Text 50

Jedním z nejdůležitĕjších pokynů Śrī Caitanyi Mahāprabhua ohlednĕ správného vaiṣṇavského chování je, že vaiṣṇava by mĕl být snášenlivý jako strom a pokorný jako tráva.

„Človĕk by mĕl zpívat svaté jméno Pána v pokorném stavu mysli, považuje se za nižšího než tráva na ulici. Mĕl by být snášenlivĕjší než strom, prostý touhy po uznání a připravený vzdávat veškerou úctu druhým. V tomto rozpoložení může zpívat svaté jméno Pána neustále.“ Autor tĕchto pokynů, Pán Caitanya Mahāprabhu, však netoleroval špatné chování Jagāie a Mādhāie. Když ublížili Pánu Śrī Nityānandovi, okamžitĕ se rozzlobil a chtĕl je zabít, a pouze milostí Pána Nityānandy Prabhua byli zachránĕni. Vaiṣṇava by mĕl být ve svých osobních záležitostech pokorný, a je-li uražen, mĕl by to tolerovat, a ne se zlobit. Pokud však nĕkdo uráží jeho gurua nebo jiného vaiṣṇavu, mĕl by se rozzlobit jako oheň. To předvedl Pán Caitanya Mahāprabhu. Pomluvy vaiṣṇavů bychom nemĕli tolerovat, ale mĕli bychom okamžitĕ udĕlat jednu z následujících vĕcí. Pomlouvá-li nĕkdo vaiṣṇavu, mĕli bychom jej zastavit argumenty a vyšší logikou. Pokud pro to nejsme dostatečnĕ zkušení, mĕli bychom si na místĕ vzít život, a když nejsme schopni toho, musíme odejít pryč. Když Caitanya Mahāprabhu přebýval ve Váránasí neboli Káší, māyāvādští sannyāsī Jej mnoha způsoby pomlouvali proto, že zpíval a tančil, ačkoliv byl sannyāsī. Tapana Miśra a Candraśekhara tyto pomluvy slyšeli, a to pro nĕ bylo nesnesitelné, protože byli velkými oddanými Pána Caitanyi. Nebyli tomu však schopni zabránit, a proto přišli za Pánem Caitanyou Mahāprabhuem, jelikož to pro nĕ bylo tak nesnesitelné, že si byli připraveni sáhnout na život.