Text 32
māṭira vikāra ghaṭe pāni bhari’ āni
māṭi-piṇḍe dhari yabe, śoṣi’ yāya pāni”
māṭira – hlíny; vikāra – přemĕna; ghaṭe – do hlinĕného hrnce; pāni – vodu; bhari' – když naplním; āni – mohu přinést; māṭi – hlíny; piṇḍe – na hroudĕ; dhari – držím; yabe – když; śoṣi' – vsakující; yāya – jde; pāni – voda.
„V nádobĕ na vodu, která je také přemĕnĕná hlína, mohu vodu snadno přenášet. Pokud bych ale nalila vodu na hroudu hlíny, vsákla by se a moje námaha by byla zbytečná.“
I když je Śacīmātā žena, tato jednoduchá filosofie, kterou podává, může porazit māyāvādské filosofy, spekulující o jednotĕ. Problémem māyāvādské filosofie je, že neuznává různorodost, tak užitečnou pro praktické účely. Śacīmātā uvedla příklad, že hlinĕný hrnec a hrouda hlíny jsou v podstatĕ jedno a totéž, ale pro praktické využití je nádoba na vodu užitečná, kdežto hrouda hlíny je k ničemu. Vĕdci nĕkdy tvrdí, že hmota a duše jsou jedno a totéž a že mezi nimi není rozdíl. Mezi hmotnou a duchovní energií opravdu ve vyšším smyslu rozdíl není, ale človĕk by mĕl mít praktické poznání, že hmota jakožto nižší stav bytí je pro náš duchovní, blažený život neužitečná, kdežto duchovní energie je díky své jemnĕjší povaze plná blaženosti. V této souvislosti uvádí Bhāgavatam příklad, že hlína a oheň jsou v zásadĕ jedno a totéž. Ze zemĕ rostou stromy a z jejich dřeva pochází oheň a dým. Pro ohřátí však potřebujeme oheň, a ne hlínu, dým či dřevo. Pro konečnou realizaci životního cíle nás proto zajímá oheň duše, a ne tupé dřevo či hlína hmoty.