Text 70
prabhāve dekhiye tomā sākṣāt nārāyaṇa
hīnācāra kara kene, ithe ki kāraṇa
prabhāve – ve Tvém majestátu; dekhiye – vidím; tomā – Ty; sākṣāt – přímo; nārāyaṇa – Nejvyšší Osobnost Božství; hīna-ācāra – nízké chování; kara – projevuješ; kene – proč; ithe – toho; ki – co je; kāraṇa – důvodem.
„Záříš, jako kdybys byl samotný Nārāyaṇa. Můžeš nám tedy vysvĕtlit, proč se chováš jako lidé z nižších tříd?“
Díky svému odříkání, studiu vedānty, meditaci a přísným zásadám, které každý den dodržují, jsou māyāvādští sannyāsī zajisté na úrovni zbožných činností. Na základĕ své zbožnosti tedy Prakāśānanda Sarasvatī chápal, že Caitanya Mahāprabhu není obyčejný človĕk, ale Nejvyšší Osobnost Božství. Slova sākṣāt nārāyaṇa vyjadřují, že Ho považoval za samotného Nārāyaṇa. Māyāvādští sannyāsī se navzájem oslovují jako Nārāyaṇa, protože si představují, že se všichni stanou Nārāyaṇem nebo že s Nārāyaṇem splynou v příštím životĕ. Prakāśānanda Sarasvatī ocenil, že Caitanya Mahāprabhu se už Nārāyaṇem stal a že nemusí čekat na svůj další život. Jedním z rozdílů mezi filosofií vaiṣṇavů a māyāvādīch je, že māyāvādští filosofové si myslí, že se poté, co opustí toto tĕlo, stanou Nārāyaṇem tak, že splynou s Jeho tĕlem, kdežto vaiṣṇavští filosofové vĕdí, že poté, co toto tĕlo zemře, budou mít transcendentální, duchovní tĕlo, ve kterém se budou s Nārāyaṇem sdružovat.