhagavad-gīty se musíme naučit, kdo je Bůh, kdo jsou živé bytosti, co je vesmírný projev, jak ho ovládá čas a jaké jsou činnosti živých bytostí.

Je ustanoveno, že z těchto pěti hlavních námětů Bhagavad-gīty je Bůh, Svrchovaný Pán Kṛṣṇa či Brahman, nejvyšší vládce, Paramātmā – můžete použít jakékoliv Jeho jméno – největší ze všeho. Živé bytosti jsou s nejvyšším vládcem kvalitativně totožné. Jak bude vysvětleno v dalších kapitolách, Pán například vládne činnostem hmotné přírody ve vesmíru. Hmotná příroda není nezávislá; jedná podle pokynů Nejvyššího Pána. Pán Kṛṣṇa říká: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram – „Tato hmotná příroda jedná pod Mým vedením.“ Když vidíme úchvatné věci, které se ve vesmíru odehrávají, měli bychom vědět, že za tímto vesmírným projevem stojí nějaký vládce. Nic by se nemohlo projevit, aniž by to bylo někým ovládané. Nebrat v úvahu vládce je dětinské. Dítě si například může myslet, že automobil je úžasný, když se dokáže pohybovat, aniž by ho táhl kůň nebo jiné zvíře, ale rozumný člověk ví, jak automobil funguje. Ví, že celý stroj ovládá určitá osoba – řidič. Nejvyšší Pán je řidičem, který řídí veškeré dění. Z dalších kapitol Bhagavad-gīty se dozvíme, že jīvy, živé bytosti, Pán uznává za své nedílné části. Malé zrnko zlata je také zlato, kapka vody z oceánu je také slaná jako oceán a stejně tak my, živé bytosti, nedílné části nejvyššího vládce – īśvary či Bhagavāna, Śrī Kṛṣṇy – máme všechny vlastnosti Svrchovaného Pána v nepatrném množství, protože jsme malí, níže postavení īśvarové. Snažíme se ovládat přírodu (v současné době i jiné planety či meziplanetární prostor), a tyto sklony k vládnutí máme proto, že je má Kṛṣṇa. Ale přestože chceme panovat hmotné přírodě, měli bychom vědět, že nejsme nejvyšší vládci. To vysvětluje Bhagavad-gītā.

Co je hmotná příroda? Bhagavad-gītā ji prohlašuje za nižší prakṛti, nižší přírodu. Živou bytost vedle toho prohlašuje za vyšší prakṛti. Prakṛti – ať už nižší či vyšší – je vždy ovládaná. Je ženského rodu a Pán ji ovládá způsobem, jakým manžel řídí činnosti své ženy. Prakṛti je vždy v podřízeném postavení, Pán stojí nad ní. Nejvyšší Pán ovládá hmotnou přírodu i živé bytosti. Přestože jsou živé bytosti Jeho nedílnými částmi, podle Gīty mají být považovány za prakṛti. To je jasně řečeno v sedmé kapitole: apareyam itas tv anyāṁ prakṛtiṁ viddhi me parām/jīva-bhūtām – „Tato hmotná příroda je Má nižší prakṛti, ale mimo ni existuje ještě vyšší prakṛti – jīva-bhūtām, živá bytost.“

Podstatou hmotné přírody jsou tři kvality: kvalita dobra, vášně a nevědomosti. Nad těmito kvalitami je věčný čas a jejich kombinací pod kontrolou a v rámci věčného času se odehrávají činnosti, které se nazývají karma. Ty probíhají už od nepaměti a my v důsledku svého jednání buď trpíme, nebo si užíváme. Dejme tomu, že jsem podnikatel, který těžce pracoval s vynaložením inteligence a nahromadil velké bankovní konto – potom si užívám. Ale pak řekněme, že všechny své peníze v podnikání ztratím – v tom případě zakouším utrpení. Tak je tomu v každé oblasti života; buď si výsledků svých činů užíváme, nebo kvůli nim trpíme. To se nazývá karma.

Bhagavad-gītā popisuje īśvaru (Nejvyššího Pána), jīvu (živou bytost), prakṛti (přírodu), kālu (věčný čas) a také karmu (činnost). Z těchto pěti jsou Pán, živé bytosti, hmotná příroda a čas věční. Projev prakṛti může být dočasný, ale není neskutečný. Někteří filozofové říkají, že projev hmotné přírody je neskutečný, ale podle filozofie Bhagavad-gīty či filozofie vaiṣṇavů tomu tak není. Projev světa není považován za neskutečný; je skutečný, ale dočasný. Přirovnává se k mraku, který pluje po obloze, – k příchodu období dešťů, jež zavlaží úrodu obilí. Jakmile období dešťů skončí a mrak zmizí, všechna úroda uschne. Také tento hmotný projev v určitém období vzniká, nějaký čas zůstává a potom zmizí. Tak funguje prakṛti. Tento koloběh se však opakuje věčně, a proto je prakṛti věčná; není neskutečná. Pán ji nazývá: „Má prakṛti“. Tato hmotná příroda je oddělenou energií Nejvyššího Pána a Jeho energií jsou také živé bytosti, i když ty nejsou oddělené, ale věčně s Ním spojené. Pán, živé bytosti, hmotná příroda a čas jsou tedy propojení vzájemnými vztahy a jsou všichni věční. Zbývající složka – karma – však věčná není, i když její účinky mohou být velice dlouhodobé. V důsledku svých činností trpíme nebo si užíváme již od nepaměti, ale výsledky své karmy neboli svého jednání můžeme také změnit; a tato změna je možná, když přivedeme k dokonalosti naše poznání. Věnujeme se různým činnostem a nevíme, co bychom měli dělat, abychom se zbavili průvodních akcí a reakcí, ale i to vysvětluje Bhagavad-gītā.

Īśvara, Nejvyšší Pán, se vyznačuje svrchovaným vědomím. Jīvy neboli živé bytosti mají jakožto Jeho nedílné části také vědomí. Jak živá bytost, tak hmotná příroda jsou prakṛti, energie Nejvyššího Pána, ale z těchto dvou živá bytost vlastní vědomí; druhá prakṛti vědomí nemá. Tím se od sebe liší. Jīva-prakṛti se řadí k vyšší energii, jelikož jīva má vědomí, které se podobá Pánovu. Pánovo vědomí je však svrchované a nikdo by neměl tvrdit, že živá bytost je také svrchovaně vědomá. Jīva nemůže být svrchovaně vědomá na žádném stupni své dokonalosti a teorie, že taková být může, je scestná. Živá bytost může být vědomá, ale ne dokonale či svrchovaně.

Rozdíl mezi jīvou a īśvarou se vysvětluje ve třinácté kapitole Bhagavad-gīty. Pán je kṣetra-jña, osoba mající vědomí, a totéž platí o živé bytosti, ale její vědomí je omezené pouze na její tělo, zatímco Pán si je vědomý všech těl. Žije v srdcích všech živých bytostí, a proto zná psychické pochody každé jīvy. Na to bychom neměli zapomínat. Rovněž je vysvětleno, že Paramātmā, Nejvyšší Osobnost Božství, dlí v srdci každého jako īśvara neboli vládce a poskytuje živé bytosti vedení, aby mohla jednat podle svých tužeb. Živá bytost zapomíná, co má dělat – nejprve se odhodlá jednat určitým způsobem, a potom se zaplete do akcí a reakcí své vlastní karmy. Po opuštění těla jednoho druhu přechází do těla druhu jiného, tak jako si svlékáme a oblékáme šaty. Když takto putuje, zakouší akce a reakce svého dřívějšího jednání. Ty však lze změnit, když je živá bytost pod vlivem kvality dobra, čili když zdravě uvažuje a chápe, jaké činnosti má vykonávat. Tehdy mohou všechny akce a reakce jejího předchozího jednání dojít změny. Karma tedy není věčná. Proto jsme uvedli, že z pěti složek (īśvara, jīva, prakṛti, kāla a karma) jsou čtyři věčné, ale karma ne.

