Mantra osmá

Tento popis transcendentální a věčné podoby Absolutní Osobnosti Božství dává na srozuměnou, že Nejvyšší Pán není beztvarý. Má svou vlastní transcendentální podobu, zcela odlišnou od podob a tvarů tohoto světa. Živé bytosti se vtělily do podoby hmotné přírody a fungují jako všechny ostatní hmotné stroje. Anatomie hmotného těla vtělené živé bytosti musí mít mechanickou stavbu s žílami a podobně, zatímco transcendentální tělo Nejvyššího Pána neobsahuje nic takového jako žíly. Zcela jasně se zde praví, že je nevtělený, což znamená, že mezi Jeho tělem a duší není rozdílu, a že nepřijímá tělo podle přírodních zákonů, jako to činíme my. V hmotném pojetí tělesného života je duše oddělena od hrubého těla a jemné mysli. Nejvyšší Pán však stojí mimo takovéto dělení. Mezi Jeho tělem a myslí není rozdílu. Je Úplným Celkem a Jeho mysl, Jeho tělo a On sám jsou jedno a totéž.

V Brahma-sanhitě je podobný popis Nejvyššího Pána. Je tam popsán slovy sac-cid-ānanda-vigraha, což znamená, že je věčnou podobou plně představující transcendentální existenci, poznání a blaženost. Védská literatura jasně uvádí, že má naprosto odlišný druh těla a někdy je tudíž popisován jako beztvarý. Tato beztvarost znamená, že má jinou podobu než my nebo že my Jeho podobu nejsme schopni vnímat. V Brahma-sanhitě se dále praví, že Pán může dělat cokoliv, kteroukoliv částí svého těla. Stojí tam, že každou částí svého těla může vykonávat úkony jiných smyslů. Tím se míní, že Pán může chodit po rukou, přijímat věci nohama, vidět rukama a chodidly, jíst očima atd. Ve šruti-mantrách se také praví, že ačkoliv Pán nemá takové ruce a nohy jako my, má jiný druh rukou a nohou, kterými může přijímat vše, co Mu obětujeme, a pomocí kterých může chodit rychleji než kdokoliv jiný. To vše potvrzuje tato mantra Šrí Íšópanišady užitím slov jako “všemohoucí”.

Pánova uctívaná podoba arcā-vigraha, zasvěcená v chrámech pravými áčárji, kteří realizovali Pána v pojmech sedmé mantry, se také neliší od původní podoby Pána. Původní podoba Pána je Šrí Kršna, a Šrí Kršna expanduje do neomezeného počtu podob jako například Baladéva, Ráma, Nrsinha, Varáha atd. Všechny tyto podoby jsou jednou a touže Osobností Božství. Stejně tak i arcā-vigraha, uctívaná v chrámech, je expanzí Pánovy podoby. Uctíváním podoby arcā-vigraha se člověk může okamžitě přiblížit k Pánu, který přijímá službu oddaných svou všemohoucí silou. Tato vigraha Pána sestupuje na žádost áčárjů, svatých učitelů, a díky všemohoucí síle Pána působí přesně týmž způsobem jako On sám. Pošetilci, kteří nejsou poučeni Šrí Íšópanišadou nebo ostatními šruti-mantrami, pokládají podobu arcā-vigraha, uctívanou ryzími oddanými, za něco, co je zhotovené z hmotných prvků. Tato podoba se může nedokonalým očím pošetilců nebo oddaných na úrovni kaniṣṭha-adhikārī jevit jako hmotná, ale tito lidé nevědí, že Pán může podle libosti proměňovat hmotu v ducha a ducha v hmotu, neboť je všemohoucí a vševědoucí.

V Bhagavad-gítě (9.11-12) vyslovuje Pán lítost nad nízkým postavením lidí s malými vědomostmi, kteří považují tělo Pána za hmotné jen proto, že Pán sestupuje na tento svět v lidské podobě. Tito lidé nevědí o všemohoucnosti Pána. Pán se tedy nezjevuje ve své úplnosti lidem, kteří se oddávají mentálním spekulacím. Může být pochopen jen do té míry, do jaké se mu člověk odevzdá. Pokleslé postavení živých bytostí bylo způsobeno tím, že zapomněly na svůj vztah k Bohu.

