Text 56

Ti, kteří se vážnĕ zajímají o poznání transcendentálního svĕta, jenž leží daleko za hmotným stvořením, musí přijít za pravým duchovním mistrem, aby se od nĕho tuto vĕdu učili jak přímo, tak i nepřímo. Človĕk se musí seznámit nejen s prostředky, kterými lze vytouženého cíle dosáhnout, ale také s tím, co může být takovému pokroku na překážku. Student se musí učit tuto vĕdu se všemi jejími aspekty od duchovního mistra, protože ten ví, jak usmĕrňovat návyky začínajícího žáka.

Blahobyt má různé stupnĕ. Štĕstí, které zažívá obyčejný človĕk vĕnující se usilovné materialistické práci, je na nejnižší úrovni, protože se vztahuje k tĕlu. Nejvyšším stupnĕm tohoto tĕlesného štĕstí je dosáhnout zbožnými činnostmi nebeské úrovnĕ, království tvořivých bohů vládnoucích silami, které jim byly propůjčeny. Představa pohodlného života v nebi je však zanedbatelná ve srovnání se štĕstím zažívaným v neosobním Brahmanu, a tato brahmānanda, duchovní blaženost získaná z neosobního Brahmanu, je jako trocha vody v otisku kopýtka telete ve srovnání s oceánem lásky k Bohu. Když tedy nĕkdo rozvine čistou lásku k Bohu, styk s Osobností Božství mu poskytne oceán transcendentálního štĕstí. Stát se způsobilým pro dosažení této životní úrovnĕ je nejvyšší dokonalost.

Je třeba se snažit zakoupit lístek na cestu zpátky domů, zpátky k Bohu. Cenou, kterou je třeba za nĕj zaplatit, je intenzivní přání ho mít. Takové přání se však neprobudí snadno, a to ani po mnoha tisících životů neustálého provádĕní zbožných činností. Všechny svĕtské vztahy budou zcela jistĕ časem přerušeny, ale jakmile navážeme vztah s Osobností Božství v určité rase, nebude přerušen nikdy, ani po zničení hmotného svĕta.

Mĕli bychom tedy skrze průzračné médium duchovního mistra pochopit, že Nejvyšší Pán je včetnĕ své transcendentální duchovní povahy přítomný všude a že vztahy živých bytostí s Pánem také přímo či nepřímo existují všude, dokonce i v tomto hmotném svĕtĕ. V duchovním svĕtĕ existuje pĕt druhů vztahů s Nejvyšším Pánem: śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. V hmotném svĕtĕ se nacházejí zvrácené odrazy tĕchto ras. Pozemky, domov, nábytek a ostatní neživé hmotné předmĕty jsou zapojeny ve vztahu śānta neboli neutrálního a pasivního postoje, kdežto služebníci jednají ve vztahu dāsya. Vztah mezi přáteli se nazývá sakhya, náklonnost rodičů k dĕtem je vātsalya a madhurya jsou milostné styky. Tĕchto pĕt vztahů v hmotném svĕtĕ jsou zvrácené odrazy původních čistých citů vůči Nejvyšší Osobnosti Božství, které bychom mĕli pod vedením pravého duchovního mistra pochopit a přivést k dokonalosti. V hmotném svĕtĕ přinášejí zvrácené rasy zklamání. Pokud je však znovu navážeme s Pánem Kṛṣṇou, výsledkem bude vĕčný, blažený život.

Z tohoto a tří předchozích veršů Caitanya-caritāmṛty, které byly vybrány ze Śrīmad-Bhāgavatamu, můžeme pochopit misionářské činnosti Pána Caitanyi. Śrīmad-Bhāgavatam obsahuje osmnáct tisíc veršů, které jsou shrnuty v tĕchto čtyřech, počínaje aham evāsam evāgre (53) a konče yat syāt sarvatra sarvadā (56). Ve verši 53, což je první z nich, je vysvĕtlena transcendentální povaha Pána Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. Druhý verš (54) dále vysvĕtluje, že Pán je povznesený nad činnosti hmotné energie, māyi. I když jsou živé bytosti nedílnými částmi Pána Kṛṣṇy, mají sklon podléhat vnĕjší energii, a proto jsou v hmotném svĕtĕ uzavřeny do tĕl z hmotné energie, přestože jsou duchovní. V tomto verši je také vysvĕtlen vĕčný vztah živých bytostí k Nejvyššímu Pánu. Další verš (55) říká, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je díky svým nepochopitelným energiím s živými bytostmi a hmotnou energií zároveň totožný, a zároveň se od nich liší. Toto poznání se nazývá acintya-bhedābheda-tattva. Když se živá bytost Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi odevzdá, může k Nĕmu rozvinout přirozenou transcendentální lásku. Tento proces odevzdání se by mĕl být pro lidskou bytost předmĕtem prvořadého zájmu. V dalším verši (56) je řečeno, že podmínĕná duše musí nakonec přijít za pravým duchovním mistrem a snažit se dokonale pochopit hmotné i duchovní svĕty a svoje vlastní vĕčné postavení. Slova anvaya-vyatirekābhyām, „přímo a nepřímo“, naznačují, že student se musí učit proces oddané služby v jeho dvou aspektech: přímo vykonávat oddanou službu a nepřímo se vyhýbat tomu, co by mu bránilo v pokroku.