Text 22

Tento verš je z Brahma-saṁhity (5.29). Takovýto popis Kṛṣṇova sídla nám dává přesné poznatky o tomto transcendentálním místĕ, kde je život vĕčný, blažený a plný poznání a kde je zároveň hojnost zeleniny, mléka, drahokamů a překrásných domů se zahradami, o které se starají líbezné dívky, které jsou všechny bohynĕmi štĕstí. Kṛṣṇaloka je v duchovním nebi nejvyšší planetou a pod ní se nachází nespočet dalších, jejichž popis najdeme ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Milostí Nārāyaṇa dostal Pán Brahmā na začátku své seberealizace možnost spatřit Vaikuṇṭhy a pozdĕji získal milostí Kṛṣṇy transcendentální vizi Kṛṣṇaloky. Tato transcendentální vize je nĕco podobného jako příjem televizního vysílání z Mĕsíce prostřednictvím mechanického zařízení pro přenos modulovaných vln, ale dosahuje se jí odříkáním a meditací ve vlastním nitru.

Ve druhém zpĕvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že na Vaikuṇṭhaloce nemají hmotné kvality, představované vlastnostmi dobra, vášnĕ a nevĕdomosti, žádný vliv. Kvalita dobra, projevující se pravdivostí, vyrovnaností mysli, čistotností, ovládáním smyslů, upřímností, poznáním podstaty, vírou v Boha, vĕdeckým poznáním a tak dále, je v hmotném svĕtĕ nejvyšším projevem kvalit přírody. Všechny tyto vlastnosti jsou nicménĕ smíšené s vášní a nedokonalostí. Vaikuṇṭhské vlastnosti jsou však projevem Pánovy vnitřní energie, tudíž čistĕ duchovní a transcendentální, bez sebemenších stop po hmotné nákaze. Žádná hmotná planeta, včetnĕ Satyaloky, se nedá svojí kvalitou srovnat s duchovními planetami, které jsou zcela prosté pĕti přirozených vlastností hmotného svĕta, totiž nevĕdomosti, utrpení, sobectví, hnĕvu a závisti.

Vše v tomto hmotném svĕtĕ je stvořené. Vše, na co jen můžeme v rámci své zkušenosti pomyslet, včetnĕ našich vlastních tĕl a myslí, bylo jednou stvořeno. Tento proces stvoření začal životem Brahmy, a díky kvalitĕ vášnĕ je tento princip tvoření přítomný po celém hmotném vesmíru. Na Vaikuṇṭhách však nic stvořeného není, vše tam existuje vĕčnĕ, protože se tam kvalita vášnĕ nenachází. Nenajdeme tam ani kvalitu nevĕdomosti, a proto tam není myslitelný zánik či zničení. Nĕkdo by se mohl i v tomto hmotném svĕtĕ snažit o dosažení trvalé situace rozvíjením výše zmínĕných vlastností dobra, ale dobro je v hmotném svĕtĕ smíšené s vášní a nevĕdomostí, a proto zde navzdory plánům nejlepších vĕdeckých mozků nic netrvá vĕčnĕ. Z tĕchto důvodů se v hmotném svĕtĕ nemůžeme setkat s vĕčností, blažeností a úplným poznáním. V duchovním svĕtĕ je však díky naprosté nepřítomnosti hmotných kvalit vše vĕčné, blažené a vĕdomé. V tomto plnĕ požehnaném stavu bytí může vše mluvit, hýbat se, slyšet i vidĕt, a to vĕčnĕ. V takovém prostředí tedy přirozenĕ nemá žádný vliv prostor ani čas v podobĕ minulosti, současnosti a budoucnosti, což znamená, že tam také nedochází ke zmĕnám vlivem māyi, souhrnu vnĕjší energie, která způsobuje, že jsme více a více materialističtí, a zapomínáme tak na svůj vztah s Bohem.