Svrchovaně vědomý īśvara se podobá živé bytosti tím, že vědomí obou je transcendentální. Vědomí se nevytváří spojováním hmotných prvků; to je mylná představa. Teorii, že vědomí se vyvíjí za určitých okolností při kombinaci hmoty, Bhagavad-gītā neuznává. Vědomí se může zvráceně odrážet vlivem pokryvu daného hmotnými podmínkami, stejně jako světlo procházející barevným sklem může vypadat jako barevné, ale na vědomí Pána hmotné vlivy nepůsobí. Pán Kṛṣṇa říká: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ – když sestupuje do hmotného vesmíru, hmota na Jeho vědomí nemá vliv. Kdyby byl pod jejím vlivem, nemohl by mluvit o transcendentálních otázkách, jak to dělá v Bhagavad-gītě. Nikdo nemůže říci nic o transcendentálním světě, má-li hmotně znečištěné vědomí. Pán tedy není takto znečištěný. Naše vědomí však v tuto chvíli hmotně znečištěné je. Bhagavad-gītā učí, že ho musíme očistit. Bude-li čisté, naše činnosti budou v souladu s vůlí īśvary, a tak budeme šťastní. Nemůžeme zanechat všech činností – musíme je pouze očistit. Očištěné činnosti se nazývají bhakti. Činnosti bhakti sice vypadají jako obyčejné jednání, ale nejsou znečištěné. Nevědomému přihlížejícímu se může zdát, že oddaný jedná jako obyčejný člověk, ale taková osoba s nedostatečným poznáním neví, že činnosti oddaného či Pána nejsou znehodnocené nečistým vědomím či hmotou. Jsou nad třemi kvalitami přírody. Měli bychom ovšem vědět, že vědomí, které v současné době máme my, je znečištěné.

Ve stavu, kdy nás znečišťuje hmota, se o nás říká, že jsme podmínění. Iluzorní vědomí se ukáže, když se považujeme za produkty hmotné přírody. To se nazývá falešné ego. Člověk, který je pohroužený v myšlenkách spojených s tělesným pojetím, nedokáže pochopit svou situaci. Bhagavad-gītā zazněla proto, že Arjuna projevil tělesné pojetí života. Nejprve je třeba se zbavit tělesného pojetí života – to je prvořadý úkol transcendentalisty. Ten, kdo chce být svobodný, kdo usiluje o osvobození, musí ze všeho nejdřív poznat, že není hmotným tělem. Mukti neboli osvobození znamená být zbavený hmotného vědomí. Definici osvobození uvádí také Śrīmad-Bhāgavatam: muktir hitvānyathā-rūpaṁ svarūpeṇa vyavasthitiḥ – mukti znamená být oproštěný od znečištěného vědomí tohoto hmotného světa a mít čisté vědomí. Všechny pokyny Bhagavad-gīty mají za cíl probudit toto čisté vědomí, a proto vidíme, že Kṛṣṇa se na jejím konci Arjuny ptá, zda je jeho vědomí již očištěné. Mít očištěné vědomí znamená jednat v souladu s pokyny Pána. Vědomí máme stále, protože jsme nedílné části Pána, ale jsme náchylní podlehnout vlivu kvalit hmotné přírody. Pán jakožto Nejvyšší ale jejich vlivu nikdy nepodléhá. To je rozdíl mezi Nejvyšším Pánem a malými individuálními dušemi.

Co je to vědomí? Vědomí je pochopení „já jsem“. A co jsem? V případě znečištěného vědomí to znamená „Jsem pán všeho, co kolem sebe vidím; mně patří všechen požitek.“ Svět se točí proto, že se každá živá bytost považuje za jeho pána a stvořitele. Hmotné vědomí se vyznačuje dvěma psychickými stavy: „Já jsem ten, kdo tvoří,“ a „Já jsem ten, kdo si užívá.“ Ve skutečnosti je ale obojím Nejvyšší Pán. Živá bytost, nedílná část Nejvyššího Pána, není ani jedno z toho – jen s Pánem spolupracuje. Je stvořená a skýtá požitek. Část stroje například spolupracuje s celým strojem a část těla spolupracuje s celým tělem. Ruce, nohy, oči atd. jsou části těla, ale samy si ve skutečnosti neužívají – užívá si žaludek. Nohy slouží k pohybu, ruce podávají potravu, zuby koušou – všechny části těla se podílejí na uspokojování žaludku, protože ten poskytuje výživu celému tělu. Vše tedy dostává žaludek. Stromu dodáváme výživu tak, že zaléváme jeho kořen, a tělo živíme tak, že krmíme žaludek – má-li tělo zůstat zdravé, musí všechny jeho části spolupracovat na nasycení žaludku. Nejvyšší Pán je příjemcem požitku a stvořitelem a my jakožto podřízené živé bytosti máme spolupracovat na Jeho uspokojení. Tato spolupráce nám pomůže, stejně jako potrava přijatá žaludkem pomůže všem ostatním částem těla. Kdyby si prsty na ruce myslely, že by měly potravu sníst samy, místo aby ji daly žaludku, neuspokojilo by je to. Ústřední postavou tvoření a požitku je Nejvyšší Pán a živé bytosti jsou spolupracovníci, kteří si užívají na základě spolupráce. Jejich vztah je jako vztah pána a služebníka. Je-li pán spokojený, bude služebník také spokojený. Živé bytosti mají uspokojovat Nejvyššího Pána, přestože i ony mají sklony stát se stvořitelem a užívat si, jelikož jsou to sklony Nejvyššího Pána, který stvořil projevený vesmírný svět.

V Bhagavad-gītě se tedy dozvídáme, že úplný celek sestává z nejvyššího vládce, ovládaných živých bytostí, vesmírného projevu, věčného času a karmy neboli činností, a to všechno je v tomto spisu vysvětlené. Vše v úplnosti tvoří úplný celek, který se nazývá Nejvyšší Absolutní Pravda. Úplným celkem či Absolutní Pravdou je úplná Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa. Veškeré projevy vznikají působením Jeho různých energií.

Gītā rovněž vysvětluje, že i neosobní Brahman závisí na úplné Nejvyšší Osobě (brahmaṇo hi pratiṣṭhāham). Brahma-sūtra popisuje Brahman ještě jasněji, když ho přirovnává k paprskům slunečního svitu. Neosobní Brahman jsou zářící paprsky Nejvyšší Osobnosti Božství. Realizace Brahmanu je neúplnou realizací absolutního celku a totéž platí o pojetí Paramātmy. V patnácté kapitole Bhagavad-gīty uvidíme, že Puruṣottama, Nejvyšší Osobnost Božství, stojí nejen nad neosobním Brahmanem, ale i nad Paramātmou, která je Jeho částečným projevením. Nejvyšší Osobnost Božství je sac-cid-ānanda-vigraha. Brahma-saṁhitā začíná slovy: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ/anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam – „Govinda, Kṛṣṇa, je příčinou všech příčin. Je prvotní příčinou a absolutní podobou věčnosti, poznání a blaženosti.“ Realizace neosobního Brahmanu je realizací Jeho aspektu věčnosti (sat) a realizace Paramātmy je realizací věčnosti a poznání (sat-cit). Realizace Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, je ale realizací všech transcendentálních rysů: věčnosti, poznání a blaženosti (sat, cit a ānanda) v úplné podobě (vigraha).

