Text 152
aṭati yad bhavān ahni kānanaṁ
truṭir yugāyate tvām apaśyatām
kuṭila-kuntalaṁ śrī-mukhaṁ ca te
jaḍa udīkṣatāṁ pakṣma-kṛd dṛśām
aṭati – jdeš; yat – když; bhavān – Ty, Pane; ahni – ve dne; kānanam – do lesa; truṭiḥ – půl vteřiny; yugāyate – vypadá jako yuga; tvām – Tebe; apaśyatām – tĕch, kdo nevidí; kuṭila-kuntalam – ozdobenou loknami vlasů; śrī- -mukham – krásnou tvář; ca – a; te – Tvoji; jaḍaḥ – hlupák; udīkṣatām – dívat se na; pakṣma-kṛt – ten, kdo stvořil řasy; dṛśām – očí.
(Gopī řekly:) „Ó Kṛṣṇo, když jdeš ve dne do lesa a my nevidíme Tvoji sladkou tvář, lemovanou překrásnými kadeřavými vlasy, půl vteřiny nám připadá jako celý vĕk. A stvořitele, jenž na naše oči, kterými se na Tebe díváme, umístil víčka, považujeme jednoduše za hlupáka.“
Tento verš se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.31.15) a vyslovily ho gopī.