Text 107
bhrama, pramāda, vipralipsā, karaṇāpāṭava
īśvarera vākye nāhi doṣa ei saba
bhrama – omyl; pramāda – iluze; vipralipsā – sklon podvádĕt; karaṇa-apāṭava – nedokonalost hmotných smyslů; īśvarera – Pána; vākye – v řeči; nāhi – není; doṣa – chyba; ei saba – to vše.
„Hmotné nedostatky v podobĕ omylů, iluze, podvádĕní a nedokonalosti smyslů se ve slovech Nejvyšší Osobnosti Božství nenacházejí.“
Omyl znamená vnímat nĕco jinak, než jaké to je, nebo přijímat nepravé poznání. Nĕkdo může například v šeru vidĕt provaz a myslet si, že to je had, nebo považovat lesknoucí se lasturu ústřice za zlato. To jsou omyly. Iluze je špatné pochopení, jež vzniká nepozorným nasloucháním, a podvádĕní znamená předávat toto nedokonalé poznání dalším. Materialističtí vĕdci a filosofové často používají slova jako „možná“ a „asi“, neboť neznají úplnou skutečnost. Jejich poučování druhých je tedy příkladem podvádĕní. Posledním nedostatkem materialistického človĕka jsou jeho nedokonalé smysly. Naše oči například mají schopnost vidĕt, ale ne to, co je příliš daleko, ani to, co je oku nejblíže, to znamená oční víčka. Našim necvičeným očím se slunce jeví jako talíř a očím človĕka trpícího žloutenkou připadá všechno žluté. Na poznání získané tak nedokonalými smysly se tedy nelze spoléhat. Stejnĕ nedokonalé jsou i uši. Nejsme schopni slyšet zvuky vydávané ve velké vzdálenosti, dokud si k uchu nepřiložíme telefonní sluchátko. Budeme-li podobnĕ analyzovat všechny své smysly, zjistíme, že jsou do jednoho nedokonalé. Získávat poznání smysly je tedy k ničemu. Védský způsob je naslouchat autoritĕ. V Bhagavad-gītĕ (4.2) Pán Kṛṣṇa uvádí: evaṁ paramparā-prāptam imaṁ rājarṣayo viduḥ – „Tato nejvyšší vĕda tak byla předávána řetĕzcem učednické posloupnosti a svatí králové ji chápali tímto způsobem.“ Musíme naslouchat nikoliv telefonu, ale autorizované osobĕ, protože ta má skutečné poznání.