Mantra jedenáctá

Již od stvoření hmotného světa se každý pokouší dosáhnout věčného života. Zákon přírody je však tak neúprosný, že nikdo nemůže uniknout z dosahu smrti. Pravdou je, že nikdo nechce zemřít. Stejně tak nikdo nechce zestárnout nebo onemocnět. Zákon přírody však nikomu nedovolí vyhnout se smrti, stáří nebo nemoci. Ani rozvoj materiálních vědomostí nevyřešil tyto problémy. Materiální věda dokáže vynalézt atomovou pumu pro urychlení smrti, ale nedokáže objevit nic, co by člověka před nemocí, stářím a smrtí chránilo.

Z Purán se dovídáme o činech démonského krále jménem Hiranjakašipu, který byl hmotně velmi pokročilý. Chtěl přemoci smrt pomocí svého hmotného nadání a silou své nevědomosti, a proto podstoupil tak přísný druh meditace, že svými mystickými silami rušil obyvatele všech planetárních soustav. Přinutil stvořitele vesmíru, poloboha Brahmu, aby k němu sestoupil. Potom ho požádal o požehnání amara, to jest nesmrtelnosti. Brahmá řekl, že mu nemůže udělit toto požehnání, neboť dokonce ani on, hmotný stvořitel, který řídí všechny planety, není amara. Jak potvrzuje Bhagavad-gítá (8.17), má Brahmá dlouhý život, ale to ještě neznamená, že nemusí zemřít.

Hiraṇya znamená zlato a kaśipu znamená měkké lůžko. Zájem Hiranjakašipua se točil kolem těchto dvou věcí, peněz a žen, kterých si chtěl ve své požadované nesmrtelnosti užívat. Žádal Brahmu o mnoho věcí v naději, že mu to zaručí nesmrtelnost. Hiranjakašipu žádal, aby nebyl zabit žádným člověkem, zvířetem, bohem nebo jiným z 8 400 000 druhů živých tvorů. Žádal také, aby nezemřel ani na zemi, ani ve vzduchu, ani ve vodě, a aby nebyl zabit žádnou zbraní. Domníval se totiž bláhově, že tímto způsobem se z něj stane amara. Brahmá mu sice udělil všechna tato požehnání, ale Hiranjakašipu byl nakonec zabit Osobností Božství v podobě Nrsinhy, napůl lva a napůl člověka. Protože ho Pán zabil svými drápy, nebylo při tom použito žádné zbraně. Rovněž tak nezemřel na zemi, ve vzduchu ani ve vodě, neboť byl zabit na klíně této obdivuhodné živé bytosti, která se vymykala jeho chápání.

Celý smysl tohoto vyprávění je v tom, že ani Hiranjakašipuovi, nejmocnějšímu z materialistů, nepomohly jeho plány k nesmrtelnosti. Co tedy mohou pořídit dnešní malí Hiranjakašipuové, jejichž plány jsou zmařeny již ve svých zárodcích?

Šrí Íšópanišad nás nabádá, abychom se přestali zarputile snažit pokoušet vyhrát boj o existenci. Každý tvrdě bojuje o svou existenci, ale zákony hmotné přírody jsou tak neochvějné, že je nikdo nemůže překročit. Chce-li člověk dosáhnout věčného života, musí se připravit na návrat zpátky k Bohu.

Proces návratu k Bohu je jinou oblastí poznání a člověk se mu musí naučit ze zjevených védských spisů, jako jsou například Upanišady, Védánta-sútra, Bhagavad-gítá, Šrímad-Bhágavatam atd. Aby člověk dosáhl v tomto životě štěstí a po opuštění hmotného těla věčné blaženosti, musí studovat tyto svaté spisy a dojít ke transcendentálnímu poznání. Podmíněná živá bytost zapomněla na svůj věčný vztah k Bohu a mylně pokládá místo svého narození za všechno na světě. Pán laskavě svěřil výše zmíněné spisy Indii a jiné spisy jiným zemím, aby připomněl zapomnětlivé lidské bytosti, že její domov není zde, v tomto hmotném světě. Živá bytost je duchovní a štěstí může dosáhnout pouze návratem do svého duchovního domova.

Nejvyšší Osobnost Božství posílá ze svého království pravé služebníky, aby rozšiřovali toto poselství—návrat k Bohu— a někdy přichází samotný Pán, aby se ujal této práce. Protože všichni živí tvorové jsou Jeho milovanými syny a Jeho individuálními částečkami, je Pán zarmoucen ještě více než my, když vidí všechna utrpení, která v tomto hmotném stavu podstupujeme. Utrpení tohoto hmotného světa slouží k tomu, aby nám nepřímo připomněla naši neslučitelnost s mrtvou hmotou. Inteligentní živé bytosti obyčejně tyto upomínky postřehnou a začnou se věnovat rozvíjení transcendentálního poznání (vidyā). Lidský život nám poskytuje nejlepší možnosti k rozvíjení duchovního poznání a člověk, který této možnosti nevyužije, je narādhama, nejníže stojící mezi lidmi.