Jako duchovní jiskry paprsků vycházejících z transcendentálního tĕla Pána s Ním jsme neustále spojeni a kvalitativnĕ totožní. Hmotná energie tyto duchovní jiskry zahaluje, ale živé bytosti na Vaikuṇṭhaloce, mimo vliv hmotného pokrytí, nikdy na svoji skutečnou totožnost nezapomínají; jsou si neustále vĕdomy svého vztahu k Bohu ve svém přirozeném postavení, kterým je transcendentální láskyplná služba Pánu. A jelikož jsou neustále zaneprázdnĕny transcendentální službou Pánu, můžeme dospĕt k přirozenému závĕru, že jejich smysly jsou také transcendentální, protože s hmotnými smysly Pánu nelze sloužit. Obyvatelé Vaikuṇṭhaloky nemají hmotné smysly určené k ovládání hmotné přírody.

Závĕrem lidí s chabým poznáním je, že místo, kde nejsou přítomné žádné hmotné vlastnosti, musí být nĕjakou beztvarou nicotou. V duchovním svĕtĕ však vlastnosti opravdu existují, ale liší se od hmotných, protože je tam vše neomezené, vĕčné a čisté. Atmosféra tam vydává vlastní záři, takže není třeba slunce, mĕsíce, ohnĕ, elektřiny a podobnĕ. Ten, komu se podaří tohoto sídla dosáhnout, se již nevrací v hmotném tĕle do hmotného svĕta. Na tĕchto Vaikuṇṭhách není žádný rozdíl mezi bezbožnými a zbožnými, protože tam jsou všichni prosti hmotných vlastností, a tak se surové i asurové stávají stejnĕ poslušnými a milujícími služebníky Pána.

Pleť obyvatel Vaikuṇṭhy má načernalý jas a je okouzlující a mnohem přitažlivĕjší než bezvýraznĕ bílé a černé pleti v hmotném svĕtĕ. Jejich duchovní tĕla se nedají srovnat s ničím z hmotného svĕta. Krása mraku ozářeného bleskem je pouhým náznakem jejich krásy. Oblékají se obvykle do žlutých šatů a jejich tĕla jsou velice jemná, přitažlivĕ stavĕná, a jejich oči připomínají okvĕtní lístky lotosu. Podobnĕ jako Pán Viṣṇu mají čtyři ruce ozdobené lasturou, diskem, kyjem a lotosovým kvĕtem. Jejich pĕknou, širokou hruď zdobí náhrdelníky ze zářivého, diamantu podobného kovu, vykládané drahými kameny, jaké v tomto hmotném svĕtĕ nikde nenajdeme. Obyvatelé Vaikuṇṭhy září a jsou vždy plní síly. Barva pleti nĕkterých připomíná korálovĕ červené kočičí oko či lotosový kvĕt a každý má náušnice z drahých kamenů. Na hlavách nosí kvĕtinové vĕnce ve tvaru koruny.

Na Vaikuṇṭhách jsou také letadla, ale nedĕlají hluk. Hmotná letadla jsou nebezpečná a mohou se každým okamžikem zřítit, protože hmota je ve všech ohledech nedokonalá. V duchovním nebi se však vznášejí letadla, která jsou také duchovní, duchovnĕ zářivá a jasná. Tato letadla nepřepravují podnikatele, politiky nebo plánovací komise, ani náklad nebo poštu, protože to jsou vĕci na Vaikuṇṭhách neznámé. V tĕchto letadlech se cestuje pouze pro radost a místní obyvatelé v nich létají se svými pohádkovĕ krásnými nebeskými manželkami. Tato letadla plná mužských i ženských obyvatel Vaikuṇṭhy tak zvĕtšují krásu duchovního nebe. Jejich krásu si vůbec nedovedeme představit, ale můžeme ji přirovnat k mrakům na nebi s obrazci stříbrných elektrických blesků. Duchovní nebe Vaikuṇṭhy je vždy takto ozdobené.

Na Vaikuṇṭhaloce, kde bohynĕ štĕstí čím dál více poutá služba lotosovým nohám Osobnosti Božství, se vždy skví dokonalý majestát Pánovy vnitřní energie. Tyto bohynĕ štĕstí se svými přítelkynĕmi neustále vytvářejí slavnostní náladu transcendentálního veselí. Jejich opĕvování Pánovy slávy ani na okamžik neutichá.

