Mantra 17

Toto pomíjivé materiální tělo je bezesporu cizí oděv. V Bhagavad-gītě (2.20) je jasně řečeno, že živá bytost po zániku hmotného těla nezaniká ani neztrácí svou totožnost. Totožnost živé bytosti není nikdy neosobní nebo beztvará. Naopak, beztvarý je hmotný oděv, jenž nabývá tvaru podle tvaru nezničitelné osoby. Žádná živá bytost není původně beztvará, jak se mylně domnívají lidé omezených znalostí. Tato mantra potvrzuje skutečnost, že živá bytost existuje po zániku hmotného těla.

V hmotném světě hmotná příroda předvádí úžasnou schopnost vytvářet různé druhy těl pro živé bytosti v souladu s jejich sklonem ke smyslovému požitku. Živá bytost, která si chce pochutnávat na výkalech, dostane hmotné tělo vhodné k pojídání výkalů – tělo vepře. Podobně ten, kdo chce jíst maso a pít krev ostatních zvířat, dostane tygří tělo s k tomu vhodnými zuby a drápy. Ani lidská bytost na nejprimitivnější úrovni však není určena k pojídání masa a výkalů. Zuby člověka jsou utvořeny ke žvýkání a ukusování ovoce a zeleniny, i když má také dva špičáky, aby primitivní lidé mohli jíst maso, pokud chtějí.

Hmotná těla všech zvířat a lidí jsou však živé bytosti cizí a mění se podle druhu smyslového požitku, po němž touží. Ve vývojovém cyklu mění živá bytost jedno tělo za druhým. Když byl svět zaplavený vodou, přijala tělo vodního živočicha, pak přešla do podoby rostliny, potom do červů, z červů do ptáků, z ptáků do zvířat a dále do lidského těla. Nejvyvinutější podobou je podoba lidská, kdy má plně vyvinutý smysl pro duchovní poznání. Tato mantra popisuje nejrozvinutější duchovní poznání: člověk by se měl vzdát hmotného těla, které se změní v popel, a nechat vzduch života splynout s veškerým vzduchem. Činnosti živé bytosti probíhají v těle pomocí pohybů různých druhů vzduchu známých pod souhrnným názvem prāṇa-vāyu. Yogī obyčejně usilují o jejich ovládnutí. Duše má stoupat z jednoho vzdušného okruhu do druhého, dokud nevstoupí do nejvyššího okruhu (brahma-randhra). Z tohoto bodu se může dokonalý yogī přenést na libovolnou planetu. Postupuje se přitom tak, že se vzdá jednoho hmotného těla a pak vstoupí do druhého, ale nejvyšší dokonalost těchto proměn nastane tehdy, je-li živá bytost schopna vzdát se hmotného těla úplně, jak to doporučuje tato mantra. Pak může vstoupit do duchovní sféry, kde může vyvinout zcela odlišný druh těla – tělo duchovní, které není vystaveno smrti ani proměnám.

V hmotném světě hmotná příroda nutí živou bytost měnit těla podle různých tužeb po smyslovém požitku. Tyto tužby se projevují v různých životních druzích od mikrobů až po nejdokonalejší hmotná těla – těla Brahmy a polobohů. Těla všech těchto živých bytostí jsou vytvořena z hmoty zformované do různých podob a inteligentní člověk nevidí jednotu v rozmanitosti těl, nýbrž v duchovní totožnosti. Duchovní jiskra, jež je nedílnou částí Nejvyššího Pána, je stejná v těle vepře i v těle poloboha. Živá bytost mění těla podle toho, zda jsou její činnosti zbožné, či neřestné. Lidské tělo je vysoce vyvinuté a obdařené plným vědomím. Podle Bhagavad-gīty (7.19) se nejdokonalejší člověk oddává Pánu po mnohaživotním rozvíjení poznání. Rozvoj poznání dospěje k dokonalosti teprve tehdy, oddá-li se hledající Nejvyššímu Pánu, Vāsudevovi. Dokonce i když člověk již poznal svou duchovní totožnost, ale nedospěl k poznání, že živé bytosti jsou věčnými nedílnými částmi celku a že se nikdy nemohou stát celkem, musí znovu poklesnout do hmotné existence. Musí poklesnout, i když již splynul s brahmajyoti.

