Text 72

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja to komentuje takto: „Človĕk může být dokonale úspĕšný při naplňování poslání svého života, bude-li jednat v naprostém souladu se slovy, která slyší z úst svého duchovního mistra.“ Toto přijímání slov duchovního mistra se nazývá śrauta-vākya, což vyjadřuje, že se žák musí řídit pokyny duchovního mistra bez odchylek. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v tomto ohledu poznamenává, že pro žáka se musejí stát slova jeho duchovního mistra vším. Śrī Caitanya Mahāprabhu to zde potvrzuje, když říká, že Mu Jeho duchovní mistr nařídil, aby jenom zpíval svaté jméno Kṛṣṇy, a tak On podle tohoto nařízení zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru neustále (̀kṛṣṇa-mantra' japa sadā, N —— ei mantra-sāra).

Kṛṣṇa je původem všeho. Je-li si tedy nĕkdo plnĕ vĕdom Kṛṣṇy, rozumí se tím, že jeho vztah s Kṛṣṇou byl zcela potvrzen. Bez vĕdomí Kṛṣṇy je náš vztah s Kṛṣṇou pouze částečný, a to není naše přirozené postavení. Přestože je Śrī Caitanya Mahāprabhu Nejvyšší Osobnost Božství Kṛṣṇa, duchovní mistr celého vesmíru, přijal roli žáka, aby svým příkladem učil, jak přísnĕ má oddaný následovat příkazy duchovního mistra při plnĕní své povinnosti neustále zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Osoba příliš připoutaná ke studiu filosofie vedānty se musí poučit od Śrī Caitanyi Mahāprabhua. V tomto vĕku ve skutečnosti nikdo není schopen studovat vedāntu, a proto je lepší zpívat svaté jméno Pána, které je podstatou veškerého védského poznání, jak sám Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītĕ (15.15).

„Všechny Védy jsou určeny k poznání Mĕ. Já jsem sestavil Vedāntu a jsem znalcem Véd.“

Pouze hlupáci zanechávají služby duchovnímu mistrovi, a přesto si myslí, že jsou duchovnĕ pokročilí. Caitanya Mahāprabhu osobnĕ ukázal příklad, jak být žákem, aby tyto hlupáky zastavil. Duchovní mistr ví velice dobře, jak každého žáka zamĕstnat příslušnými povinnostmi. Pokud si ale žák myslí, že je pokročilejší než duchovní mistr, a tak přestane následovat jeho pokyny a jedná nezávisle, sám si zastaví svůj duchovní pokrok. Každý žák se musí považovat za úplnĕ nevzdĕlaného ve vĕdĕ o Kṛṣṇovi a musí být vždy připravený vykonávat pokyny duchovního mistra, aby se kvalifikoval k praktikování vĕdomí Kṛṣṇy. Žák by mĕl před svým duchovním mistrem zůstat vždy hlupákem. Pseudospiritualisté proto nĕkdy přijímají duchovního mistra, který není schopen být ani žákem, protože ho chtĕjí ovládat. To však duchovní realizaci nijak nenapomůže.

Ten, kdo dokonale nezná vĕdomí Kṛṣṇy, nemůže znát ani filosofii vedānty. Pouhé předvádĕní studia vedānty bez vĕdomí Kṛṣṇy je projevem vnĕjší energie, māyi, a dokud človĕka přitahuje mámení této vĕčnĕ se mĕnící energie, je oddanosti Nejvyšší Osobnosti Božství neustále vzdálen. Skutečným následovníkem filosofie vedānty je oddaný Pána Śrī Viṣṇua, nejvĕtšího z velkých a udržovatele celého vesmíru. Dokud človĕk nepřekoná pole činností ve službĕ omezenému, nemůže dosáhnout neomezeného. Poznání neomezeného je skutečná brahma-jñāna neboli poznání o Nejvyšším. Ti, kdo lpí na plodonosných činnostech a spekulativním poznání, nemohou pochopit hodnotu vždy čistého, vĕčnĕ osvobozeného a naprosto duchovnĕ blaženého svatého jména Pána Kṛṣṇy. Svaté jméno se od Pána neliší a ten, kdo přijal útočištĕ u Pánova svatého jména, už nemusí studovat filosofii vedānty, neboť již dospĕl k závĕru veškerého studia.

Ten, kdo není schopen zpívat svaté jméno Kṛṣṇy, ale myslí si, že se svaté jméno od Kṛṣṇy liší, a proto se uchýlí ke studiu vedānty, aby Kṛṣṇu poznal, musí být považován za prvotřídního hlupáka, což Caitanya Mahāprabhu potvrdil svým vlastním chováním. Filosofičtí spekulanti, kteří si chtĕjí z filosofie vedānty udĕlat akademickou kariéru, se také nacházejí pod vlivem hmotné energie. Človĕk, který neustále zpívá svaté jméno Pána, však již překonal oceán nevĕdomosti, a tak i osoba narozená v nízko postavené rodinĕ, ale zpívající svaté jméno Pána, překonala studium vedāntské filosofie. Śrīmad-Bhāgavatam (3.33.7) v této souvislosti uvádí:

„Jestliže človĕk narozený v rodinĕ pojídačů psů začne zpívat svaté jméno Kṛṣṇy, znamená to, že ve svém minulém životĕ již musel vykonat všechny druhy odříkání, azkeze a védských yajñí.“ Další citát říká:

„Ten, kdo zpívá dvĕ slabiky ha-ri, již prostudoval čtyři Védy – Sāma, Ṛg, Yajur a Atharva.“

Nĕkteří sahajiyové, kteří berou vše na lehkou váhu, zneužívají tĕchto veršů a považují se za vznešené vaiṣṇavy, přičemž se Vedānta-sūtry nebo filosofie vedānty ani nedotknou. Skutečný vaiṣṇava by však mĕl filosofii vedānty studovat. Pokud ovšem po prostudování vedānty človĕk nezačne zpívat svaté jméno Pána, není o nic lepší než māyāvadī. Takže bychom nemĕli být ani māyāvādī, ani neznalí vedāntské filosofie. Śrī Caitanya Mahāprabhu předvedl svoji znalost vedānty při rozhovorech s Prakāśānandou Sarasvatīm. Mĕli bychom tedy vĕdĕt, že vaiṣṇava má být zcela obeznámen s filosofií vedānty, ale nemá si myslet, že studium vedānty je vším, a tak nemít vztah ke zpívání svatého jména. Oddaný musí pochopit, jak je důležité současnĕ chápat filosofii vedānty a zpívat svatá jména. Stane-li se nĕkdo na základĕ studia vedānty impersonalistou, znamená to, že jí neporozumĕl. To je potvrzeno v Bhagavad-gītĕ (15.15). Vedānta znamená „vrchol poznání“. Konečným vrcholem poznání je poznání o Kṛṣṇovi, který se neliší od svého svatého jména. Laciní vaiṣṇavové (sahajiyové) se nezajímají o studium vedāntské filosofie, jak ji vysvĕtlili čtyři hlavní ācāryové. Gauḍīya-sampradāya má k vedāntĕ komentář zvaný Govinda-bhāṣya, ale sahajiyové takové komentáře považují za nedotknutelné filosofické spekulace a ācāryi považují za smíšené oddané. Tím si chystají cestu do pekla.