Text 42
etāvaj janma-sāphalyaṁ
dehinām iha dehiṣu
prāṇair arthair dhiyā vācā
śreya-ācaraṇaṁ sadā
etāvat – až k tomu; janma – zrození; sāphalyam – dokonalost; dehinām – každé živé bytosti; iha – v tomto svĕtĕ; dehiṣu – vůči tĕm, kdo jsou vtĕlení; prāṇaiḥ – životem; arthaiḥ – majetkem; dhiyā – inteligencí; vācā – slovy; śreyaḥ – vĕčný prospĕch; ācaraṇam – prakticky jednat; sadā – vždy.
„,Povinností každé živé bytosti je používat svůj život, majetek, inteligenci a slova k činnostem ve prospĕch druhých.̀“
Existují všeobecnĕ dva druhy činností: śreyas neboli činnosti, které jsou prospĕšné a příznivé v konečném smyslu, a preyas neboli činnosti příznivé a prospĕšné okamžitĕ. Dĕti si například rády hrají. Chodit do školy, aby získaly vzdĕlání, se jim však nechce a myslí si, že smyslem života je hrát si a bavit se ve dne v noci se svými kamarády. Dokonce i v transcendentálním životĕ Pána Kṛṣṇy vidíme, že když byl dítĕ, rád si hrál se stejnĕ starými kamarády, pasáčky krav. Ani nechtĕl jít domů na večeři. Matka Yaśodā pro Nĕho musela jít a přinutit Jej, aby šel domů. Pro dĕti je tedy přirozené si ve dne v noci hrát a nestarat se o zdraví a další důležité vĕci. To je příklad činností preyas, které jsou okamžitĕ prospĕšné. Existují však také činnosti śreyas, a ty jsou prospĕšné v konečném smyslu. Podle zásad védské civilizace si musí být lidská bytost vĕdoma Boha. Mĕla by chápat, kdo je Bůh, co je tento hmotný svĕt, kdo je ona a jaké jsou jejich vzájemné vztahy. Tomu se říká śreyas neboli činnosti příznivé v konečném smyslu.
V tomto verši ze Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že bychom se mĕli zajímat o śreyas. Pro dosažení konečného štĕstí, což je cíl činností śreyas, bychom mĕli využívat všeho, včetnĕ našeho života, majetku a slov, nejen pro sebe, ale také pro druhé. Pokud se však človĕk nezajímá o śreyas ve svém vlastním životĕ, nemůže o tom kázat druhým.
Tento verš citovaný Śrī Caitanyou Mahāprabhuem se vztahuje na lidské bytosti, a ne na zvířata. Jak již bylo naznačeno v minulém verši slovy manuṣya-janma, tyto pokyny jsou určené lidem. Ti se naneštĕstí stávají ve svém chování horšími než zvířata, i když mají lidská tĕla. To je chyba moderního vzdĕlávání. Dnešní pedagogové neznají cíl lidského života a zajímají se pouze o ekonomický rozvoj svých zemí či lidské společnosti. To je samozřejmĕ také nezbytné; védská civilizace bere v úvahu všechny aspekty lidského života, včetnĕ dharmy (náboženství), arthy (ekonomického rozvoje), kāmy (uspokojování smyslů) a mokṣi (osvobození). Nejpřednĕjším zájmem lidstva však má být náboženství. Aby nĕkdo byl zbožný, musí se řídit pokyny Boha. Lidé tohoto vĕku ale naneštĕstí náboženství zavrhli a jsou zaneprázdnĕni rozvojem ekonomiky. Pro peníze tedy udĕlají cokoliv. Pro ekonomický rozvoj však není potřeba získávat peníze za každou cenu; stačí jen tolik penĕz, abychom si zajistili základní životní nezbytnosti. Novodobý ekonomický rozvoj však postrádá duchovní základ, a proto jsou lidé posedlí chtíčem, chamtivostí a šílí po penĕzích. Rozvíjejí pouze rajas (kvalitu vášnĕ) a tamas (kvalitu nevĕdomosti), aniž by se starali o třetí kvalitu přírody, sattvu neboli dobro, a brāhmaṇské kvalifikace. To je důvod, proč v dnešní společnosti vládne takový chaos.
Bhāgavatam říká, že povinností pokročilé lidské bytosti je jednat tak, aby lidské společnosti napomáhala k dosažení konečného cíle života. Jako další je zde v Śrī Caitanya-caritāmṛtĕ citován podobný verš – sloka 45 z dvanácté kapitoly třetí části Viṣṇu Purāṇy.