Mantra 13

Tato mantra potvrzuje systém založený na naslouchání vyrovnaným autoritám. Člověk nemůže mít pravý klíč k transcendentálnímu poznání, jestliže nevyslechne pravého ācāryu, který není nikdy zneklidněn proměnami hmotného světa. Pravý duchovní mistr, který také vyslechl śruti mantry, neboli védské poznání od svého vyrovnaného ācāryi, nikdy nepředkládá nic, co není zmíněno ve védské literatuře. V Bhagavad-gītě (9.25) je jasně řečeno, že ti, kdo uctívají předky (pitā), se dostanou na planety předků, hrubí materialisté, kteří plánují, jak zůstat zde, zůstanou v hmotném světě a oddaní Pána, kteří neuctívají nikoho jiného než Śrī Kṛṣṇu, nejvyšší příčinu všech příčin, se dostanou k Němu do duchovního světa. Také Śrī Īśopaniṣad zde potvrzuje, že různá uctívání vedou k různým výsledkům. Jestliže uctíváme Nejvyššího Pána, dostaneme se zcela určitě k Němu, do Jeho věčného sídla, a jestliže uctíváme polobohy, například boha Slunce a boha Měsíce, dostaneme se nepochybně na jejich planety. A jestliže chceme zůstat na této ubohé planetě s jejími plánovacími komisemi a dočasnými politickými řešeními, můžeme tak samozřejmě také učinit.

Nikde v autentických písmech není řečeno, že člověk nakonec dosáhne téhož cíle, ať dělá cokoliv a uctívá kohokoliv. Tyto pošetilé teorie hlásají samozvaní „duchovní učitelé“, kteří nemají spojení s paramparou, pravým systémem učednické posloupnosti. Pravý duchovní mistr nemůže tvrdit, že všechny cesty vedou ke stejnému cíli a že každý tohoto cíle dosáhne uctíváním polobohů, Nejvyššího Pána nebo kohokoliv jiného. Normální člověk snadno pochopí, že člověk, který si koupil jízdenku na vlak do Kolkaty, dojede do Kolkaty a ne do Mumbáí. Takzvaní duchovní učitelé však tvrdí, že všechny cesty přivedou člověka k nejvyššímu cíli. Tyto světské a kompromisní nabídky přilákají mnoho pošetilých stvoření, která se pak nafouknou díky svým smyšleným metodám duchovní realizace. Pokyny Véd to však neschvalují. Jestliže člověk nepřijal poznání od pravého duchovního mistra, článku uznávané učednické posloupnosti, nemůže rozumět věcem tak, jak skutečně jsou. Kṛṣṇa říká Arjunovi v Bhagavad-gītě:

„Tak byla tato svrchovaná věda přijímána v učednické posloupnosti a takto ji pochopili svatí králové. Časem však byla posloupnost přerušena, a proto se zdá, že původní věda je ztracena.“ (Bhagavad-gītā 4.2)

V době, kdy byl Pán Śrī Kṛṣṇa na Zemi, byly zásady bhakti-yogy stanovené v Bhagavad-gītě překrouceny, a proto musel Pán znovu ustanovit systém žáků v čele s Arjunou, nejdůvěrnějším přítelem a oddaným Pána. Pán Arjunovi jasně řekl (Bhagavad-gītā 4.3), že zásady Bhagavad-gīty jsou mu srozumitelné proto, že je Jeho přítelem a oddaným. Jinými slovy, pouze oddaný a přítel Pána je schopen porozumět Gītě. To znamená, že Bhagavad-gītu může pochopit jen ten, kdo následuje Arjunu.

V současné době tento vznešený dialog vykládá a překládá velké množství lidí, kteří se ve skutečnosti o Arjunu a Kṛṣṇu vůbec nestarají. Vykládají verše Bhagavad-gīty podle svého mínění a ve jménu Gīty hlásají nejrůznější nesmysly. Tito vykladači nevěří ani v Kṛṣṇu, ani v Jeho věčné sídlo. Jak tedy mohou vykládat Bhagavad-gītu?

Kṛṣṇa jasně říká, že pouze ti, kteří ztratili rozum, uctívají polobohy kvůli výsledkům, jež mají ubohou hodnotu (Bhagavad-gītā 7.20, 23). Nakonec radí, aby člověk zanechal všech ostatních cest a způsobů uctívání a plně se odevzdal jen Jemu (Bhagavad-gītā 18.66). Neochvějnou víru v Nejvyššího Pána mohou mít jen ti, kteří jsou očištěni ode všech hříšných reakcí. Ostatní zůstanou se svými bezcennými metodami uctívání na hmotné úrovni a mylná představa, že všechny cesty vedou k tomu stejnému cíli, je svede z pravé cesty.

