Text 64

Māyāvādští sannyāsī jsou na základĕ svých znalostí sanskrtu a příslušnosti k Śaṅkarovĕ sampradāyi velice pyšní. Žijí v domnĕní, že dokud človĕk není brāhmaṇa a výborný znalec sanskrtu, zvláštĕ gramatiky, nemůže přijmout stav odříkání nebo se stát kazatelem. Tito māyāvādští sannyāsī ale svým slovním kejklířstvím a gramatickými kompozicemi neustále zkreslují význam všech śāster, a přitom samotný Śrīpāda Śaṅkarācārya toto překrucování významu slov odsoudil ve verši prāpte sannihite kāle na hi na hi rakṣati ḍukṛñ karaṇe. Slovo ḍukṛñ označuje přípony a předpony v sanskrtské gramatice. Śaṅkarācārya své žáky varoval, že pokud se budou zajímat pouze o mluvnické zásady, aniž by uctívali Govindu, jsou hlupáci, kteří nebudou nikdy zachránĕni. Pošetilí māyāvādští sannyāsī se však i přes nařízení Śrīpādy Śaṅkarācāryi neustále vĕnují hře se slovy na základĕ přísné sanskrtské gramatiky.

Māyāvādští sannyāsī jsou velice pyšní, když získají vznešený titul sannyāsīho Tīrtha, Āśrama nebo Sarasvatī. Dokonce i mezi māyāvādīmi jsou ti, kdo náleží k jiným sampradāyím a mají jiné tituly, jako například Vana, Araṇya nebo Bhāratī, považováni za sannyāsī nižší třídy. Śrī Caitanya Mahāprabhu přijal sannyās v Bhāratī-sampradāyi, a tak se považoval za nižšího sannyāsīho, než byl Prakāśānanda Sarasvatī. Aby se odlišili od vaiṣṇavských sannyāsīch, považují se sannyāsī māyāvādské sampradāyi za duchovnĕ velice vznešené, ale Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu se představil jako člen nižší sampradāyi sannyāsīch, aby je naučil pokoře. Tím chtĕl jasnĕ poukázat na to, že sannyāsī je človĕk s pokročilým duchovním poznáním. Ten, kdo má duchovní poznání, by mĕl být považován za pokročilejšího než ten, kdo toto poznání nemá.

Sannyāsī māyāvādské sampradāyi jsou obvykle známí jako vedāntī, jako kdyby mĕli na vedāntu monopol. Ve skutečnosti je však vedāntī ten, kdo zná dokonale Kṛṣṇu, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – všechny Védy jsou určeny k poznání Kṛṣṇy. Protože takzvaní māyāvādští sannyāsī nevĕdí, kdo Kṛṣṇa je, jejich titul vedāntī neboli „znalec Vedānty“ je neoprávnĕný. Māyāvādští sannyāsī si o sobĕ myslí, že oni jsou ti praví sannyāsī, a vaiṣṇavské sannyāsī považují za brahmacārī. Brahmacārī by mĕl sloužit nĕjakému sannyāsīmu a přijmout ho za svého gurua. Māyāvādští sannyāsī o sobĕ prohlašují, že jsou nejen guruové, ale dokonce jagad-guruové neboli duchovní mistři celého svĕta, i když samozřejmĕ celý svĕt nemohou vidĕt. Nĕkdy se také honosnĕ oblékají a vozí se v průvodech na hřbetu slona, a tak se vĕčnĕ dmou pýchou a považují se za jagad-guruy. Śrī Rūpa Gosvāmī ale vysvĕtlil, že jagad-guru správnĕ označuje toho, kdo je pánem svého jazyka, mysli, slov, žaludku, genitálií a hnĕvu. Pṛthivīṁ sa śiṣyāt – takový jagad-guru je zcela způsobilý přijímat žáky po celém svĕtĕ. Vlivem falešného vĕhlasu nĕkdy māyāvādští sannyāsī, kteří tyto vlastnosti nemají, obtĕžují a pomlouvají vaiṣṇavského sannyāsīho, pokornĕ zamĕstnaného ve službĕ Pánu.