Mantra šestá

Toto je popis mahá-bhágavaty, velké osobnosti, jež vidí vše ve vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství. Realizace přítomnosti Nejvyššího Pána má tři stupně. Na nejnižším stupni realizace stojí kaniṣṭha-adhikārī, člověk, který navštěvuje bohoslužebná místa—chrám, kostel nebo mešitu podle své náboženské víry—a vykonává tam pobožnosti podle příkazů písma. Takový oddaný má za to, že Pán je přítomen pouze tam a nikde jinde. Není s to rozpoznat, kdo stojí na jakém stupni oddané služby a ani nemůže říci, kdo poznal Nejvyššího Pána. Takoví oddaní následují obřadní rutinu a občas se přou o tom, který druh uctívání je nejlepší. Jsou to vlastně oddaní, kteří jsou na nejnižším stupni oddanosti. Někdy se jim říká materialističtí oddaní nebo ti, kteří se pouze pokoušejí vysvobodit z pout materialismu a dosáhnout duchovní úrovně.

Ten, kdo dosáhl druhého stupně realizace, se nazývá madhyama-adhikārī. Ve vztahu k Nejvyššímu Pánu mají tito oddaní na zřeteli čtyři zásady: 1. především vidí Nejvyššího Pána, 2. pak vidí Jeho oddané, 3. vidí nevinné, kteří postrádají poznání o Bohu, 4. vidí ateisty, kteří nevěří v Pána a kteří nenávidí ty, kteří jsou Mu oddáni. Madhyama-adhikārī jedná různě v souladu s těmito čtyřmi zásadami. Uctívá Pána, vidí v Něm předmět své lásky a stýká se přátelsky s těmi, kdo Mu zasvětili život. Snaží se probudit v srdcích nevinných spící lásku k Bohu, ale straní se ateistů, kteří hanobí Boha, jakmile jen o Něm uslyší.

Na třetím stupni realizace stojí uttama-adhikārī, který vidí vše ve vztahu k Nejvyššímu Pánu. Takový oddaný nečiní rozdílu mezi ateistou a teistou, nýbrž vidí každého jako nedílnou částici Boha. Ví, že není rozdílu mezi učeným bráhmanem a psem na ulici, protože oba pocházejí z Pána, třebaže mají různou tělesnou podobu podle různých kvalit přírody. Ví, že tento bráhman—částice Nejvyššího Pána—nezneužil nepatrné nezávislosti, kterou mu dal Pán, zatímco pes—částice Nejvyššího Pána—této nezávislosti zneužil, a proto ho přírodní zákony potrestaly uvězněním do nevědomé životní formy. Uttama-adhikārī se snaží činit dobro jak bráhmanovi, tak i psu, aniž by se ohlížel na jejich činy. Oddaný, který již dosáhl tohoto stupně realizace, se nedá oklamat hmotnými těly a přitahuje ho duchovní jiskra uvnitř každé bytosti.

Ti, kdo takové oddané napodobují a předstírají vizi jednoty a přátelství, ale jednají přitom na tělesné úrovni, jsou falešní lidumilové. Univerzálnímu bratrství se člověk musí naučit od oddaného na úrovni uttama-adhikārī a ne od pošetilce, který ani pořádně nerozumí postavení individuální duše a Nadduše, jež je všudypřítomnou expanzí Nejvyššího Pána.

V této mantře Šrí Íšópanišady je jasně řečeno, že člověk má spatřovat neboli vidět. Znamená to, že musí následovat předchozího áčárju, dokonalého učitele. Přesný sanskrtský výraz, jehož se používá v této souvislosti, je anupaśyati. Paśyati znamená spatřovat. Neznamená to, že člověk se má pokoušet vidět věci pouhým okem, neboť oko pro své hmotné vady nemůže vidět věci, jak jsou. Člověk nemůže dobře vidět, dokud nebyl poučen z vyššího pramene, a nejvyšším pramenem je védská moudrost, sdělená samotným Pánem. Védské pravdy přicházejí v učednické posloupnosti od Pána k Brahmovi, od Brahmy k Náradovi, od Nárady k Vjásovi a od Vjásy k mnoha jiným učedníkům. Dříve nebylo třeba zaznamenávat poselství védských spisů, neboť za dřívějších věků byli lidé inteligentnější a měli lepší paměť. Aby mohli následovat pokyny, stačilo jim jednou si je vyslechnout z úst opravdového duchovního mistra.

V nynější době existuje mnoho komentářů zjevených spisů, ale většina z nich nenáleží do učednické posloupnosti počínající Šrílou Vjásadévou, který první učil védské moudrosti. Poslední, dokonalé a vznešené dílo Vjásadévy je Šrímad-Bhágavatam, jenž je správným výkladem Védánta-sútry.Vjásadéva zaznamenal také Bhagavad-gítu, kterou vyjevil samotný Pán. Tato dvě písma jsou ze všech zjevených spisů nejdůležitější a výklady, které se rozcházejí s jejich zásadami, nejsou autentické. Mezi Upanišadami, Védántou, Védami, Bhagavad-gítou a Šrímad- Bhágavatamem je naprostý soulad a shoda a nikdo se nemá pokoušet dospět k nějakému závěru o védských spisech, aniž byl poučen příslušníkem Vjásadévovy učednické posloupnosti, nebo alespoň těmi, kdo věří v Nejvyššího Pána a Jeho rozličné energie.

Podle Bhagavad-gíty (6.9) se uttama-adhikārī, který vidí ve všech tvorech své bratry, může stát pouze ten, kdo je již vysvobozen. Politikové, kteří mají neustále na zřeteli materiální zisk, takový náhled mít nemohou. Člověk, jenž napodobuje osvobozeného člověka, může snad posloužit vnějšímu tělu a proslavit se nebo získat podobné odměny, ale to není skutečná služba duši. Takový napodobovatel není poučen o duchovním světě. Uttama-adhikārī vidí v živém tvoru duši a slouží mu jakožto duši. Tak je automaticky obsloužen i hmotný aspekt.