Méně inteligentní lidé si myslí, že Nejvyšší Pravda je neosobní. Ve skutečnosti je to však transcendentální osoba, což dokládají všechna védská písma. Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām (Kaṭha Upaniṣad 2.2.13). Tak jako jsme my všichni individuální živé bytosti, každá se svou jedinečností, je i Nejvyšší Absolutní Pravda z konečného hlediska osoba, a realizace Pána, Osobnosti Božství, je realizací všech transcendentálních rysů v úplné podobě. Úplný celek není bez podoby. Kdyby byl beztvarý nebo se mu nedostávalo vlastností čehokoliv jiného, nemohl by být úplným celkem. Jako takový v sobě musí zahrnovat vše, co známe ze své zkušenosti, i to, co naši zkušenost přesahuje, – jinak nemůže být úplný.

Úplný celek, Osobnost Božství, má nezměrné energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). Způsob, jakým Kṛṣṇa jedná prostřednictvím různých energií, Gītā rovněž vysvětluje. Tento fenomenální či hmotný svět, v němž se nacházíme, je také sám o sobě úplný – sāṅkhyová filozofie učí, že dvacet čtyři prvků, které tvoří dočasný projev hmotného vesmíru, je dokonale uzpůsobených k vytváření úplných zdrojů, jež jsou nezbytné pro jeho udržování. Nic tady nepřebývá a nic nechybí. Tento projev má svůj pevně daný čas, určený energií svrchovaného celku, a když ten vyprší, dojde v souladu s úplným plánem Úplného ke zničení všech dočasných projevů. Malé úplné jednotky – živé bytosti – tady mají úplné vybavení k tomu, aby poznaly Úplného, a pokud vnímají nějakou neúplnost, je to jen známkou jejich neúplné realizace Úplného. Bhagavad-gītā tedy obsahuje úplné poznání védské moudrosti.

Veškeré védské poznání je úplné a neomylné, a hindové je také tak uznávají. Například kravský trus je výkalem zvířete a podle smṛti neboli védského pokynu se ten, kdo se dotkl zvířecího výkalu, musí vykoupat, aby se očistil. Zároveň ale kravský trus védská písma doporučují jako očistný prostředek. Může se zdát, že si tato dvě tvrzení odporují, ale přesto je lidé uznávají, jelikož je to védský pokyn. A když to uznáme, nedopustíme se chyby – moderní věda dodatečně prokázala, že kravský trus má všechny dezinfekční vlastnosti. Védské poznání je tedy úplné, neboť je mimo všechny pochyby a chyby, a Bhagavad-gītā je esencí všeho védského poznání.

Védské poznání není věcí výzkumu. Naše zkoumání je nedokonalé, jelikož vše zkoumáme pomocí nedokonalých smyslů. Musíme přijmout dokonalé poznání, které sestupuje – jak uvádí Bhagavad-gītā – prostřednictvím parampary (učednické posloupnosti). Poznání musíme obdržet ze správného zdroje v učednické posloupnosti duchovních mistrů, začínající nejvyšším duchovním mistrem, samotným Pánem, který je předává dále. Arjuna – žák, jehož učil Pán Kṛṣṇa, – přijímá vše, co Pán říká. Nemůžeme uznat jednu část Bhagavad-gīty a druhou odmítnout. Bhagavad-gītu musíme přijmout bez vykládání, vynechávání a náladového zacházení s textem. Je třeba ji přijímat jako nejdokonalejší podání védské moudrosti. Védské poznání se získává z transcendentálních zdrojů a jeho první slova pronesl samotný Pán. Slova vyřčená Pánem se nazývají apauruṣeya, což znamená, že se liší od slov vyřčených nějakou osobou z tohoto světa, která má čtyři nedostatky. Světská osoba 1) se nevyhnutelně dopouští chyb, 2) je stále pod vlivem iluze, 3) má sklon podvádět ostatní a 4) je omezená nedokonalými smysly. Nikdo s těmito čtyřmi druhy nedokonalosti nemůže poskytnout dokonalé informace o všeobsahujícím poznání.

Takovéto nedokonalé živé bytosti védské poznání nepředávají. Pán ho předal do srdce Brahmy, první stvořené živé bytosti, a Brahmā ho zase rozšířil mezi své syny a žáky ve stejném znění, v jakém ho původně získal od Pána. Pán je pūrṇam, naprosto dokonalý, a nepřipadá v úvahu, že by mohl podléhat zákonům hmotné přírody. Měli bychom být natolik rozumní, aby nám bylo jasné, že Pán je jediným vlastníkem všeho ve vesmíru a původním stvořitelem, který stvořil Brahmu. V jedenácté kapitole se na Něho vztahuje oslovení prapitāmaha, jelikož Brahmovi se říká pitāmaha, praotec, a Pán je stvořitelem tohoto praotce. Nikdo by si proto neměl na nic činit vlastnický nárok; každý má přijímat za své jen ty věci, které mu Pán vyhradil jako jeho podíl, potřebný k jeho zaopatření.

Je mnoho příkladů, jak používat věci, které nám Pán dává. I to vysvětluje Bhagavad-gītā. Na začátku se Arjuna rozhodl, že by v bitvě na Kurukṣetře neměl bojovat. To bylo jeho vlastní rozhodnutí. Oznámil Pánovi, že kdyby zabil své příbuzné, nemohl by se těšit z království. Jeho rozhodnutí se zakládalo na tělesném pojetí, protože považoval tělo za sebe samotného a příbuzné neboli expanze těla za své bratry, synovce, švagry, dědy a tak dále. Chtěl tedy uspokojit své požadavky spojené s tělem. Pán přednesl Bhagavad-gītu proto, aby toto přesvědčení změnil, a Arjuna se nakonec rozhoduje bojovat pod Pánovým vedením a říká: kariṣye vacanaṁ tava – „Budu jednat podle Tvých slov.“

Nejsme tady proto, abychom na sebe vrčeli jako kočky a psi. Lidé musí být inteligentní, aby si uvědomili, jak důležitý je lidský život, a přestali jednat jako obyčejná zvířata. Lidská bytost má poznat cíl svého života. K tomu nás vedou všechna védská písma, a esence se nachází v Bhagavad-gītě. Védská literatura je určená pro lidské bytosti, nikoliv pro zvířata. Zvířata mohou zabíjet jiná živá zvířata a nedopouští se tím hříchu, ale když člověk zabije nějaké zvíře s cílem vyhovět své neovládnuté chuti, nese zodpovědnost za porušení přírodních zákonů. V Bhagavad-gītě je jasně vysvětlené, že existují tři druhy činností odpovídající různým kvalitám přírody: činnosti ovlivněné dobrem, vášní a nevědomostí. Existují také tři druhy potravy: jídlo kvality dobra, vášně a nevědomosti. To všechno je zde srozumitelně popsané, a pokud pokyny Bhagavad-gīty správně použijeme, celý náš život se očistí a nakonec budeme moci dosáhnout místa nad tímto hmotným nebem (yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama).