V této mantře, stejně tak jako v mnoha jiných mantrách Véd, je jasně řečeno, že Pán od nepaměti zaopatřuje živé bytosti. Živá bytost si něco přeje a Pán zaopatří předmět žádosti v poměru ke kvalifikaci té které bytosti. Jestliže se někdo chce stát soudcem, musí získat nejen příslušnou kvalifikaci, ale též souhlas autority, která uděluje soudcovské tituly. Kvalifikace sama o sobě nepostačuje k tomu, aby se člověk stal soudcem. Post soudce mu musí být přidělen vyšší autoritou. Podobně uděluje Pán živým bytostem požitky a statky v poměru k jejich kvalifikaci—jinými slovy podle zákona karmy. Kvalifikace sama o sobě k odměně nepostačuje. Je třeba také milosti Pána.

Živá bytost obyčejně neví, oč má Pána žádat, ani o jaké místo se ucházet. Jakmile však živá bytost pozná své pravé postavení, žádá o přijetí do transcendentální společnosti Pána, aby Mu mohla prokazovat transcendentální láskyplné služby. Živé bytosti, které jsou pod vlivem hmotné přírody, bohužel žádají o mnoho úplně jiných věcí a jejich mentalita je v Bhagavad-gítě (2.41) popsána jako rozdvojená neboli rozvětvená inteligence. Duchovní inteligence je jednolitá, zatímco inteligence světská je rozvětvená. Ve Šrímad-Bhágavatamu stojí psáno, že ti, kdo jsou okouzleni dočasnou krásou vnější energie, zapomínají na pravý cíl života: návrat k Bohu. Zapomínaje na tento cíl, pokouší se člověk organizovat věci pomocí různých plánů a programů, což je ovšem totéž, jako kdyby žvýkal to, co již jednou bylo přežvýkáno. Nicméně Pán je tak laskavý, že v tom dovoluje živým bytostem pokračovat a nebrání jim v jejich činnostech. Jestliže si živá bytost přeje přijít do pekla, nechá ji tam Pán bez překážek jít, a jestliže si přeje navrátit se domů, k Bohu, Pán jí pomůže.

Bůh je zde vylíčen jako paribhūḥ, největší ze všech. Nikdo není větší nebo Jemu rovný. Ostatní živé bytosti jsou tu vylíčeny jako žebráci, kteří Pána žádají a On jim dává vytoužené věci. Kdyby se moc živé bytosti rovnala moci Pánově, kdyby živá bytost byla všemohoucí a vševědoucí, nepřicházelo by v úvahu žádné žebronění, a to ani o takzvané vysvobození. Pravým osvobozením je návrat k Bohu. Osvobození, jak je chápou impersonalisté, je mýtus a žebronění o smyslové požitky musí pokračovat věčně, dokud žebronící člověk nepřijde k rozumu a nerealizuje své skutečné postavení.

Nejvyšší Pán je soběstačný. Když se Šrí Kršna před 5 000 lety zjevil na Zemi, projevil v plné míře činnosti Boha. Ve svém dětství zabil mnoho mocných démonů a nepřichází vůbec v úvahu, že by musel nějak usilovat o to, aby tuto sílu obdržel. Zvedl kopec Góvardhana, aniž by se cvičil ve vzpírání. Tančil s gópími bez výčitek a bez společenských restrikcí. Třebaže gópí k Němu přistupovaly s pocity milostné lásky, ctil vztah mezi gópími a Kršnou i Šrí Čaitanja, přísný sannjásí, který nesmlouvavě dodržoval disciplinární pravidla. Šrí Íšópanišad říká, že Pán je také “antiseptický” a “profylaktický”, neboli čistý a neposkvrněný. Je antiseptický v tom smyslu, že i nečistá věc se může dotykem s Ním očistit. Slovo profylaktický se vztahuje na sílu Jeho společnosti. Bhagavad-gítá (9.30-31) připomíná, že oddaný se zpočátku třeba může jevit jako sudurācāra, tj. ten, kdo se nechová správně, avšak přesto se má považovat za čistého, neboť je na správné cestě. Je tomu tak díky profylaktickým vlastnostem Pána. Pán je též apāpa-viddham, poněvadž se Ho nemůže dotknout hřích. Také tehdy, kdy se může zdát, že jedná hříšně, jsou všechny jeho činy dobré, neboť nepřichází v úvahu, že by na Něho hřích mohl mít nějaký vliv. Protože je Pán za všech okolností śuddham, nejčistší, bývá často přirovnáván ke slunci. Slunce absorbuje vlhkost z mnoha nedotknutelných míst na zemi, a přesto zůstává čisté. Slunce očišťuje nečisté věci svou sterilizační silou. Může-li být slunce, jež je hmotnou věcí, tak mocné, jen stěží si lze představit čistotu a sílu všemocného Pána.