Text 114

Māyāvādští filosofové velice pyšnĕ předvádĕjí svoji znalost vedānty tím, že si pohrávají s gramatikou, ale v Bhagavad-gītĕ je Pán Śrī Kṛṣṇa označuje jako māyayāpahṛta-jñāna neboli ty, které māyā zbavila skutečného poznání. Māyā má dvĕ energie, které plní dvĕ funkce. Prakṣepātmikā-śakti je síla, jež uvrhá živou bytost do oceánu hmotné existence. Āvaraṇātmikā-śakti je síla halící poznání živé bytosti. Funkce āvaraṇātmikā-śakti je v Bhagavad- -gītĕ vysvĕtlena slovy māyayāpahṛta-jñānāḥ.
 

Proč daivī-māyā neboli Kṛṣṇova matoucí energie bere māyāvādským filosofům poznání, je v Bhagavad-gītĕ také vysvĕtleno, pomocí slov āsuraṁ bhāvam āśritāḥ, jež označují toho, kdo neuznává Pánovu existenci. Māyāvādī, kteří nesouhlasí s tím, že Pán existuje, mohou být rozdĕleni do dvou skupin – na stoupence neosobní Śaṅkarovy školy z Váránasí a na buddhisty ze Sárnáthu. Obojí jsou māyāvādī a Kṛṣṇa jim kvůli jejich ateismu odebírá veškeré poznání. Ani jedna z tĕchto skupin nechce přijmout existenci osobního Boha. Buddhističtí filosofové jasnĕ popírají existenci duše a Boha, a přestože śaṅkarovci nepopírají Boha otevřenĕ, říkají, že Absolutní je nirākāra neboli bez podoby. Proto jsou jak buddhisté, tak śaṅkarovci aviśuddha-buddhayaḥ neboli nedokonalí, s nečistým poznáním a inteligencí.
 

Nejpřednĕjší ze všech māyāvādských učenců, Sadānanda Yogīndra, napsal knihu zvanou Vedānta-sāra, ve které vysvĕtluje filosofii Śaṅkarācāryi, a všichni následovníci Śaṅkarovy filosofie jeho výrokům přikládají velký význam. V této knize Sadānanda Yogīndra definuje Brahman jako sac-cid- -ānandu spojenou s poznáním a prostou duality, zatímco nevĕdomost (jaḍa) definuje jako poznání čehokoliv jiného, toho, co je sat a asat. Tato nevĕdomost je témĕř nepochopitelná, ale jedná se o výtvor tří kvalit hmotné přírody. Všechno ostatní s výjimkou čistého poznání tedy považuje za hmotné. Centrum nevĕdomosti je nĕkdy považováno za všudypřítomné a nĕkdy za individuální. Podle jeho názoru jsou tedy všudypřítomný Viṣṇu i individuální živé bytosti výtvory nevĕdomosti.
 

Jednoduše řečeno, Sadānanda Yogīndra zastává názor, že když je všechno nirākara (beztvaré), je jak pojetí Viṣṇua, tak pojetí individuální duše výtvorem nevĕdomosti. Vysvĕtluje také, že vaiṣṇavské pojetí viśuddha-sattvy není nic jiného než pradhāna, hlavní princip stvoření. Dále tvrdí, že když se všudypřítomné poznání znečistí viśuddha-sattvou, což je promĕna kvality dobra, vzniká pojetí Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž je všemocný, vševĕdoucí nejvyšší vládce, Nadduše, příčina všech příčin, nejvyšší īśvara a tak dále. Podle Sadānandy Yogīndry je īśvara, Nejvyšší Pán, zdrojem veškeré nevĕdomosti, a proto sice může být nazván sarva-jña neboli vševĕdoucí, ale ten, kdo existenci všemocné Nejvyšší Osobnosti Božství popírá, je více než īśvara neboli Pán. Jeho závĕrem tedy je, že Nejvyšší Osobnost Božství (īśvara) je přemĕnou hmotné nevĕdomosti a že živá bytost (jīva) je zahalena nevĕdomostí. Tak popisuje kolektivní i individuální existenci v temnotĕ. Podle māyāvādských filosofů je vaiṣṇavské pojetí Pána jako Nejvyšší Osobnosti Božství a jīvy neboli individuální duše jako Jeho vĕčného služebníka projevem nevĕdomosti. Přijmeme-li však mínĕní Pána Kṛṣṇy z Bhagavad-gīty, musíme māyāvādī považovat za māyayāpahṛta-jñāna neboli zbavené veškerého poznání, protože existenci Nejvyšší Osobnosti Božství buď neuznávají, nebo tvrdí, že je výtvorem hmotných představ (māyi). To jsou příznačné rysy asurů neboli démonů.
 

Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve svých rozhovorech se Sārvabhaumou Bhaṭṭācāryou řekl:
 

Vyāsadeva sestavil Vedānta-sūtru, aby vysvobodil podmínĕné duše z tohoto hmotného svĕta, ale Śaṅkarācārya velice uškodil lidské společnosti tím, že představil Vedānta-sūtru svým vlastním způsobem, neboť každý, kdo jeho māyāvādskou filosofii následuje, je ztracen. Ve Vedānta-sūtře se jasnĕ pojednává o oddané službĕ, ale māyāvādští filosofové odmítají uznat duchovní tĕlo Nejvyšší Absolutní Osoby a živé bytosti nechtĕjí přiznat individuální existenci oddĕlenou od existence Nejvyššího Pána. Po celém svĕtĕ tak způsobili ateistickou spoušť, protože tyto závĕry jsou v rozporu s vlastní povahou transcendentálního procesu čisté oddané služby. Neuskutečnitelná ambice māyāvādských filosofů splynout s Nejvyšším na základĕ popírání existence Osobnosti Božství ústí v nejnešťastnĕjší zkreslování duchovního poznání a ten, kdo tuto filosofii následuje, je odsouzen zůstat vĕčnĕ v tomto hmotném svĕtĕ. Māyāvādī se proto nazývají aviśuddha-buddhayaḥ neboli „ti, kdo mají nečisté poznání“. Kvůli jejich nečistému poznání končí veškerá jejich askeze frustrací. I když mohou být zprvu uznáváni jako nesmírnĕ vzdĕlaní učenci, nakonec poklesnou na úroveň hmotných činností, jako je politika, sociální práce a podobnĕ. Místo aby dosáhli totožnosti s Nejvyšším Pánem, ztotožní se opĕt s tĕmito hmotnými činnostmi. To je vysvĕtleno ve Śrīmad- -Bhāgavatamu (10.2.32):
 

Māyāvādští filosofové velmi přísnĕ dodržují odříkání duchovního života, a tak se dostávají na úroveň neosobního Brahmanu, ale kvůli tomu, že ignorují lotosové nohy Pána, poklesnou znovu do hmotné existence.