Mantra 11

Již od stvoření hmotného světa se každý pokouší dosáhnout věčného života. Zákon přírody je však tak neúprosný, že nikdo nemůže uniknout smrti. Nikdo nechce zemřít, zestárnout ani onemocnět. Zákon přírody však nikomu nedovolí vyhnout se smrti, stáří nebo nemoci. Ani rozvoj hmotného poznání nevyřešil tyto problémy. Hmotná věda dokáže vynalézt atomovou pumu pro urychlení smrti, ale nedokáže objevit nic, co by člověka před nemocí, stářím a smrtí chránilo.

Z Purāṇ se dozvídáme o činech krále Hiraṇyakaśipua, který byl po hmotné stránce velmi pokročilý. Chtěl přemoci krutou smrt pomocí svého bohatství a silou své nevědomosti, a proto podstoupil tak tvrdý druh meditace, že svými mystickými silami rušil obyvatele všech planetárních soustav. Přinutil stvořitele vesmíru, poloboha Brahmu, aby k němu sestoupil. Potom ho požádal o požehnání amara, to jest nesmrtelnosti. Brahmā řekl, že mu toto požehnání nemůže udělit, neboť dokonce ani on, hmotný stvořitel, který řídí všechny planety, není amara. Bhagavad-gītā (8.17) potvrzuje, že Brahmā má dlouhý život, ale to neznamená, že nemusí zemřít.

Hiraṇya znamená zlato a kaśipu znamená měkké lůžko. Zájem Hiraṇyakaśipua se točil kolem těchto dvou věcí, peněz a žen, kterých si chtěl jako nesmrtelný užívat. Žádal Brahmu o mnoho požehnání v naději, že mu to zaručí nesmrtelnost. Hiraṇyakaśipu si přál, aby nebyl zabit žádným člověkem, zvířetem, bohem nebo jiným z 8 400 000 druhů živých tvorů. Žádal také, aby nezemřel na zemi, ve vzduchu ani ve vodě a aby nebyl zabit žádnou zbraní. Domníval se totiž bláhově, že se tímto způsobem zachrání před smrtí. Brahmā mu sice udělil všechna tato požehnání, ale Hiraṇyakaśipu byl nakonec zabit Osobností Božství v podobě Nṛsiṁhy, napůl lva a napůl člověka. Protože ho Pán zabil svými drápy, nebylo použito žádné zbraně. Také nezemřel na zemi, ve vzduchu ani ve vodě, neboť byl zabit na klíně této obdivuhodné živé bytosti, Nṛsiṁhy, která se vymykala jeho představivosti.

Celý smysl tohoto vyprávění je v tom, že ani Hiraṇyakaśipuovi, nejmocnějšímu z materialistů, nepomohly jeho plány k nesmrtelnosti. Co tedy zmohou dnešní malí Hiraṇyakaśipuové, jejichž plány jsou mařeny každým okamžikem?

Śrī Īśopaniṣad nás nabádá, abychom přestali s jednostrannými pokusy vyhrát boj o existenci. Každý tvrdě bojuje o svou existenci, ale zákony hmotné přírody jsou tak neúprosné, že je nikdo nemůže překonat. Chce-li člověk dosáhnout věčného života, musí být připraven na návrat zpátky k Bohu.

Proces návratu k Bohu je jinou oblastí poznání a je třeba se mu naučit ze zjevených védských písem, jako jsou Upaniṣady, Vedānta-sūtra, Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. Aby člověk dosáhl v tomto životě štěstí a po opuštění hmotného těla věčné blaženosti, musí studovat tuto posvátnou literaturu a dosáhnout transcendentálního poznání. Podmíněná živá bytost zapomněla na svůj věčný vztah k Bohu a mylně pokládá dočasné místo svého narození za všechno na světě. Pán laskavě předal výše zmíněná písma v Indii a jiná písma v jiných zemích, aby připomněl zapomnětlivé lidské bytosti, že její domov není zde v tomto hmotném světě. Živá bytost je duchovní a štěstí může dosáhnout pouze návratem do svého duchovního domova.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, posílá ze svého království pravé služebníky, aby rozšiřovali toto poselství, pomocí něhož se lze vrátit k Bohu, a někdy kvůli tomu přichází osobně. Protože všichni živí tvorové jsou Jeho milovanými syny, nedílnými částmi, je Pán zarmoucen ještě více než my, když vidí utrpení, která v tomto hmotném stavu podstupujeme. Utrpení tohoto hmotného světa slouží k tomu, aby nám nepřímo připomínala naši neslučitelnost s mrtvou hmotou. Inteligentní živé bytosti obyčejně tyto upomínky postřehnou a začnou se věnovat rozvíjení transcendentálního poznání (vidyā). Lidský život poskytuje nejlepší možnosti k rozvíjení duchovního poznání a člověk, který této možnosti nevyužije, se nazývá narādhama, nejnižší z lidí.

Cesta rozvoje hmotného poznání (avidyā), jehož cílem je smyslový požitek, je cestou opakovaného rození a umírání. Duchovní existence živé bytosti nemá se zrozením ani smrtí nic společného. Zrození a smrt se týkají vnějšího pokryvu duše, těla. Smrt je přirovnána ke svlečení šatů a zrození k jejich oblečení. Pošetilým lidským bytostem, zcela zaujatým rozvíjením avidyi, nevědomosti, tento krutý proces nevadí a oklamány krásou klamné energie podstupují stále znovu stejné utrpení, aniž by se ze zákonů přírody poučily.