Ono místo se nazývá sanātana – věčné, duchovní nebe. V hmotném světě vidíme, že všechno je dočasné. Vše vzniká, určitý čas trvá, vytváří produkty, chřadne a potom zaniká. To je zákon hmotného světa, ať už ho vztáhneme na své tělo, ovoce nebo cokoliv jiného. Ale mimo tento dočasný svět existuje ještě jiný svět, o kterém zde máme údaje. Je jiné povahy, která je sanātana, věčná. O jīvě se rovněž uvádí, že je sanātana, a slovo sanātana v jedenácté kapitole charakterizuje i Pána. S Pánem máme důvěrný vztah, a jelikož jsme všichni stejné kvality – duchovní dhām neboli nebe je sanātana, Nejvyšší Osobnost je sanātana a živé bytosti jsou sanātana – , účelem Bhagavad-gīty je obnovit naši sanātana-dharmu, věčné zaměstnání živé bytosti. Teď jsme dočasně zaměstnaní různými činnostmi, ale ty se dají očistit – když se zřekneme dočasných činností a ujmeme se činností, které předepisuje Nejvyšší Pán. Tomu se říká čistý život.

Nejvyšší Pán, Jeho transcendentální sídlo i živá bytost jsou sanātana a dosáhnout úrovně, kdy se Nejvyšší Pán a živé bytosti stýkají ve věčném sídle, je dokonalostí lidského života. Pán je k živým tvorům nesmírně laskavý, neboť jsou to všechno Jeho synové. V Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa prohlašuje: sarva-yoniṣu ... ahaṁ bīja-pradaḥ pitā – „Jsem otcem všech.“ Podle různé karmy existují samozřejmě nejrůznější druhy živých bytostí, ale tady Pán potvrzuje, že je otcem jich všech. Proto sestupuje s cílem pozvednout všechny pokleslé, podmíněné duše, přivolat je zpátky do věčného nebe, aby tyto věčné živé bytosti mohly znovu zaujmout své věčné postavení ve věčném styku s Pánem. Přichází buď sám v různých inkarnacích, nebo posílá své důvěrné služebníky jako syny, společníky či duchovní učitele, aby podmíněné duše napravil.

Sanātana-dharma tedy neoznačuje žádné sektářské náboženství. Je to věčná role věčných živých bytostí ve vztahu s věčným Nejvyšším Pánem. Jak jsme již uváděli, sanātana-dharma znamená věčné zaměstnání živé bytosti. Śrīpāda Rāmānujācārya definoval slovo sanātana jako „to, co nemá začátek ani konec“. Když tedy mluvíme o sanātana-dharmě, musíme s ohledem na Rāmānujācāryovu autoritu předpokládat, že se jedná o něco, co nezačíná ani nekončí.

Slovo „náboženství“ se od pojmu sanātana-dharma poněkud liší. Náboženství se spojuje s vírou, a ta se může změnit. Někdo může mít víru v určitý proces a potom ji vystřídat jinou vírou, ale sanātana-dharma označuje činnost, kterou změnit nelze. Například vodě nelze odebrat tekutost a ohni zase teplo. Stejně tak nelze věčnou živou bytost zbavit její věčné úlohy – sanātana-dharma je věčnou charakteristikou živé bytosti. Pokud tedy mluvíme o sanātana-dharmě, musíme s odkazem na Śrīpāda Rāmānujācāryu předpokládat, že nemá začátek ani konec. To, co nezačíná ani nekončí, nemůže být nic sektářského, jelikož to nemohou omezit žádné hranice. Lidé hlásící se k určité sektářské víře se mohou domnívat, že sanātana-dharma je také sektářská, ale když se do této otázky ponoříme hlouběji a uvážíme ji ve světle moderní vědy, budeme moci vidět sanātana-dharmu jako zaměstnání všech lidí na světě – a nejen jich, ale všech živých bytostí ve vesmíru.

Náboženská víra, jež není sanātana, má svůj počátek, který je zaznamenaný v kronikách lidstva, ale sanātana-dharma žádný takový počátek nemá, neboť věčně patří k živým bytostem. Autoritativní śāstry o živých bytostech uvádějí, že se jich netýká zrození ani smrt. V Gītě je řečeno, že živá bytost se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Je věčná a nelze ji zničit. Po zkáze dočasného hmotného těla žije dál. Pojem náboženství v souvislosti se sanātana-dharmou se musíme snažit pochopit ze základního významu tohoto sanskrtského výrazu. Dharma označuje to, co vždy doprovází příslušný objekt. Chápeme, že tam, kde je oheň, je i teplo a světlo; bez tepla a světla nemá slovo oheň žádný význam. Stejně tak musíme objevit základní charakteristiku živé bytosti – tu charakteristiku, která ji neustále provází. Jedná se o její věčnou vlastnost, a ta je jejím věčným náboženstvím.

Když se Sanātana Gosvāmī zeptal Śrī Caitanyi Mahāprabhua na svarūpu každé živé bytosti, Pán mu odpověděl, že svarūpou neboli přirozeným postavením živé bytosti je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Když budeme toto tvrzení Pána Caitanyi dále zkoumat, snadno zjistíme, že každá živá bytost neustále slouží nějaké jiné. Různé živé bytosti různými způsoby slouží druhým, a tak se těší ze života. Zvířata, tvorové nižšího řádu, slouží lidem jako služebníci svému pánovi. Á slouží pánovi Bé, Bé slouží pánovi Cé, Cé slouží pánovi Dé a tak dále. Přítel slouží příteli, matka slouží synovi, manželka svému muži, manžel své ženě a podobně. Pokud budeme v tomto průzkumu pokračovat, zjistíme, že ve společnosti živých bytostí není nikdo, kdo by nesloužil. Politik předkládá lidem svůj program tak, aby je přesvědčil o své úloze a schopnosti sloužit. Voliči mu proto dávají své cenné hlasy v naději, že prokáže společnosti hodnotnou službu. Prodavač slouží zákazníkovi a řemeslník kapitalistovi. Ten zase slouží své rodině a rodina slouží státu, jak odpovídá věčnému postavení věčné živé bytosti. Vidíme, že nikdo se nevyhne službě jiným živým bytostem. Můžeme tedy s jistotou říci, že služba je stálou průvodní charakteristikou živé bytosti a jejím věčným náboženstvím.

Přesto lidé tvrdí, že patří k určité víře, a odvolávají se na určitou dobu a okolnosti – prohlašují o sobě, že jsou hinduisté, muslimové, křesťané, buddhisté nebo stoupenci nějaké jiné sekty. Taková označení nejsou sanātana-dharma. Hinduista může změnit svou víru a stát se muslimem, muslim se může stát hinduistou a křesťan zase někým jiným, ale změna náboženské víry za žádných okolností neovlivní věčné zaměstnání, kterým je služba druhým. Hinduista, muslim i křesťan je vždy něčí služebník. Vyznávat určitou víru tedy není sanātana-dharma. Sanātana-dharmou je služba.

