Text 115

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī vysvĕtluje, že různorodý osobní aspekt Absolutní Pravdy je viṣṇu-tattva a že hmotná energie, která vytváří tento vesmírný projev, je energie Pána Viṣṇua. Tato tvořivá síla není nic jiného než Pánova energie, ale hlupáci docházejí k závĕru, že Pán postrádá oddĕlenou existenci, protože se přemĕnil do neosobní podoby. Neosobní Brahman však nemůže vlastnit žádné energie, ani se ve védské literatuře neuvádí, že by byla māyā (matoucí energie) pokryta další māyou. Naopak existují stovky a tisíce odkazů na viṣṇu-māyu (parāsya śaktiḥ) neboli energii Pána Viṣṇua. V Bhagavad-gītĕ (7.14) Kṛṣṇa říká mama māyā („Moje energie“). Māyu ovládá Nejvyšší Osobnost Božství, a ne že On je zahalen māyou. Pán Viṣṇu proto nemůže být výtvorem hmotné energie. Na začátku Vedānta-sūtry se říká janmādy asya yataḥ, což znamená, že hmotná energie také pochází z Nejvyššího Brahmanu. Jak by potom mohl být hmotnou energií zahalen? Kdyby to bylo možné, byla by hmotná energie mocnĕjší než Nejvyšší Brahman. Māyāvādští filosofové však nejsou schopni pochopit ani tyto nejjednodušší argumenty, a proto se na nĕ naprosto přesnĕ hodí termín māyayāpahṛta-jñāna, kterým jsou označeni v Bhagavad-gītĕ. Každý, kdo si myslí, že Pán Viṣṇu je výtvorem hmotné energie, jak to vysvĕtluje Sadānanda Yogīndra, by mĕl být okamžitĕ považován za duševnĕ chorého, protože jeho poznání unesla iluzorní energie.

Pán Viṣṇu nemůže být zařazen do kategorie polobohů. Ti, kdo jsou opravdu pomateni māyāvādskou filosofií a setrvávají stále v temnotĕ nevĕdomosti, považují Pána Viṣṇua za poloboha, čímž se dostávají do rozporu s mantrou z Ṛg Vedy: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padam („Viṣṇu je vždy v nadřazeném postavení“). Tato mantra je potvrzena v Bhagavad-gītĕ: mattaḥ parataraṁ nānyat – není vyšší pravdy, než je Pán Kṛṣṇa neboli Viṣṇu. Tak pouze ti, jejichž poznání bylo zmateno, považují Pána Viṣṇua za poloboha, a tak navrhují, že můžeme uctívat Pána Viṣṇua, bohyni Kālī (Durgu), nebo kohokoliv jiného, a vždy dosáhneme stejného výsledku. Tento závĕr pochází z nevĕdomosti. Bhagavad-gītā (9.25) jej nepřijímá a jasnĕ říká: yānti deva- vratā devān ... yānti mad-yājino 'pi mām – uctívači polobohů se dostanou na planety tĕchto polobohů, ale oddaní Nejvyššího Pána půjdou zpátky domů, zpátky k Bohu. V Bhagavad-gītĕ (7.14) Pán Kṛṣṇa zcela jasnĕ vysvĕtluje, že Jeho hmotnou energii je velmi tĕžké překonat: daivī hy eṣā guṇa-mayī mama māyā duratyayā. Vliv māyi je tak silný, že zahaluje i vzdĕlané učence a duchovnĕ založené lidi, a ti si potom myslí, že jsou stejnĕ dobří jako Nejvyšší Osobnost Božství. Pokud se však nĕkdo chce z vlivu māyi vysvobodit, musí se Nejvyšší Osobnosti Božství odevzdat, jak také Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ (7.14): mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te. Závĕr je, že Pán Viṣṇu nepatří do tohoto hmotného stvoření, ale do duchovního svĕta. Mylnĕ se o Pánu Viṣṇuovi domnívat, že má hmotné tĕlo, nebo Jej srovnávat s polobohy jsou vůči Nĕmu ty nejhorší urážky a ti, kdo se jich dopouštĕjí, nemohou v duchovním poznání pokročit. Nazývají se māyayāpahṛta-jñāna neboli „ti, jejichž poznání odnesla iluze“.

Ten, kdo si myslí, že je nĕjaký rozdíl mezi tĕlem a duší Pána Viṣṇua, se nachází v nejtemnĕjších končinách nevĕdomosti. Mezi tĕlem Pána Viṣṇua a duší Pána Viṣṇua žádný rozdíl není, protože jsou advaya-jñāna, jedno poznání. V tomto svĕtĕ je rozdíl mezi hmotným tĕlem a duchovní duší, ale v duchovním svĕtĕ je vše duchovní a tyto rozdíly tam neexistují. Nejvĕtší přestupek, kterého se māyāvādští filosofové dopouštĕjí, je považovat Pána Viṣṇua a živé bytosti za totožné. V této souvislosti Padma Purāṇa říká: arcye viṣṇau śilā-dhīr guruṣu nara-matir vaiṣṇave jāti-buddhiḥ ... yasya vā nārakī saḥ – „Ten, kdo považuje arcā-mūrti, uctívané Božstvo Pána Viṣṇua za pouhý kámen, duchovního mistra za obyčejnou živou bytost a vaiṣṇavu za příslušníka určité kasty nebo vyznání má pekelnou inteligenci.“ Ten, kdo následuje tyto závĕry, je ztracen.