V duchovním nebi je neomezené množství Vaikuṇṭh a jejich pomĕr k planetám hmotného nebe je tři ku jedné. Ubohý materialista se tak snaží o politické zmĕny na té nejnepatrnĕjší planetĕ v Božím stvoření. Celý vesmír i s jeho nesčetnými planetami v různých galaxiích se dá přirovnat k pouhému semínku hořčice v pytli plném takových semínek, o této planetĕ nemluvĕ. Ubohý materialista zde ale plánuje pohodlný život, a tak marní svoji vzácnou lidskou energii tím, co je odsouzeno k neúspĕchu. Místo marnĕní času v obchodních spekulacích by mĕl radĕji přijmout jednoduché žití a vznešené duchovní myšlení, a tak se uchránit před neustálým materialistickým neklidem.

Pokud si chce materialista užívat rozvinutých hmotných vymožeností, může se přemístit na planety, kde lze zakusit mnohem pokročilejší hmotné štĕstí, než je to pozemské. Nejlepším plánem je připravit se na návrat do duchovního svĕta po opuštĕní hmotného tĕla. Chce-li si však nĕkdo užívat hmotných vymožeností, může se použitím jógových sil přemístit na jiné planety v hmotném nebi. Smĕšné kosmické lodĕ, jež používají kosmonauti, jsou pouze dĕtskou hračkou a pro tyto účely se nehodí. Systém aṣṭāṅga-yogy je hmotným umĕním ovládání vzduchu, který se přemisťuje z žaludeční krajiny do pupku, z pupku do srdce, ze srdce ke klíční kosti, odtamtud k očím, potom do mozečku a odtud na jakoukoliv kýženou planetu. Materialističtí vĕdci se zajímají o rychlost zvuku a svĕtla, ale nevĕdí nic o rychlosti mysli a inteligence. S rychlostí mysli však určitou zkušenost můžeme mít, protože mysl lze v okamžiku přemístit na místa vzdálená stovky tisíc kilometrů. Inteligence je ještĕ jemnĕjší, a jemnĕjší než inteligence je duše, která není hmotná jako mysl a inteligence, ale je duchovní neboli antihmotná. Duše je stotisíckrát jemnĕjší a mocnĕjší než inteligence. Můžeme si tedy jen představit, jakou rychlostí se pohybuje při svých cestách z jedné planety na druhou. Netřeba podotýkat, že duše se pohybuje svojí vlastní silou, a ne za pomoci nĕjakého hmotného dopravního prostředku.

Zvířecí civilizace založená na jedení, spaní, strachování se a uspokojování smyslů způsobila, že človĕk zapomnĕl na sílu duše. Jak již bylo popsáno, duše je duchovní jiskra mnohem jasnĕjší, oslnivĕjší a mocnĕjší, než je slunce, mĕsíc nebo elektřina. Pokud človĕk nepochopí, že je ve skutečnosti duší, jeho lidský život je promarnĕný. Pán Caitanya se zjevil společnĕ s Pánem Nityānandou proto, aby jej zachránil před touto scestnou civilizací.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je také popsáno, jak mohou yogī cestovat na všechny planety ve vesmíru. Je-li životní síla pozvednuta až k malému mozku, je tu možnost, že vytryskne z očí, nosu, uší a podobnĕ, protože tato místa jsou známá jako sedmý okruh životní síly. Úplným zastavením vzduchu však yogī tyto otvory zablokuje a soustředí životní sílu do středové pozice neboli mezi obočí. Tehdy myslí na planetu, na kterou se chce po opuštĕní tĕla odebrat, a může se rozhodnout, zda půjde do Kṛṣṇova sídla na transcendentálních Vaikuṇṭhách, ze kterých se již nebude muset vrátit do hmotného svĕta, nebo zda bude cestovat na vyšší planety v hmotném vesmíru. Dokonalý yogī si může vybrat.

