Text 56
ei dhuyā-gāne nācena dvitīya prahara
kṛṣṇa lañā vraje yāi — e-bhāva antara
ei dhuyā-gāne – za opakování této písnĕ; nācena – tančí; dvitīya prahara – druhá část dne; kṛṣṇa lañā – beroucí Kṛṣṇu; vraje yāi – půjdeme zpátky do Vrindávanu; e-bhāva – tuto extázi; antara – v nitru.
Pán Caitanya Mahāprabhu tuto píseň (sei ta parāṇa-nātha) zpíval zvláštĕ v druhé části dne a přitom si myslel: „Vezmu Kṛṣṇu a vrátíme se do Vrindávanu.“ Jeho srdce bylo neustále naplnĕné touto extází.
Jelikož byl Śrī Caitanya Mahāprabhu stále pohroužený v extázi Śrīmatī Rādhārāṇī, cítil od Kṛṣṇy stejné odloučení, jaké pociťovala Śrīmatī Rādhārāṇī, když Kṛṣṇa opustil Vrindávan a odjel do Mathury. Toto extatické cítĕní napomáhá dosažení lásky k Bohu v odloučení. Śrī Caitanya Mahāprabhu učil všechny, že bychom se nemĕli příliš snažit Pána vidĕt, ale radĕji bychom mĕli cítit extázi odloučení od Nĕho. Je lepší prožívat odloučení od Nĕho, než Ho chtít vidĕt tváří v tvář. Když gopī z Vrindávanu, obyvatelky Gókuly, potkaly Kṛṣṇu na Kurukšétře bĕhem zatmĕní slunce, chtĕly Ho vzít s sebou zpátky do Vrindávanu. Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu cítil stejnou extázi, když vidĕl Jagannātha v chrámu nebo na voze při Ratha-yātře. Gopīm z Vrindávanu se nelíbilo bohatství Dváraky. Chtĕly si odvést Kṛṣṇu do vesnice Vrindávanu a užívat si Jeho společnosti v tamních hájích. Při festivalu Ratha-yātrā, když jel Pán Jagannātha do Guṇḍici, tančil Śrī Caitanya Mahāprabhu v extázi se stejnou touhou.