V této mantře Śrī Īśopaniṣady je velmi významné slovo sam-bhavāt, „uctívání nejvyšší příčiny“. Pán Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství a vše, co existuje, vyšlo z Něho. V Bhagavad-gītě (10.8) Pán vysvětluje:

„Jsem zdrojem všech duchovních a hmotných světů. Vše pochází ze Mě. Moudří, kteří to dokonale vědí, Mi prokazují oddanou službu a uctívají Mě celým svým srdcem.“

Zde je správný popis Nejvyššího Pána, který podává samotný Pán. Slova sarvasya pra-bhavaḥ poukazují na to, že Kṛṣṇa je stvořitelem všech, včetně Brahmy, Viṣṇua a Śivy. Protože tato tři hlavní božstva hmotného světa jsou stvořena Pánem, je Pán stvořitelem všeho, co existuje v hmotných i duchovních světech. Rovněž v Atharva Vedě (Gopāla-tāpanī Upaniṣad 1.24) stojí: „Ten, kdo existoval před stvořením Brahmy a kdo osvítil Brahmu védským poznáním, je Pán Śrī Kṛṣṇa.“ Nārāyaṇa Upaniṣad (1) podobně uvádí: „Nejvyšší Pán, Nārāyaṇa, si přál stvořit všechny živé bytosti. Tak se z Nārāyaṇa zrodil Brahmā. Nārāyaṇa stvořil všechny prajāpatie. Nārāyaṇa stvořil Indru. Nārāyaṇa stvořil osm Vasuů. Nārāyaṇa stvořil jedenáct Rudrů. Nārāyaṇa stvořil dvanáct Ādityů.“ Protože Nārāyaṇa je plným projevem Śrī Kṛṣṇy, jsou Nārāyaṇa a Kṛṣṇa totožní. Nārāyaṇa Upaniṣad (4) také uvádí: „Syn Devakī [Kṛṣṇa] je Nejvyšší Pán.“ Totožnost Nārāyaṇa se svrchovanou příčinou uznal a potvrdil i Śrīpāda Śaṅkarācārya, třebaže nenáleží k vaiṣṇavské neboli osobní filozofické škole. Také Atharva Veda (Mahā-Upaniṣad 1) uvádí: „Na počátku byl pouze Nārāyaṇa. V té době neexistovali Brahmā, Śiva, oheň, voda, hvězdy, Slunce ani Měsíc. Pán nezůstává osamocen, nýbrž tvoří podle svých přání.“ V Mokṣa-dharmě sám Kṛṣṇa uvádí: „Stvořil jsem prajāpatie a Rudry. Nemají o Mně plné poznání, neboť jsou pokryti Mou klamnou energií.“ Také ve Varāha Purāṇě se uvádí: „Nārāyaṇa je Nejvyšší Osobnost Božství a z Něho se zjevil čtyřhlavý Brahmā a Rudra, který se později stal vševědoucím.“

Veškerá védská literatura tedy potvrzuje, že Nārāyaṇa neboli Kṛṣṇa je příčinou všech příčin. V Brahma-saṁhitě (5.1) stojí, že Nejvyšší Pán je Śrī Kṛṣṇa, Govinda, který poskytuje nejvyšší radost všem bytostem a je prvotní příčina všech příčin. Skutečně učené osoby to vědí díky důkazu, který podali vznešení mudrci a Védy, a proto se rozhodli pro uctívání Pána Kṛṣṇy jako všeho, co existuje. Tyto osoby se nazývají budha, neboli skutečně učené, protože uctívají pouze Kṛṣṇu.

K přesvědčení, že Kṛṣṇa je vším, co existuje, člověk dospěje, když s důvěrou a láskou vyslechne transcendentální poselství od vyrovnaného ācāryi. Kdo nevěří v Kṛṣṇu a nechová k Němu lásku, nemůže dospět k této jednoduché pravdě. Lidi bez víry popisuje Bhagavad-gītā (Bhagavad-gītā 9.11) jako mūḍhy. Je řečeno, že mūḍhové se posmívají Osobnosti Božství, neboť nemají plné poznání od vyrovnaného ācāryi. Ten, koho znepokojuje vír hmotné energie, není způsobilý stát se ācāryou.

Než Arjuna vyslechl Bhagavad-gītu, byl znepokojován hmotným vírem v podobě své náklonnosti k rodině, společnosti a společenské třídě. Proto se chtěl stát světským lidumilem a odpůrcem násilí. Když však od Nejvyššího Pána vyslechl védské poznání Bhagavad-gīty, stal se z něho budha, změnil své rozhodnutí a začal uctívat Śrī Kṛṣṇu, který sám zařídil bitvu na Kurukṣetře. Arjuna uctíval Pána bojem proti svým takzvaným příbuzným, a tak se stal Jeho čistým oddaným. Toho je možné dosáhnout pouze uctíváním pravého Kṛṣṇy a ne nějakého falešného „Kṛṣṇy“, jaké si vymýšlejí blázni neznalí složité vědy o Kṛṣṇovi popsané v Bhagavad-gītě a ve Śrīmad-Bhāgavatamu.