Pro dokonalého yogīho, který úspĕšnĕ zvládl opouštĕní tĕla v dokonalém stavu vĕdomí, je přemisťování se z jedné planety na druhou stejnĕ snadné, jako když jde obyčejný človĕk na nákup. Jak již bylo řečeno, hmotné tĕlo je pouze pokryvem duše. Mysl a inteligence jsou vnitřními pokryvy a hrubohmotné tĕlo ze zemĕ, vody, vzduchu a tak dále je vnĕjším pokryvem. Jakákoliv pokročilá duše, která jógovým procesem dosáhla seberealizace a zná rozdíl mezi hmotou a duší, může opustit svůj hrubohmotný oblek v naprostém pořádku a podle svého přání. Milostí Boha máme úplnou svobodu – můžeme žít kdekoliv, ať ve svĕtĕ duchovním, nebo hmotném, na jakékoliv planetĕ si přejeme. Zneužití této svobody však vede k pádu do hmotného svĕta a následnému trojímu utrpení podmínĕného života. Nešťastný život v hmotném svĕtĕ, pro který se duše sama rozhodla, je pĕknĕ popsán v Miltonovĕ Ztraceném ráji. Podobnĕ může duše svým rozhodnutím tento ztracený ráj znovu získat a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

V kritickém okamžiku smrti tedy může človĕk soustředit životní sílu mezi obočí a rozhodnout se, kam chce jít. Jestliže se mu již nechce udržovat spojení s tímto hmotným svĕtem, může ve vteřinĕ dosáhnout transcendentálního sídla Vaikuṇṭhy a objevit se tam ve zcela duchovním tĕle, které bude vhodné pro jeho pobyt v duchovním prostředí. Jediné, co je k tomu zapotřebí, je touha opustit jemné i hrubší podoby tohoto hmotného svĕta, umístit svoji životní sílu do nejvyšší části lebky, a pak tĕlo opustit lebečním otvorem zvaným brahma-randhra. Pro zkušeného yogīho to není nic tĕžkého.

Človĕk má ovšem svobodnou vůli, a pokud se nechce z tohoto hmotného svĕta vysvobodit, může si užívat života Brahmy (brahma-pada) a může také navštívit Siddhaloku, což jsou planety hmotnĕ dokonalých bytostí, které mají plnĕ rozvinuté schopnosti ovládat gravitaci, prostor a čas. Aby mohl tyto vyšší planety hmotného vesmíru navštívit, musí se vzdát hrubé hmoty (svého tĕla), ale mysli a inteligence (jemné hmoty) nikoliv.

Chce-li nĕkdo cestovat na určitou planetu v tomto hmotném vesmíru, musí svoje tĕlo přizpůsobit příslušným klimatickým podmínkám dané planety, protože každá planeta ve vesmíru má specifickou atmosféru. Chceme- -li například cestovat z Indie do Evropy, kde je jiné podnebí, musíme tomu přizpůsobit svoje oblečení. Pokud chceme vstoupit na transcendentální planety Vaikuṇṭhy, je nezbytná úplná výmĕna tĕla. Chce-li však nĕkdo jít pouze na vyšší hmotné planety, může si ponechat jemný odĕv tvořený myslí, inteligencí a falešným egem, ale musí opustit svoje hrubohmotné oblečení (tĕlo) ze zemĕ, vody, ohnĕ a tak dále.

Pokud chceme jít na transcendentální planetu, je nezbytné vymĕnit jak jemné, tak hrubé tĕlo, protože do duchovního svĕta musíme přijít ve zcela duchovní podobĕ. K této zmĕnĕ oblečení dojde v okamžiku smrti automaticky, pokud si to budeme přát.

Bhagavad-gītā potvrzuje, že další hmotné tĕlo dostaneme podle tužeb v okamžiku opouštĕní tohoto tĕla. Touha mysli přenese duši do příslušného prostředí stejnĕ, jako vítr přenáší vůni z jednoho místa na druhé. Naneštĕstí ti, kdo nejsou yogī, nýbrž naprostí materialisté, kteří se celý život nestarali o nic jiného než o uspokojování smyslů, jsou v čase smrti zmateni zmĕnou svého tĕlesného a mentálního stavu. Jsou zatíženi svými představami, touhami a vzpomínkami na život, který právĕ prožili, a touží po nĕčem, co je v rozporu s jejich vlastním zájmem. Z hlouposti tak přijímají nová tĕla, ve kterých bude pokračovat jejich hmotné strádání.

