Text 39
āmi — vijña, ei mūrkhe ‘viṣaya’ kene diba?
sva-caraṇāmṛta diyā ‘viṣaya’ bhulāiba
āmi – Já; vijña – dokonale inteligentní; ei mūrkhe – tomuto hlupákovi; viṣaya – hmotný požitek; kene diba – proč bych mĕl dát; sva-caraṇa-amṛta – nektar útočištĕ u Mých lotosových nohou; diyā – dávající; viṣaya – představu hmotného požitku; bhulāiba – způsobím, že zapomene.
„ ,Já jsem velice inteligentní, tak proč bych mĕl tomu hlupákovi dávat hmotný prospĕch? Radĕji ho přimĕji k tomu, aby přijal nektar útočištĕ u Mých lotosových nohou a na iluzorní hmotný požitek zapomnĕl.̀ “
Ti, kdo se zajímají o hmotný požitek, jsou známí jako bhukti-kāmī. Ten, kdo se zajímá o splynutí se září Brahmanu nebo o dokonalost v mystické yoze, není v žádném případĕ oddaný. Oddaní takové touhy nemají. Pokud se však karmī, jñānī nebo yogī dostane nĕjak do styku s oddaným a začne oddanĕ sloužit, Kṛṣṇa mu dá okamžitĕ lásku k Bohu a útočištĕ u svých lotosových nohou, i když dotyčný ani neví, jak lásku ke Kṛṣṇovi rozvinout. Kṛṣṇa odsuzuje materialistické touhy, kdy chce človĕk za oddanou službu nĕjakou hmotnou odmĕnu. Toužit po hmotném bohatství při vykonávání oddané služby je hloupé. I když může být človĕk hloupý, Kṛṣṇa je dokonale inteligentní a zamĕstná ho oddanou službou takovým způsobem, že na hmotné bohatství postupnĕ zapomene. Hlavní vĕc tedy je, nesnažit se vymĕnit láskyplnou službu za hmotné bohatství. Pokud se opravdu odevzdáme lotosovým nohám Kṛṣṇy, naší jedinou touhou by mĕlo být uspokojit Ho. To je čisté vĕdomí Kṛṣṇy. Odevzdání se neznamená, že od Pána nĕco chceme, ale že zcela závisíme na Jeho milosti. Pokud si to Kṛṣṇa přeje, může svého oddaného držet v chudobĕ, nebo ho může zahrnout bohatstvím. Oddaný by si však ani v jednom případĕ nemĕl dĕlat starosti, ale mĕl by se pouze velmi vážnĕ snažit uspokojovat Pána svou službou.