Náš vztah k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, se zakládá na službě. Nejvyšší Pán je nejvyšší příjemce požitku a my, živé bytosti, jsme Jeho služebníci. Jsme stvořeni pro Jeho požitek, a pokud se budeme podílet na tomto Jeho věčném požitku, budeme šťastní. Jinak šťastní být nemůžeme. Není možné být šťastný nezávisle, stejně jako část těla nemůže být šťastná, aniž by spolupracovala se žaludkem. Živá bytost nemůže být šťastná, aniž by prokazovala transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu.

Bhagavad-gītā neschvaluje uctívání různých polobohů a sloužení jim. Ve dvacátém verši sedmé kapitoly stojí:

„Ti, jež hmotné touhy připravily o inteligenci, se odevzdávají polobohům a uctívají je podle pravidel, která odpovídají jejich povahám.“ Zde je jasně řečeno, že osoby vedené chtíčem uctívají polobohy, nikoliv Nejvyššího Pána Kṛṣṇu. Jméno Kṛṣṇa není žádné sektářské jméno – Kṛṣṇa znamená „největší radost“. A je potvrzeno, že Nejvyšší Pán je zdrojem či studnicí veškeré radosti. Všichni toužíme po blaženosti; ānanda-mayo ’bhyāsāt (Vedānta-sūtra 1.1.12). Živé bytosti stejně jako Pán mají vědomí a dychtí po štěstí. Pán je neustále šťastný, a když se živé bytosti sdružují s Ním, spolupracují s Ním a zapojí se do Jeho společnosti, pak jsou také šťastné.

Pán sestupuje do tohoto světa smrti, aby ve Vṛndāvanu předvedl své zábavy, které jsou naplněné štěstím. Když byl Kṛṣṇa ve Vṛndāvanu, štěstím překypovaly všechny Jeho zábavy s přáteli, pasáčky krav, s Jeho mladými přítelkyněmi, s ostatními vṛndāvanskými obyvateli i s kravami. Nikdo ve Vṛndāvanu neznal nic než Kṛṣṇu. Pán Kṛṣṇa však dokonce odradil svého otce Nandu Mahārāje od uctívání poloboha Indry, protože chtěl prokázat, že lidé nemusí uctívat žádného poloboha. Stačí, když budou uctívat Nejvyššího Pána, neboť konečným cílem lidského života je vrátit se do Jeho sídla.

Pán Śrī Kṛṣṇa popisuje své sídlo v šestém verši patnácté kapitoly Bhagavad-gīty:

„Toto Mé svrchované sídlo neosvětluje slunce ani měsíc, oheň ani elektřina. Kdokoliv tam dospěje, ten se nikdy nevrátí do tohoto hmotného světa.“

Tento verš podává popis onoho věčného nebe. My máme svou hmotnou představu nebe se sluncem, měsícem, hvězdami a tak dále, ale v tomto verši Pán uvádí, že ve věčném, duchovním nebi není zapotřebí slunce, měsíce, elektřiny ani jakéhokoliv ohně, protože ho osvětluje brahma-jyoti – paprsky vycházející z Nejvyššího Pána. Obtížně se snažíme dosáhnout jiných planet, sídlo Nejvyššího Pána přitom můžeme poznat bez potíží. Nazývá se Goloka a nádherně ho popisuje Brahma-saṁhitā (5.37): goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. Pán žije věčně ve svém sídle zvaném Goloka, a přesto je možné s Ním z tohoto světa navázat styk; umožňuje to tím, že přichází a projevuje svou skutečnou podobu (sac-cid-ānanda-vigraha). Když ji projeví, nikdo si nemusí představovat, jak asi Pán vypadá. Aby živou bytost od takových spekulativních představ odradil, sestupuje a ukazuje se všem takový, jaký je, v podobě Śyāmasundary. Méně inteligentní lidé se Mu bohužel vysmívají, protože přichází jako jeden z nás a hraje si s námi jako lidská bytost. Kvůli tomu bychom si však neměli myslet, že je stejný jako my. Svou všemocností nám vyjevuje svou pravou podobu a předvádí své zábavy, které jsou věrným obrazem zábav v Jeho sídle.

V třpytivých paprscích duchovního nebe se vznáší nespočetně mnoho planet. Tato brahma-jyoti vyzařuje z Kṛṣṇaloky, nejvyššího sídla, a v ní se vznášejí nehmotné planety, které jsou ānanda-maya a cin-maya. Pán říká: na tad bhāsayate sūryo na śaśāṅko na pāvakaḥ/yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama. Ten, komu se podaří dospět do onoho duchovního nebe, už nemusí sestoupit zpátky do hmotného nebe. V hmotném nebi nalezneme všude tytéž podmínky života – zrození, smrt, nemoc a stáří – , a to dokonce i v případě, že se dostaneme na nejvyšší planetu (Brahmaloku), o Měsíci ani nemluvě. Žádná planeta hmotného vesmíru není ušetřená těchto čtyř principů hmotné existence.

Živé bytosti cestují z jedné planety na druhou. K přemístění na zvolenou planetu nám však nestačí mechanické prostředky. Pokud se chceme dostat na jiné planety, existuje pro to jistý proces. I ten je tu popsaný: yānti deva-vratā devān pitṝn yānti pitṛ-vratāḥ. K meziplanetárnímu cestování nejsou žádné mechanické prostředky zapotřebí. Gītā učí: yānti deva-vratā devān. Měsíc, Slunce a vyšší planety se nazývají Svargaloka. Existují tři různé úrovně planet: vyšší, střední a nižší planetární systém. Země patří do středního systému. A Bhagavad-gītā nám oznamuje, jak lze cestovat na vyšší planetární soustavy (zvané také Devaloka) pomocí jednoduchého návodu: yānti deva-vratā devān – k tomu, aby se někdo dostal na Měsíc, Slunce nebo jakoukoliv jinou nebeskou planetu, musí jen uctívat příslušného poloboha, který jí vládne.

Bhagavad-gītā nám nicméně nedoporučuje cestovat na planety v tomto hmotném světě – i kdybychom se dostali pomocí nějakého mechanického přístroje možná za čtyřicet tisíc let (a kdo může žít tak dlouho?) na nejvyšší planetu, Brahmaloku, přesto bychom i tam našli hmotné nesnáze v podobě zrození, smrti, nemoci a stáří. Ale ten, kdo se chce přemístit na Kṛṣṇaloku nebo jakoukoliv jinou planetu v duchovním nebi, nebude muset tyto hmotné strasti zakoušet. Mezi všemi planetami v duchovním nebi je nejvyšší Goloka Vṛndāvan, která je původní planetou v sídle původní Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy. Všechny tyto údaje dostáváme v Bhagavad-gītě a její pokyny nám dávají návod, jak opustit hmotný svět a začít žít skutečně blaženým, věčným životem v duchovním nebi neboli věčném království.

V patnácté kapitole Bhagavad-gīty se objevuje pravý obraz hmotného světa. Je tam řečeno:

Hmotný svět je tu popsaný jako strom s kořeny nahoře a větvemi dole. S takovým stromem, který má kořeny nahoře, jsme se už setkali: když se postavíme na břeh řeky nebo jakékoliv vodní nádrže, vidíme, že stromy odrážející se ve vodě jsou vzhůru nohama – jejich větve směřují dolů a kořeny nahoru. Tento hmotný svět je odrazem duchovního světa; je pouhým stínem reality. Stín sám o sobě nemá skutečnou podstatu, ale jeho existence poukazuje na existenci skutečné podstaty. Na poušti není voda, ale fata morgána naznačuje, že něco takového jako voda existuje. V hmotném světě není žádná „voda“, žádné štěstí; skutečná voda v podobě opravdového štěstí ale existuje v duchovním světě.