Podle Vedānta-sūtry je sambhūta jak pramenem zrození a udržování, tak rezervoárem, který zůstává po zničení (janmādy asya yataḥ). Śrīmad-Bhāgavatam, přirozený výklad Vedānta-sūtry od téhož autora, říká, že zdroj všech emanací není mrtvý jako kámen, ale je abhijña, plně vědomý. Prvotní Pán, Śrī Kṛṣṇa, také říká v Bhagavad-gītě (7.26), že si je plně vědom minulosti, přítomnosti a budoucnosti, a že nikdo, ani polobozi jako Śiva nebo Brahmā, Ho neznají úplně. Zajisté Ho nemohou plně znát polovzdělaní „duchovní učitelé“ znepokojovaní proměnami hmotného bytí. Pokoušejí se o jakýsi kompromis tím, že předmětem svého uctívání činí lidské masy, ale nevědí, že takové uctívání je pouhý mýtus, protože lidské masy nejsou dokonalé. Je to jako zalévat místo kořenů stromu jeho listy. Normální postup je zalévat kořeny, ale tyto nevyrovnané vůdce přitahuje víc listí. Třebaže ustavičně zalévají listí, všechno nedostatkem vláhy usychá.

Śrī Īśopaniṣad nám doporučuje zalévat kořen, který je zdrojem všeho růstu. Uctívání lidských mas tělesnými službami, které nikdy nemohou být dokonalé, je méně důležité než služba duši. Duše je kořenem, který vytváří různé druhy těl podle zákona karmy. Poskytovat lidským bytostem služby, jako je lékařská péče, sociální pomoc a možnosti vzdělávání, a současně podřezávat na jatkách krky ubohým zvířatům, není žádná služba duši, živé bytosti.

Živá bytost neustále trpí v různých druzích těl hmotným utrpením rození, stáří, nemoci a smrti. Lidské tělo nabízí možnost úniku z tohoto zapletení prostým obnovením ztraceného vztahu mezi živou bytostí a Nejvyšším Pánem. Pán přichází osobně, aby učil této filozofii odevzdanosti Nejvyššímu (sambhūta). Opravdu sloužit lidstvu znamená učit, aby se lidé oddali Nejvyššímu Pánu a uctívali Ho s veškerou láskou a energií. To je poučení Śrī Īśopaniṣady v této mantře.

Jednoduchým způsobem uctívání Nejvyššího Pána v tomto neklidném věku je naslouchat vyprávění o Jeho vznešených činech a opěvovat je. Ti, kteří se zabývají intelektuálními spekulacemi, si však myslí, že Pánovy činy jsou pomyslné, a proto jim nenaslouchají a vymýšlejí si nesmyslné slovní kejkle, aby odvrátili pozornost nevinných lidských mas. Místo aby naslouchali o činech Pána Kṛṣṇy, dělají si reklamu tím, že navádějí své následovníky, aby opěvovali je. V moderní době se počet těchto podvodníků značně zvýšil a pro čisté oddané Pána vyvstal problém, jak zachránit masy lidí od nesvaté propagandy těchto podvodníků a pseudoinkarnací.

Upaniṣady nepřímo obracejí naši pozornost k prvotnímu Pánu, Śrī Kṛṣṇovi, ale Bhagavad-gītā, která je souhrnem všech Upaniṣad, na Kṛṣṇu poukazuje přímo. Proto bychom měli naslouchat o Kṛṣṇovi takovém, jaký je z Bhagavad-gīty nebo Śrīmad-Bhāgavatamu, a tak se naše mysl postupně očistí ode všech nečistot. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.17) říká: „Nasloucháním o činech Pána oddaný přitahuje Pánovu pozornost. Pán, jenž se nachází v srdci každé živé bytosti, pomáhá oddanému tím, že mu poskytuje dobré vedení.“ Bhagavad-gītā (10.10) to potvrzuje: dadāmi buddhi-yogaṁ taṁ yena mām upayānti te.

Vnitřní vedení Pána očišťuje srdce oddaného ode všech nečistot pocházejících z hmotných kvalit vášně a nevědomosti. Neoddaní jsou ovládáni vášní a nevědomostí. Vášeň člověku zabraňuje odpoutat se od hmotných tužeb a nevědomost mu znemožňuje poznat, kdo ve skutečnosti je a kdo je Nejvyšší Pán. Ve vášni a nevědomosti tedy není naděje na seberealizaci, ať člověk předstírá zbožnost jakkoliv. Pán milostivě oprostí své oddané od vášně a nevědomosti a tak se dostanou do kvality dobra, což je znakem dokonalého brāhmaṇy. Každý člověk se může stát kvalifikovaným brāhmaṇou za předpokladu, že se věnuje oddané službě pod vedením pravého duchovního mistra. Śrīmad-Bhāgavatam (2.4.18) také říká:

Každá živá bytost nízkého původu může být pod vedením čistého oddaného Pána očištěna, neboť Pán je neobyčejně mocný.

Když člověk dosáhne brāhmaṇské kvalifikace, je šťasten a nadšen do oddané služby Pánu. Věda o Bohu se mu sama o sobě vyjeví. Poznáním vědy o Bohu se člověk postupně osvobozuje z pout materialismu a jeho mysl plná pochybností se milostí Boha stane křišťálově jasnou. Na této úrovni se člověk stane osvobozenou duší a vidí Pána na každém kroku. To je dokonalost sambhava, jak ji popisuje tato mantra Śrī Īśopaniṣady.