Jak jsme se dozvěděli z předchozích manter, brahmajyoti emanující z transcendentálního těla Pána je plná duchovních jisker, jež jsou individuálními bytostmi plně si vědomými své existence. Někdy si chtějí užívat smyslů, a jsou proto umístěny do hmotného světa, aby se tam staly falešnými pány ovládanými svými smysly. Touha po vládě je hmotnou chorobou živé bytosti, neboť pod vlivem smyslového požitku prochází různými těly projevenými v hmotném světě. Splynutí s brahmajyoti není znakem zralého poznání. Nejvyššího stupně dokonalosti lze dosáhnout pouze naprostým odevzdáním se Pánovi a rozvíjením duchovní služby.

V této mantře se živá bytost modlí, aby po opuštění svého hmotného těla a hmotného vzduchu mohla vstoupit do duchovního království Boha. Oddaný prosí Pána, aby se rozpomněl na jeho činy a oběti, jež prováděl předtím, než se jeho hmotné tělo změnilo v popel. Tato modlitba je vyřčena v hodině smrti, s plným vědomím svých minulých skutků a konečného cíle. Ten, kdo je plně pod kontrolou hmotné přírody, se rozpomíná na ohavné činy, jichž se dopustil během existence svého hmotného těla, a následkem toho dostává po smrti další hmotné tělo. Bhagavad-gītā (8.6) tuto pravdu potvrzuje:

„Ó synu Kuntī, každý naprosto jistě dosáhne právě toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští tělo.“ Tak mysl přenáší sklony živé bytosti do dalšího života.

Na rozdíl od prostých živočichů s nevyvinutou myslí si může lidská bytost pamatovat své minulé činy, jako si pamatuje sny. Proto zůstává její mysl zatížena hmotnými touhami, a tak nemůže vstoupit do duchovního království s duchovním tělem. Oddaní však rozvíjejí lásku k Bohu praktikováním oddané služby Pánu. I když se oddaný v hodině smrti nerozpomene na svou službu Pánu, Pán na něho nezapomene. Tato modlitba má Pánovi připomenout oběti oddaného, ale Pán na oddanou službu čistého oddaného nezapomene ani bez připomínky.

V Bhagavad-gītě (9.30–34) Pán jasně popisuje svůj důvěrný vztah k oddaným: „Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnaný oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná. Brzy se napraví a dosáhne trvalého klidu. Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen. Ó synu Pṛthy! Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou nižšího původu, ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci), mohou dosáhnout nejvyššího cíle. O co víc to musí platit o ctnostných brāhmaṇech, oddaných a svatých králích. Když jsi tedy přišel do tohoto dočasného světa plného utrpení, s láskou Mi služ. Vždy na Mě mysli, staň se Mým oddaným, skládej Mi poklony a uctívej Mě. Plně upoután Mnou ke Mně pak zaručeně dospěješ.“

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura vysvětluje tyto verše takto: „Oddaný Kṛṣṇy má být přijímán jako ten, kdo je na správné cestě světců, i když se může zdát, že je su-durācāra, pochybného charakteru. Musíme se pokusit objasnit správně význam slov su-durācāra. Podmíněná duše musí jednat za dvěma účely – zachování těla a seberealizace. Společenské postavení, duševní vývoj, čistota, askeze, obživa a boj o existenci jsou určeny k zachování těla. Rozvoj seberealizace je činnost v rámci povinností oddaného Pána. Oba tyto rozdílné druhy jednání musí probíhat souběžně, neboť podmíněná duše nemůže přestat pečovat o své tělo. Podíl činností pro zachování těla však klesá úměrně zvyšování podílu oddané služby. Dokud podíl oddané služby nedosáhne správné míry, trvá nebezpečí příležitostného projevu světskosti. Je nutno poznamenat, že tento projev nemůže trvat dlouho, neboť milostí Pána jsou tyto nedostatky velmi rychle odstraněny. Proto je cesta oddané služby jedinou správnou cestou. Je-li člověk na správné cestě, není ani příležitostný projev světskosti na překážku pokroku v seberealizaci.“

Impersonalistům je příležitost oddané služby odepřena, neboť lpějí na brahmajyoti, záři Pána. Předcházející mantry ale naznačují, že za brahmajyoti nemohou proniknout, protože nevěří v Nejvyššího Pána. Zabývají se převážně slovní manipulací a mentální spekulací. Proto je jejich snaha bezvýsledná, jak potvrzuje dvanáctá kapitola Bhagavad-gīty (12.5).