Pán doporučuje, abychom duchovního světa dosáhli následujícím způsobem (Bg. 15.5):

Onoho věčného království (padam avyayam) může dosáhnout ten, kdo je nirmāna-moha. Co to znamená? Stále vyhledáváme různá označení. Někdo chce být sir, někdo zase lord, jiný se chce stát prezidentem anebo boháčem, králem či někým jiným. Dokud jsme připoutaní k těmto označením, jsme připoutaní k tělu, protože označení se pojí s tělem. My ale nejsme tato těla – to si uvědomit je první stupeň duchovní realizace. Jsme ve styku se třemi kvalitami hmotné přírody, ale musíme se od nich odpoutat oddanou službou Pánu. Jestliže nejsme připoutaní k oddané službě Pánu, nemůžeme se odpoutat od hmotných kvalit. Různé druhy označení a připoutanosti jsou výsledkem našeho chtíče a touhy, našeho přání panovat hmotné přírodě. Dokud se nevzdáme tohoto sklonu k panování nad hmotnou přírodou, nebudeme se moci vrátit do sanātana-dhāmu, království Nejvyššího. Do onoho věčného, nezničitelného království se může dostat ten, kdo není zmatený svody iluzorních hmotných požitků a kdo stále slouží Nejvyššímu Pánu. Takový člověk může snadno dosáhnout tohoto svrchovaného sídla.

Na jiném místě v Gītě (8.21) stojí:

Avyakta znamená „neprojevený“. Úplně projevený před námi není dokonce ani hmotný svět. Naše smysly jsou tak nedokonalé, že nevidíme ani všechny hvězdy v tomto hmotném vesmíru. Z védské literatury můžeme získat mnoho údajů o veškerých planetách a můžeme jim věřit anebo nemusíme; ve védských písmech – zvláště ve Śrīmad-Bhāgavatamu – je popis všech důležitých planet, a pro duchovní svět, který se nachází nad tímto hmotným nebem, je tam použité slovo avyakta, neprojevený. Člověk by měl dychtit po dosažení tohoto duchovního království – když se tam totiž dostane, už se nebude muset vrátit do hmotného světa.

Teď se můžete ptát, co je třeba udělat, abychom tohoto sídla Nejvyššího Pána dosáhli. O tom se píše v osmé kapitole:

„Každý, kdo na konci života opustí své tělo ve vzpomínkách na Mě, dosáhne okamžitě Mé přirozenosti. O tom není pochyb.“ (Bg. 8.5) Ten, kdo myslí při umírání na Kṛṣṇu, půjde ke Kṛṣṇovi. Musí vzpomínat na podobu Kṛṣṇy; pokud člověk opustí tělo s myšlenkami na ni, zaručeně dospěje do duchovního království. Mad-bhāvam se vztahuje na onu svrchovanou, duchovní přirozenost Nejvyšší Bytosti. Nejvyšší Bytost je sac-cid-ānanda-vigraha – Její podoba je věčná, plná poznání a blaženosti. Naše nynější tělo není sac-cid-ānanda. Je asat, nikoliv sat; není věčné, ale pomíjivé. Není cit, plné poznání, ale plné nevědomosti. Nevíme nic o duchovním království, a nemáme ani dokonalé poznání tohoto hmotného světa, kde nám je tolik věcí neznámých. Tělo je také nirānanda – místo toho, aby bylo plné blaženosti, je plné utrpení. Veškeré utrpení, které zakoušíme v hmotném světě, pochází z těla; ale ten, kdo toto tělo opustí s myšlenkami na Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, ihned získá tělo povahy sac-cid-ānanda.

Opouštění tohoto těla a získání dalšího těla v hmotném světě je také řízený proces. Člověk umírá poté, co se rozhodlo, jaký druh těla bude mít v příštím životě. Toto rozhodnutí nečiní samotná živá bytost, ale vyšší autority. Podle toho, co děláme v tomto životě, se buď povzneseme, nebo poklesneme. Současný život je přípravou na život příští. Jestliže se tedy v tomto životě dokážeme připravit tak, abychom mohli jít do Božího království, zaručeně po opuštění nynějšího hmotného těla získáme duchovní tělo, jaké má Pán.

Jak jsme již vysvětlili dříve, jsou různé druhy transcendentalistů: brahma-vādī, paramātma-vādī a oddaný, a rovněž jsme zmínili, že v brahma-jyoti (duchovním nebi) je nespočetně mnoho duchovních planet. Těchto planet je mnohem víc než planet v celém hmotném světě. Hmotný svět tvoří zhruba jen jednu čtvrtinu stvoření (ekāṁśena sthito jagat). V této hmotné sféře existují milióny a miliardy vesmírů s bilióny planet a sluncí, hvězd a měsíců. Celé toto hmotné stvoření je však jen zlomkem úplného stvoření – většina stvoření se nachází v duchovním nebi. Ten, kdo chce splynout s bytím Nejvyššího Brahmanu, vstoupí do brahma-jyoti Nejvyššího Pána, a tak dosáhne duchovního nebe. Oddaný, který se chce těšit v Pánově společnosti, se dostane na vaikuṇṭhské planety, jichž je bezpočet, a tam se s ním bude stýkat Nejvyšší Pán ve svých úplných expanzích Nārāyaṇa se čtyřma rukama a různými jmény jako například Pradyumna, Aniruddha a Govinda. Na konci života tedy transcendentalisté myslí buď na brahma-jyoti, na Paramātmu, nebo na Nejvyšší Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇu. Ve všech případech dosáhnou duchovního nebe, ale jen oddaný neboli ten, kdo je v osobním styku s Nejvyšším Pánem, dospěje na vaikuṇṭhské planety nebo na planetu Goloku Vṛndāvan. Pán dodává: „O tom není pochyb.“ Tomu je třeba pevně věřit. Je chyba odmítat to, co se neshoduje s našimi představami; měli bychom mít stejný postoj jako Arjuna: „Věřím všemu, co říkáš.“ Když tedy Pán říká, že každý, kdo na Něho v čase smrti myslí jako na Brahman, Paramātmu nebo Nejvyšší Osobnost Božství, půjde určitě do duchovního nebe, je to mimo veškerou pochybnost. Nemáme důvod tomu nevěřit.