Aby tedy človĕk mohl v okamžiku smrti vĕdomĕ toužit po vhodném tĕle, ať k životu na této planetĕ, jiné hmotné planetĕ, nebo dokonce na transcendentální planetĕ, je zapotřebí soustavného cvičení mysli a inteligence. Civilizace, která nebere v úvahu pokrok nesmrtelné duše, podporuje pouze zvířecí život v nevĕdomosti.

Je pošetilost si myslet, že každá duše, která odešla, se dostane na stejné místo. Duše jde buď na místo, po kterém toužila v okamžiku smrti, nebo je donucena přijmout postavení, které odpovídá jejím činnostem z předešlého života. Rozdíl mezi materialistou a yogīm je ten, že materialista si svoje další tĕlo nemůže určit, kdežto yogī může vĕdomĕ získat tĕlo vhodné pro požitek na vyšších planetách. Naprostý materialista se celý život zajímá pouze o uspokojování svých smyslů, a tak celý den vydĕlává, aby uživil rodinu, a v noci plýtvá energií v sexuálních požitcích nebo jde spát s myšlenkami na to, co celý den dĕlal. Tak jednotvárný je život materialisty. I když se materialisté různĕ dĕlí na obchodníky, právníky, politiky, profesory, soudce, nádeníky, zlodĕje, dĕlníky a tak dále, všichni pouze jedí, spí, obávají se a uspokojují smysly, a tak mrhají svými drahocennými životy v honbĕ za přepychem, aniž by se je snažili dovést k dokonalosti duchovní realizací.

Yogī se nicménĕ o zdokonalení svých životů snaží, a Bhagavad-gītā proto přikazuje, že bychom se všichni mĕli stát yogīmi. Yoga je systém spojení duše s Pánem prostřednictvím služby. Tuto yogu může človĕk praktikovat beze zmĕny svého společenského postavení pouze pod vyšším vedením. Jak již bylo popsáno, yogī může cestovat kamkoliv podle svých tužeb bez mechanických prostředků, neboť je schopen umístit svoji mysl a inteligenci do vzduchu, který koluje v jeho tĕle, a praktikováním umĕní ovládání dechu dokáže tento vzduch smísit se vzduchem, jenž vane po celém vesmíru mimo jeho tĕlo. Za pomoci tohoto vesmírného vzduchu se potom yogī může přemístit na jakoukoliv planetu a dostat tĕlo vhodné pro tamní atmosféru. Lze to pochopit přirovnáním k elektronickému přenosu rozhlasových zpráv. Pomocí vysílačů může určitá stanice vytvořit vlny, které bĕhem nĕkolika sekund obĕhnou celou Zemi. Zvuk ale vzniká v éterickém nebi, a jak již bylo vysvĕtleno, mysl je jemnĕjší, a ještĕ jemnĕjší je inteligence. Duše je ještĕ jemnĕjší než inteligence a svojí povahou se od hmoty zcela liší. Sotva si tedy dokážeme představit, jak rychle může duše cestovat vesmírem.

Pro ovládání jemnĕjších prvků, jako je mysl, inteligence a duše, je zapotřebí náležitý výcvik, náležitý způsob života a náležitá společnost. Tento výcvik závisí na upřímných modlitbách, oddané službĕ, úspĕchu v mystické dokonalosti a úspĕšném pohroužení se do činností duše a Nadduše. Naprostý materialista, ať empirický filosof, vĕdec, psycholog, nebo kdokoliv jiný, není schopen svými hrubými snahami a slovním žonglérstvím takového úspĕchu dosáhnout.

