Text 99

Śrī Kṛṣṇa-vijaya je básnická sbírka považovaná za vůbec první knihu poezie napsanou v bengálštinĕ. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí, že tuto knihu začal autor psát v roce 1395 Śakābdy (1473 n.l.) a dokončil ji za sedm let (v roce 1402 Śakābdy). Kniha byla napsána jednoduchým jazykem a mohli ji číst a pochopit i napůl vzdĕlaní Bengálci a ženy. Mohli ji číst a chápat dokonce i obyčejní lidé, kteří ani dostatečnĕ neznali abecedu. Její jazyk není příliš ozdobný a její poezie občas není na poslech nijak sladká. Podle pravidel psaní sonetu by mĕl každý řádek obsahovat čtrnáct písmen, ale v jeho verších je jich nĕkdy šestnáct, dvanáct či třináct. Mnoho tehdy používaných slov znali pouze místní obyvatelé, ale tato kniha je dodnes tak populární, že nemůže chybĕt v žádném knihkupectví. Pro ty, kdo chtĕjí udĕlat pokrok v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy, má tato kniha velkou hodnotu.

Śrī Guṇarāja Khān byl jedním z nejvĕtších vaiṣṇavů. Přeložil desátý a jedenáctý zpĕv Śrīmad-Bhāgavatamu tak, aby mu porozumĕli i obyčejní lidé. Knihu Śrī Kṛṣṇa-vijaya Śrī Caitanya Mahāprabhu velmi vychvaloval a pro všechny vaiṣṇavy je velmi cenná. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí rodokmen a rodinnou historii Guṇarāje Khāna. Když poprvé z Kánjakubdži neboli Kánaudže přišel bengálský vládce Ādiśūra, přivedl s sebou pĕt brāhmaṇů a pĕt kāyasthů. Protože král by s sebou mĕl mít společníky, doprovázeli ho brāhmaṇové, aby mu pomáhali ve vyšších duchovních otázkách. Kāyasthové mĕli vykonávat další služby. Ve výše položených severoindických oblastech jsou kāyasthové považováni za śūdry, ale v Bengálsku jsou řazeni mezi vyšší třídy. Skutečností je, že kāyasthové přišli do Bengálska ze severní Indie, konkrétnĕ z Kánjakubdži neboli Kánaudže. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura říká, že kāyasthové, kteří přišli z Kánjakubdži, byli lidé náležící k vyšším třídám. Mezi nimi byl velkou osobností Daśaratha Vasu a do třináctého pokolení jeho rodiny patřil Guṇarāja Khān.

Jeho skutečné jméno znĕlo Mālādhara Vasu, ale bengálský vládce mu udĕlil titul Khān, a tak začal být známý jako Guṇarāja Khān. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura uvádí tento rodokmen Guṇarāje Khāna: (1) Daśaratha Vasu; (2) Kuśala; (3) Śubhaśaṅkara; (4) Haṁsa; (5) Śaktirāma (Bāgāṇḍā), Muktirāma (Māinagara) a Alaṅkāra (Baṅgaja); (6) Dāmodara; (7) Anantarāma; (8) Guṇīnāyaka a Vīṇānāyaka. Ve dvanáctém pokolení byl i Bhagīratha a ve třináctém Mālādhara Vasu neboli Guṇarāja Khān. Śrī Guṇarāja Khān mĕl čtrnáct synů, z nichž druhý, který se jmenoval Lakṣmīnātha Vasu, dostal titul Satyarāja Khān. Jeho synem byl Śrī Rāmānanda Vasu, který tedy patřil do patnáctého pokolení. Guṇarāja Khān byl velmi známý a bohatý človĕk. Jeho palác, pevnost a chrámy dodnes existují a podle nich můžeme usoudit, že bohatství Guṇarāje Khāna bylo opravdu velké. Śrī Guṇarāja Khān se nikdy nestaral o umĕlou aristokracii, kterou zavádĕl Ballāl Sena.