Rozvíjení vidyi, transcendentálního poznání, je tedy pro lidskou bytost nezbytné. Smyslový požitek v chorobném hmotném stavu je nutno omezit na nejnižší možnou míru. Neomezené uspokojování smyslů v tomto tělesném stavu je cestou nevědomosti a smrti. Živým bytostem nechybí duchovní smysly; každá živá bytost má ve své původní duchovní podobě všechny smysly, které jsou teď pokryté hmotným tělem a myslí. Činnost hmotných smyslů je zvráceným odrazem činností původních, duchovních smyslů. Ve svém chorobném stavu se duše věnuje hmotným činnostem pod pokryvem hmoty. Pravý smyslový požitek je možný teprve po vyléčení choroby materialismu – v naší čisté duchovní podobě, prosté veškerého znečištění hmotou. Cílem lidského života nemá být zvrácený smyslový požitek, ale vyléčení choroby materialismu. Zhoršení této choroby není známkou poznání, nýbrž nevědomosti (avidyā). Máme-li se uzdravit, nesmí horečka stoupnout ze 41 na 42 stupně, nýbrž klesnout na normálních 36,5 stupňů. To má být cílem lidského života. Moderní trend hmotné civilizace je zvyšovat teplotu horečnatého hmotného stavu, která už v podobě jaderné energie vystoupila na 42 stupně. Mezitím pošetilí politikové vykřikují, že se světem může být každým okamžikem konec. To je výsledek pokroku hmotného poznání a zanedbání nejdůležitější části života, rozvíjení duchovního poznání. Śrī Īśopaniṣad nás zde varuje, abychom nenásledovali tuto nebezpečnou stezku, která vede ke smrti. Naopak, musíme rozvíjet kulturu duchovního poznání, abychom se mohli zcela vysvobodit z kruté náruči smrti.

Neznamená to, že bychom měli zastavit všechny činnosti, které jsou zaměřeny k péči o tělo. Nejde tu o zastavení činností, tak jako při léčení není cílem snížit teplotu na nulu. Vhodný výraz je „vytěžit ze špatné situace to nejlepší“. K rozvíjení duchovní kultury je třeba pomoci těla a mysli, a proto je péče o tělo a mysl nezbytná k dosažení našeho cíle. Normální teplota se má udržovat kolem 36,5 stupně, a velcí mudrci a světci v Indii o to usilovali vyváženým programem duchovního a hmotného poznání. Nikdy nedovolují, aby bylo lidské inteligence zneužito k chorobnému uspokojování smyslů.

Lidské činnosti poznamenané úsilím o smyslový požitek Védy usměrňují podle principů osvobození. Tento systém zahrnuje náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a osvobození, ale v současné době nemají lidé o náboženství nebo osvobození žádný zájem. Jejich jediným cílem je smyslový požitek, a aby ho dosáhli, plánují hospodářský rozvoj. Svedení lidé se domnívají, že náboženství by se mělo udržovat, protože přispívá k hospodářskému rozvoji, kterého je třeba k uspokojování smyslů. Pro zajištění dalšího smyslového požitku po smrti, v nebi, tedy existuje soustava náboženských obřadů. To však není účel náboženství. Smyslem náboženství je seberealizace, zatímco hospodářského rozvoje je třeba jen pro zachování zdravého těla. Člověk má žít zdravě a uchovat si zdravou mysl jen proto, aby mohl realizovat skutečné poznání, vidyu. To je cílem lidského života. Účelem tohoto života není dřít jako osel nebo rozvíjet avidyu pro smyslový požitek.

Cesta vidyi je zcela dokonale popsána ve Śrīmad-Bhāgavatamu, jenž vede lidskou bytost k tomu, aby využila svého života k dotazování se na Absolutní Pravdu. Absolutní Pravda je realizována krok za krokem jako Brahman, Paramātmā a nakonec jako Bhagavān, Osobnost Božství. Absolutní Pravdu realizuje osvícený člověk, který se řídí osmnácti zásadami Bhagavad-gīty popsanými ve výkladu k desáté mantře a který tak dospěl k poznání a odpoutanosti. Hlavním smyslem těchto osmnácti zásad je dosažení transcendentální oddané služby Osobnosti Božství. Všem třídám lidí se tedy doporučuje osvojit si umění oddané služby Pánu.

Zaručenou cestu k vidyi popisuje Śrīla Rūpa Gosvāmī ve své Bhakti-rasāmṛta-sindhu, kterou jsme vydali pod názvem Nektar oddanosti. Rozvoj vidyi je shrnut ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.14) těmito slovy:

„Člověk by proto měl s neodchylujícím se soustředěním neustále naslouchat o Pánu, Osobnosti Božství, ochránci oddaných, a opěvovat Ho, vzpomínat na Něho a uctívat Ho.“

Dokud cílem náboženství, hospodářského rozvoje a smyslového požitku není oddaná služba Pánu, jsou to vše pouze různé druhy nevědomosti, jak naznačuje Śrī Īśopaniṣad v následujících mantrách.