Bhagavad-gītā (8.6) rovněž vysvětluje všeobecný princip, který umožňuje přijít do duchovního království díky pouhému myšlení na Nejvyššího v čase smrti:

„Každý bez výjimky dospěje v příštím životě právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své nynější tělo.“ V první řadě musíme pochopit, že hmotná příroda je projevem jedné z energií Nejvyššího Pána. Ve Viṣṇu Purāṇě (6.7.61) jsou energie Nejvyššího Pána souhrnně vylíčené:

Nejvyšší Pán má rozmanité a nesčetné energie, které jsou mimo dosah našich představ; velcí mudrci či osvobozené duše je však po náležitém studiu rozdělili do tří kategorií. Všechny energie jsou viṣṇu-śakti – jsou různými silami Pána Viṣṇua. První druh energie je parā, transcendentální. Živé bytosti – jak již bylo vysvětleno – patří také k vyšší energii. Zbývající energie (hmotné) jsou prostoupené kvalitou nevědomosti. Když přijde čas smrti, můžeme buď zůstat v oblasti nižší energie tohoto hmotného světa, nebo se můžeme přemístit do energie duchovního světa. Bhagavad-gītā (8.6) tedy uvádí:

„Každý bez výjimky v příštím životě dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své nynější tělo.“

Jsme zvyklí myslet buď na hmotnou, nebo na duchovní energii. Jak můžeme své myšlenky přesměrovat z hmotné energie na duchovní? Je mnoho četby, která naše myšlenky naplňuje hmotnou energií – noviny, časopisy, romány a tak dále. Své myšlení, které je nyní pohroužené do literatury tohoto druhu, musíme přeorientovat na védskou literaturu. Proto velcí mudrci sepsali tolik védských písem, jako jsou například Purāṇy. Purāṇy nejsou výplody představivosti, ale historické záznamy. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 20.122) čteme tento verš:

Zapomnětlivé živé bytosti, podmíněné duše, zapomněly na svůj vztah s Nejvyšším Pánem a jsou zahloubané v myšlenkách na hmotné činnosti. S cílem přeorientovat jejich myšlení na duchovní úroveň nám Kṛṣṇa-dvaipāyana Vyāsa předal velké množství védských písem. Nejprve rozdělil Védy na čtyři, potom je vysvětlil v Purāṇách a pro méně nadané lidi napsal Mahābhāratu, jež obsahuje Bhagavad-gītu. Dále shrnul všechnu védskou literaturu ve Vedānta-sūtře, a aby poskytl vedení budoucím generacím, podal k Vedānta-sūtře přirozený komentář, zvaný Śrīmad-Bhāgavatam. Svou mysl musíme stále zaměstnávat čtením těchto védských písem. Tak jako materialisté zaměstnávají mysl čtením novin, časopisů a mnoha materialistických knih, my se musíme ve čtení zaměřit na literaturu, kterou nám dal Vyāsadeva; díky tomu pak budeme schopní vzpomínat na Nejvyššího Pána, až budeme umírat. To je jediný postup, který Pán doporučuje, a zároveň nás ujišťuje, že o výsledku není pochyb.

„Proto bys měl, Arjuno, pořád myslet na Mě v Mé podobě Kṛṣṇy a zároveň dál plnit svou předepsanou povinnost a bojovat. Když své činnosti zasvětíš Mně a soustředíš svou mysl a inteligenci na Mě, bezpochyby ke Mně dospěješ.“ (Bg. 8.7)

Kṛṣṇa neradí Arjunovi, aby na Něho pouze vzpomínal a zanechal svého zaměstnání. Pán nikdy nedoporučuje nic nepraktického. V tomto hmotném světě musí každý pracovat, aby zaopatřil své tělo. Lidská společnost se podle práce dělí na čtyři společenské třídy: brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra. Třída brāhmaṇů neboli inteligence pracuje jedním způsobem, třída kṣatriyů, státosprávců, pracuje zase jinak a také třídy obchodníků i dělníků si hledí svých příslušných povinností. Každý člen společnosti, ať je to dělník, obchodník, organizátor nebo farmář – nebo dokonce i když patří k nejvyšší třídě a je spisovatelem, vědcem či teologem – musí pracovat, aby si zajistil živobytí. Pán proto Arjunovi říká, že se nemusí zříkat svého zaměstnání, ale že má při něm pamatovat na Kṛṣṇu (mām anusmara). Pokud se člověk necvičí ve vzpomínání na Kṛṣṇu během svého boje o přežití, nedokáže na Něho vzpomínat, až přijde smrt. Pán Caitanya radí totéž: kīrtanīyaḥ sadā hariḥ – „Je třeba stále zpívat Pánova jména.“ Jména Pána a samotný Pán se od sebe neliší. Pokyny Pána Kṛṣṇy, jenž řekl Arjunovi: „Vzpomínej na Mě,“ a výzva Pána Caitanyi: „Neustále zpívejte jména Pána Kṛṣṇy,“ tedy znamenají totéž, protože mezi Kṛṣṇou a Jeho jménem není rozdíl. Na absolutní úrovni není rozdíl mezi oslovením a oslovovaným. Musíme tedy praktikovat neustálé vzpomínání na Pána, dvacet čtyři hodin denně – zpívat Jeho jména a uzpůsobit své činnosti tak, abychom Ho mohli mít vždy na paměti.

Jak je toho možné dosáhnout? Ācāryové uvádějí následující příklad. Když se vdaná žena připoutá k jinému muži nebo muž k jiné ženě, než je jeho manželka, je toto pouto velice silné. Žena vždy myslí na svého milého a muž na svou milou. Manželka, která vzpomíná na svého milence, stále myslí na setkání s ním; i při vykonávání svých každodenních domácích povinností. Domácí práce dělá dokonce ještě pečlivěji, aby manžel nevytušil, že je připoutaná k někomu jinému. Stejně tak bychom měli vždy vzpomínat na nejvyššího milence, Śrī Kṛṣṇu, a zároveň svědomitě plnit své hmotné povinnosti. K tomu je třeba silné lásky. Pokud intenzívně pociťujeme lásku k Nejvyššímu Pánu, není pro nás těžké plnit svou povinnost a zároveň na Pána vzpomínat. Tento prožitek lásky však musíme vyvinout. Arjuna například myslel na Kṛṣṇu neustále; byl Kṛṣṇovým stálým společníkem, ale zároveň byl bojovník. Pán Kṛṣṇa mu neradil, aby přestal bojovat a odešel meditovat do lesa. Když mu Kṛṣṇa popisoval systém jógy, Arjuna řekl, že takový postup nedokáže následovat.

„Arjuna pravil: Ó Madhusūdano, systém jógy, který jsi mi tu shrnul, mi připadá nepraktický a neudržitelný, protože mysl je přelétavá a nestálá.“ (Bg. 6.33)

Pán však říká:

„Ten z jógích, který se ke Mně stále s velkou vírou upíná, ve svém nitru na Mně myslí a prokazuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojený v józe a je ze všech nejvyšší.“ (Bg. 6.47) Ten, kdo vždy myslí na Nejvyššího Pána, je tedy zároveň největší jógí, nejpokročilejší jñānī a nejdokonalejší oddaný. Pán dále říká, že Arjuna se jakožto kṣatriya nemůže zříci bojování, ale pokud bude bojovat a pamatovat přitom na Kṛṣṇu, bude schopný na Něho vzpomínat i v čase své smrti. To ale vyžaduje úplně se odevzdat transcendentální láskyplné službě Pánu.

Ve skutečnosti nejednáme tělem, ale myslí a inteligencí. Jsou-li tedy inteligence a mysl stále zaměstnané myšlením na Nejvyššího Pána, smysly Mu budou přirozeně také sloužit. Navenek zůstávají činnosti smyslů stejné, ale co se změnilo, je vědomí. Bhagavad-gītā nás učí, jak zaujmout mysl a inteligenci myšlenkami na Pána. Pokud to dokážeme, budeme se moci přemístit do Pánova království. Když mysl slouží Kṛṣṇovi, automaticky Mu slouží i smysly. Být zcela pohroužený v myšlenkách na Śrī Kṛṣṇu je umění a zároveň tajemství Bhagavad-gīty.