Materialisté, kteří provádĕjí velké obĕti (yajñi), jsou na tom o nĕco lépe než hrubší materialisté, kteří neznají nic jiného než laboratoře a zkumavky. Pokročilý materialista, který takové obĕti provádí, může dosáhnout planety zvané Vaiśvānara, což je ohnivá planeta podobná Slunci. Na této planetĕ, která se nachází na cestĕ k Brahmaloce, nejvyšší planetĕ ve vesmíru, může být očištĕn od všech zbylých hříchů a jejich následků. Takto očištĕn může dospĕt do oblasti Polárky (Dhruvaloky). V této oblasti, zvané Śiśumāra- -cakra, jsou umístĕny Āditya-loky a Vaikuṇṭha tohoto vesmíru.

Planet, jako je Dhruvaloka, může dosáhnout očištĕný materialista, který vykonal mnoho obĕtí, provádĕl tvrdou askezi a rozdal vĕtšinu svého bohatství v podobĕ milodarů, a pokud tam nabude dalších schopností, může proniknout do ještĕ vyšších oblastí a skrz osu vesmíru dosáhnout planety Maharloky, kde žijí mudrci, jako je Bhṛgu Muni. Tam může žít až do doby částečného zničení vesmíru. K tomu dochází, když Anantadeva začne z nejnižší oblasti vesmíru vydávat spalující žár. Tento žár dosahuje až na Maharloku, a její obyvatelé se tehdy přemísťují na Brahmaloku, jež existuje po dvĕ parārdhy.

Na Brahmaloce se nachází neomezené množství letadel, která nejsou ovládána mechanicky (yantrou), ale psychicky (mantrou). Díky tomu, že na Brahmaloce existuje pouze mysl a inteligence, cítí její obyvatelé štĕstí a neštĕstí, ale nejsou tam příčiny nářku dané stářím, smrtí, strachem nebo úzkostí. Přesto soucítí s trpícími živými bytostmi spalovanými ohnĕm zničení. Obyvatelé Brahmaloky nemají hrubohmotná tĕla, která by museli v okamžiku smrti mĕnit, ale mají tĕla jemnohmotná, která přemĕní na duchovní, a tak vstoupí do duchovního svĕta. Obyvatelé Brahmaloky mohou dosáhnout dokonalosti třemi různými způsoby. Ctnostné osoby, které se dostaly na Brahmaloku díky svým zbožným činnostem, se mohou po Brahmovĕ novém procitnutí stát vládci různých planet, ti, kdo uctívali Garbhodakaśāyī Viṣṇua, jsou osvobozeni spolu s Brahmou a čistí oddaní Osobnosti Božství okamžitĕ proniknou obaly vesmíru a vstoupí do duchovního svĕta.

Nesčetné vesmíry existují ve shlucích připomínajících pĕnu, a tak jsou vodou z Příčinného oceánu obklopeny jen nĕkteré. Když je hmotná příroda vzrušena pohledem Kāraṇodakaśāyī Viṣṇua, vydává souhrn prvků, kterých je celkem osm a které se rozvíjejí od jemných k hrubším. Částí ega je nebe, jehož částí je vzduch, jehož částí je oheň, jehož částí je voda, jejíž částí je zemĕ. Jeden vesmír tak zabírá oblast o průmĕru zhruba šest a půl miliardy kilometrů. Yogī, který touží po osvobození, musí proniknout všemi obaly vesmíru, včetnĕ jemných, skládajících se ze tří kvalit hmotné přírody. Komu se to podaří, ten se již nemusí nikdy vracet do tohoto svĕta smrtelníků.

Podle Śukadevy Gosvāmīho není tento popis hmotného a duchovního svĕta ani výplodem představivosti, ani utopií. Ve védských hymnech jsou zaznamenána fakta a Pán Vāsudeva je Brahmovi odhalil poté, co Jej Brahmā uspokojil. Dokonalosti v životĕ může človĕk dosáhnout pouze tehdy, když má jasnou představu o Vaikuṇṭĕ a Nejvyšším Bohu. Neustále myslet na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, a opĕvovat Ho je doporučeno v Bhagavad- gītĕ i v Bhāgavata Purāṇĕ, což jsou dva autorizované komentáře Véd. Pán Caitanya pokleslým lidem současného vĕku usnadnil pochopení všech tĕchto témat, a Śrī Caitanya-caritāmṛta je proto předkládá všem, kdo o nĕ mají zájem, aby je mohli snadno pochopit.