Všechny příležitosti, o nichž se tato mantra zmiňuje, lze snadno získat neustálým stykem s osobním rysem Absolutní Pravdy. Oddaná služba Pánu se v podstatě skládá z devíti transcendentálních činností: 1. naslouchání o Pánu, 2. velebení Pána, 3. vzpomínání na Pána, 4. sloužení lotosovým nohám Pána, 5. uctívání Pána, 6. modlení se k Pánu, 7. sloužení Pánu, 8. přátelského vztahu s Pánem a 9. odevzdání všeho Pánu. Těchto devět zásad oddané služby – dohromady, nebo jednotlivě – pomáhá oddanému být v neustálém spojení s Bohem. Tak je pro něho snadné myslet na konci svého života na Pána. Následujících devět slavných oddaných dosáhlo dokonalosti následováním jediné z těchto zásad: 1. Mahārāja Parīkṣit, hrdina Śrīmad-Bhāgavatamu, dosáhl vytouženého cíle nasloucháním o Pánu. 2. Śukadeva Gosvāmī, mluvčí Śrīmad-Bhāgavatamu, dosáhl dokonalosti velebením Pána. 3. Akrūra dosáhl vytouženého cíle modlitbami k Pánu. 4. Prahlāda Mahārāja dosáhl dokonalosti vzpomínáním na Pána. 5. Pṛthu Mahārāja dosáhl dokonalosti uctíváním Pána. 6. Lakṣmī, bohyně štěstí, dosáhla dokonalosti službou lotosovým nohám Pána. 7. Hanumān dosáhl žádaného výsledku prokazováním osobní služby Pánu. 8. Arjuna dosáhl žádaného výsledku přátelstvím s Pánem. 9. Mahārāja Bali dosáhl vytouženého výsledku tím, že Pánu odevzdal všechno, co měl.

Výklad této mantry a prakticky vzato všech manter védských hymnů je shrnut ve Vedānta-sūtře a správně vysvětlen ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Śrīmad-Bhāgavatam je zralým plodem stromu védské moudrosti. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je tato mantra vysvětlena v otázkách a odpovědích mezi Mahārājem Parīkṣitem a Śukadevou Gosvāmīm na samém začátku jejich setkání. Základní zásadou oddaného života je naslouchání a rozmlouvání o vědě o Bohu. Śukadeva Gosvāmī přednesl Mahārājovi Parīkṣitovi celý Śrīmad-Bhāgavatam. Mahārāja Parīkṣit kladl otázky Śukadevovi, protože Śukadeva byl větším duchovním mistrem než kterýkoliv tehdejší významný yogī nebo transcendentalista.

Hlavní otázka Mahārāje Parīkṣita zněla: „Co je povinností každého člověka, zvláště v okamžiku smrti?“ Śukadeva Gosvāmī odpověděl:

„Každý, kdo touží po osvobození ode všech úzkostí, musí neustále naslouchat o Nejvyšším Pánu, oslavovat Ho a vzpomínat na Něho, neboť On je nejvyšším vládcem, ničitelem všech nesnází a Nadduší všech živých bytostí.“ (Śrīmad-Bhāgavatam 2.1.5)

Členové takzvané lidské společnosti obvykle tráví noci spánkem a sexem a ve dne vydělávají co možná nejvíce peněz nebo nakupují pro obživu rodiny. Lidé mají velmi málo času na rozhovory o Osobnosti Božství nebo aby se na Něho vyptávali. Zavrhli existenci Boha mnoha způsoby, především prohlášením, že je neosobní, to jest bez smyslového vnímání. Védská literatura – Upaniṣady, Vedānta-sūtra, Bhagavad-gītā nebo Śrīmad-Bhāgavatam – však prohlašují, že Pán je vědomá bytost, nejvyšší mezi všemi ostatními živými bytostmi. Jeho slavné činy jsou s Ním totožné. Člověk by tedy neměl naslouchat a mluvit o nesmyslných činech světských politiků a takzvaných společensky významných lidí, ale měl by si uspořádat život tak, aby se mohl věnovat duchovním činnostem a neztratil ani sekundu. Śrī Īśopaniṣad nám ukazuje k těmto činnostem cestu.

Na co může člověk myslet v okamžiku smrti, když se jeho tělo rozpadá, pokud si nezvykl na oddanou činnost? A jak se může modlit k všemohoucímu Pánu, aby se rozpomněl na jeho oběti? Oběť znamená potlačit zájem smyslů. Člověk se musí naučit tomuto umění tím, že během svého života zapojí smysly do služby Pánu. Výsledky této praxe může využít v okamžiku smrti.