Cesta rozvoje materiálních vědomostí (avidyā), jejichž cílem je smyslový požitek, je cestou opakovaných rození a smrtí. Duchovní existence živé bytosti nezná zrození ani smrt. Zrození a smrt se týkají vnějšího pokryvu duše, to jest těla. Smrt bývá přirovnávána ke svlečení šatů a zrození k jejich oblečení. Pošetilým lidským bytostem, zcela zaujatým rozvíjením nevědomosti, tento krutý proces nevadí a oklamány krásou iluzorní energie podstupují stále znovu tytéž věci, aniž by se ze zákonů přírody poučily.

Rozvíjení transcendentálního poznání je pro lidskou bytost nezbytné. Neusměrněné smyslové požitky v chorobném hmotném stavu je nutno omezit na nejnižší možnou míru. Neomezované uspokojování smyslů v tomto hmotném stavu vede k nevědomosti a ke smrti. Živým bytostem nechybí duchovní smysly; každý živý tvor má ve své duchovní podobě všechny smysly, které jsou teď hmotné a pokryté tělem a myslí. Činnost hmotných smyslů je zvráceným odrazem duchovních zábav. Začne- li duše jednat pod hmotným pokrytím, je to její chorobný stav. Pravý smyslový požitek je možný teprve po vyléčení této choroby. V naší pravé duchovní podobě, prosté veškeré hmotné nečistoty, je čistý smyslový požitek možný. Cílem lidského života nemají být zvrácené smyslové požitky, ale vyléčit se z materialistické choroby. Zhoršení této choroby není známkou poznání, nýbrž nevědomosti (avidyā). Máme-li se uzdravit, nesmí horečka stoupnout z 41 stupně na 42 stupně, nýbrž klesnout na normálních 36,5 stupně. To má být cílem lidského života. Současný trend materiální civilizace je zvýšit teplotu horečnatého hmotného stavu, která už beztak v podobě jaderné energie vystoupila na 42 stupně, mezitím co pošetilí politikové vykřikují, že se světem může být každým okamžikem konec. Takový je výsledek pokroku hmotného poznání a zanedbání nejdůležitější složky života, rozvíjení duchovního poznání. Šrí Íšópanišad nás v souvislosti s tím varuje, abychom nenásledovali tuto nebezpečnou stezku, která vede ke smrti. Naopak, musíme rozvíjet kulturu duchovního poznání, abychom se mohli zcela vysvobodit z kruté náruči smrti.

Neznamená to, že bychom měli přerušit všechny činnosti, které jsou zaměřeny k udržování těla. Nejde tu o zastavení činností, stejně jako při léčení není cílem snížit teplotu na nulu. Již jsme se to snažili vysvětlit použitím výrazu “vytěžit ze špatné situace to nejlepší”. K rozvíjení duchovní kultury je třeba pomoci těla a mysli, a proto je udržování těla a mysli nezbytné k dosažení našeho cíle. Normální teplota se má udržovat kolem 36,5 stupně, a velcí mudrci a světci v Indii o to také usilovali vyváženým programem duchovního a materiálního poznání. Nikdy nedovolili, aby lidské inteligence bylo zneužito k chorobnému uspokojování smyslů.

Lidské činnosti nakažené úsilím o smyslový požitek Védy usměrňují podle principů spasení. Tento systém usměrňování zahrnuje náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a spasení, ale v současné době nemají lidé o náboženství nebo spásu žádný zájem. Jejich jediným cílem je smyslový požitek, a aby ho mohli dosáhnout, připravují plány pro hospodářský rozvoj. Svedení lidé se domnívají, že náboženství by se mělo udržovat, protože přispívá k hospodářskému rozvoji, kterého je třeba k uspokojování smyslů. A pro zajištění dalšího smyslového požitku v nebi existuje celá soustava náboženských obřadů. To však nepatří k principům spasení. Smyslem náboženství je seberealizace, zatímco hospodářského rozvoje je třeba jen pro zachování zdravého těla. Člověk má žít zdravě a uchovat si zdravou mysl právě proto, aby mohl realizovat skutečné poznání. To je cílem lidského života. Tento život nám nebyl dán proto, abychom dřeli jako oslové, nebo rozvíjeli avidju pro smyslový požitek.

Cesta vidji je nejdokonaleji popsána ve Šrímad-Bhágavatamu, jenž vede lidskou bytost k tomu, aby využila svého života k poznání Absolutní Pravdy. Absolutní Pravda se realizuje krok za krokem jako Brahman, Paramátmá a nakonec jako Bhagaván, Osobnost Božství. Absolutní Pravdu realizuje osvícený člověk, který se řídí osmnácti zásadami Bhagavad-gíty, popsanými ve výkladu k desáté mantře a tím dospěl k poznání a odpoutanosti. Hlavním smyslem těchto osmnácti zásad je dosažení transcendentální oddané služby Osobnosti Božství. Všem třídám lidské společnosti se tedy doporučuje, aby si osvojily umění oddané služby Pánu.

The guaranteed path to the aim of vidyā is described by Śrīla Rūpa Gosvāmī in his Bhakti-rasāmṛta-sindhu, which we have presented in English as The Nectar of Devotion. The culture of vidyā is summarized in Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.14) in the following words:

“Therefore, with one-pointed attention one should constantly hear about, glorify, remember and worship the Personality of Godhead, who is the protector of the devotees.”

Unless religion, economic development and sense gratification aim toward the attainment of devotional service to the Lord, they are all simply different forms of nescience, as Śrī Īśopaniṣad indicates in the following mantras.