Text 145
punaḥ kahe bāhya-jñāne, āna kahite kahiluṅ āne,
kṛṣṇa-kṛpā tomāra upare
mora citta-bhrama kari’, nijaiśvarya-mādhurī,
mora mukhe śunāya tomāre
punaḥ – znovu; kahe – On říká; bāhya-jñāne – při vnĕjším vĕdomí; āna – nĕco jiného; kahite – mluvit; kahiluṅ – řekl jsem; āne – jinou vĕc; kṛṣṇa-kṛpā – milost Pána Kṛṣṇy; tomāra – tobĕ; upare – vůči; mora – Mé; citta-bhrama – mentální výmysly; kari' – vytvářející; nija-aiśvarya – svůj vlastní majestát; mādhurī – sladkost; mora mukhe – skrze Má ústa; śunāya – umožnil slyšet; tomāre – tobĕ.
Śrī Caitanya Mahāprabhu se vrátil k vnĕjšímu vĕdomí a řekl: „Nemluvil jsem o tom, o čem jsem chtĕl mluvit původnĕ. Pán Kṛṣṇa je k tobĕ velice milostivý, protože zmátl Mou mysl a vyjevil svůj osobní majestát a sladkost. Zařídil, abys toto vše ode Mne vyslechl pro své pochopení.“
Śrī Caitanya Mahāprabhu přiznal, že mluvil jako šílenec, což kvůli pochopení tĕch, kdo se nacházejí na úrovni vnĕjší energie, nemĕl dĕlat. Jeho výroky o Kṛṣṇovĕ tĕle, vlastnostech a flétnĕ by svĕtskému človĕku připadaly jako výroky šílence. Skutečností bylo, že se Kṛṣṇa chtĕl Sanātanovi Gosvāmīmu vyjevit ze své zvláštní milosti vůči nĕmu. Kṛṣṇa zkrátka skrze ústa Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který se choval jako šílený, vysvĕtlil Sanātanovi Gosvāmīmu sebe i svoji flétnu. Śrī Caitanya Mahāprabhu přiznal, že chtĕl Sanātanovi Gosvāmīmu říci nĕco jiného, ale ve své transcendentální extázi hovořil o odlišném námĕtu.