Moderní člověk vynakládá enormní úsilí na to, aby doletěl na Měsíc, ale o své duchovní povznesení moc neusiluje. Jestliže má někdo před sebou padesát let života, měl by tento krátký čas strávit tím, že se bude cvičit ve vzpomínání na Nejvyšší Osobnost Božství. To je metoda oddané služby:

Těchto devět procesů, z nichž nejsnadnější je śravaṇam – naslouchání Bhagavad-gītě od realizované osoby – obrátí člověka k myšlenkám na Nejvyšší Bytost. To ho přivede ke vzpomínání na Nejvyššího Pána a umožní mu, aby po opuštění svého těla získal duchovní tělo, ve kterém se bude moci s Nejvyšším Pánem stýkat.

Pán dále říká:

„Ten, kdo o Mně medituje jako o Nejvyšší Osobnosti Božství, jehož mysl je stále pohroužená do vzpomínek na Mě a neodbíhá, zaručeně dojde ke Mně, ó Pārtho.“ (Bg. 8.8)

Není to obtížný proces, ale je nutné se ho naučit od někoho zkušeného. Tad vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet – je třeba se obrátit na toho, kdo již tuto metodu praktikuje. Naše mysl stále těká z jednoho místa na druhé. My se ji však musíme učit soustředit vždy na podobu Nejvyššího Pána, Śrī Kṛṣṇy, či na zvuk Jeho jména. Mysl je přirozeně neklidná a přelétá z místa na místo, ale je možné ji upřít na zvukovou vibraci „Kṛṣṇa“. Takto musíme meditovat o paramaṁ puruṣam, Nejvyšším Pánovi, Osobnosti Božství, který sídlí v duchovním království, duchovním nebi, a tak se k Němu dostaneme. Bhagavad-gītā popisuje postupy a prostředky k dosažení konečné realizace, a dveře k tomuto poznání jsou otevřené všem. Nikomu není zakázáno vstoupit. K Pánu Kṛṣṇovi mohou myšlením na Něho dospět lidé všech tříd, neboť naslouchat o Něm a myslet na Něho může kdokoliv.

Pán dále říká (Bg. 9.32–33):

Tímto Pán prohlašuje, že dokonce i obchodník, pokleslá žena, dělník nebo i lidské bytosti na té nejnižší úrovni života mohou dosáhnout Nejvyššího. Není k tomu nutná vysoce vyvinutá inteligence – každý, kdo přijme princip bhakti-yogy a uzná Nejvyššího za summum bonum života, za konečný cíl, se může s Pánem setkat v duchovním nebi. Pokud si osvojí zásady vyhlášené v Bhagavad-gītě, může svůj život dovést k dokonalosti a jednou provždy vyřešit všechny životní problémy. To je podstata celé Bhagavad-gīty.

Závěrem můžeme říci, že Bhagavad-gītā je transcendentální písmo, které je třeba číst velmi pozorně. Gītā-śāstram idaṁ puṇyaṁ yaḥ paṭhet prayataḥ pumān – pokud se někdo náležitě řídí pokyny Bhagavad-gīty, může ho to osvobodit od všeho strádání a úzkosti. Bhaya-śokādi-varjitaḥ. V tomto životě se zbaví všeho strachu a jeho další život bude duchovní. (Gītā-māhātmya 1)

Je tu i další výhoda:

„Čte-li někdo Bhagavad-gītu velice upřímně a se vší vážností, pak na něho milostí Pána nebudou působit reakce za jeho dřívější špatné činy.“ (Gītā-māhātmya 2) V poslední části Bhagavad-gīty (18.66) Pán důrazně prohlašuje:

„Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se jen Mně. Já tě ochráním před všemi následky hříšného jednání. Neboj se.“ Pán za toho, kdo se Mu odevzdá, přebírá veškerou zodpovědnost a zaštiťuje ho před všemi reakcemi za spáchané hříchy.

„Člověk se může denně očišťovat koupelí ve vodě, ale když se byť jen jednou vykoupe v posvátné ganžské vodě Bhagavad-gīty, zbaví ho to veškeré špíny hmotného života.“ (Gītā-māhātmya 3)

Jelikož Bhagavad-gītu přednesl Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, není třeba číst žádná jiná védská písma. Stačí pozorně a pravidelně poslouchat a číst Bhagavad-gītu. V současném věku jsou lidé natolik zabředlí do světských činností, že není možné, aby četli veškerou védskou literaturu. Není to však ani nutné. Tato jediná kniha, Bhagavad-gītā, úplně stačí, protože je esencí všech védských písem a zvláště proto, že ji přednesl Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. (Gītā-māhātmya 4)

Je řečeno:

„Ten, kdo pije vodu Gangy, dosáhne osvobození – a co potom ten, kdo pije nektar Bhagavad-gīty? Bhagavad-gītā je koncentrovaným nektarem Mahābhāraty a pronesl ji samotný Pán Kṛṣṇa, původní Viṣṇu.“ (Gītā-māhātmya 5) Bhagavad-gītā vychází z úst Nejvyšší Osobnosti Božství a Ganga vyvěrá z lotosových nohou Pána. Mezi ústy a nohama Nejvyššího Pána není samozřejmě žádný rozdíl, ale nezaujatým zkoumáním zjistíme, že Bhagavad-gītā je dokonce ještě důležitější než voda Gangy.

„Tato Gītopaniṣad – Bhagavad-gītā, esence všech Upaniṣad – je jako kráva a Pán Kṛṣṇa, proslulý jako pasáček, ji dojí. Arjuna je jako telátko a nektarové mléko Bhagavad-gīty je nápojem velkých učenců a čistých oddaných.“ (Gītā-māhātmya 6)

Lidé by v současné době rádi měli jediné písmo, jediného Boha, jediné náboženství a jediné zaměstnání. Ekaṁ śāstraṁ devakī-putra-gītam – nechť je tedy jedno společné písmo pro celý svět: Bhagavad-gītā. Eko devo devakī-putra eva – nechť je jeden Bůh pro celý svět: Śrī Kṛṣṇa. Eko mantras tasya nāmāni yāni – a jedna mantra, jedna modlitba, zpívání Jeho jména: Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare/Hare Rāma Hare Rāma, Rāma Rāma Hare Hare. Karmāpy ekaṁ tasya devasya sevā – a nechť existuje jen jedna činnost: služba Nejvyšší Osobnosti Božství.

Evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ (Bhagavad-gītā 4.2). Bhagavad-gītā taková, jaká je, se k nám dostává prostřednictvím této učednické posloupnosti:

1. Kṛṣṇa
2. Brahmā
3. Nārada
4. Vyāsa
5. Madhva
6. Padmanābha
7. Nṛhari
8. Mādhava
9. Akṣobhya
10. Jaya Tīrtha
11. Jñānasindhu
12. Dayānidhi
13. Vidyānidhi
14. Rājendra
15. Jayadharma
16. Puruṣottama
17. Brahmaṇya Tīrtha
18. Vyāsa Tīrtha
19. Lakṣmīpati
20. Mādhavendra Purī
21. Īśvara Purī, (Nityānanda, Advaita)
22. Lord Caitanya
23. Rūpa, (Svarūpa, Sanātana)
24. Raghunātha, Jīva
25. Kṛṣṇadāsa
26. Narottama
27. Viśvanātha
28. (Baladeva), Jagannātha
29. Bhaktivinoda
30. Gaurakiśora
31. Bhaktisiddhānta Sarasvatī
32. A. C. Bhaktivedanta Swami Prabhupāda