Kapitola desátá

Počátkem vĕdomí Kršny a oddané služby je naslouchání, v sanskrtu nazývané śravaṇam. Všichni lidé by mĕli mít možnost přijít a připojit se ke skupinám oddaných, aby mohli naslouchat. Naslouchání je velice důležité pro pokrok ve vĕdomí Kršny. Zapojí-li človĕk své uši do naslouchání transcendentálním vibracím, může se v srdci rychle očistit. Pán Čaitanja také potvrdil, že naslouchání je velice důležité. Očišťuje srdce znečištĕné duše tak, že se rychle kvalifikuje pro vstup do oddané služby a pro porozumĕní vĕdomí Kršny.
 

V Garuda Puránĕ je naslouchání zdůraznĕno velice pĕknĕ: „Stav podmínĕného života v hmotném svĕtĕ je jako stav človĕka, který leží v bezvĕdomí po hadím uštknutí. Oba stavy bezvĕdomí může ukončit zvuk mantry.“ Po hadím uštknutí človĕk nezemře okamžitĕ, ale nejdříve upadne do bezvĕdomí a zůstane ve strnulém stavu. Každý v hmotném svĕtĕ spí, jelikož neví o svém skutečném já, o své skutečné povinnosti a o svém vztahu k Bohu. Materialistický život znamená, že človĕk je uštknutý hadem máji, iluze, a je témĕř mrtvý; nemá žádné vĕdomí Kršny. Takzvaný mrtvý človĕk uštknutý hadem může být přiveden zpĕt k životu pronášením určité mantry. Existují odborníci v přednášení manter, kteří to dokáží. Podobnĕ může být človĕk přiveden zpĕt k vĕdomí Kršny ze smrtelnĕ bezvĕdomého stavu hmotného života nasloucháním mahá- -mantře: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.
 

Ve čtvrtém zpĕvu, dvacáté deváté kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu říká Šukadéva Gósvámí Maharádžovi Paríkšitovi, jak je důležité naslouchat o zábavách Pána: „Můj drahý králi, človĕk by mĕl zůstat na místĕ, kde velcí áčárjové (svatí učitelé) mluví o transcendentálních činnostech Pána, a mĕl by naslouchat řece nektaru, která proudí z mĕsíci podobných tváří tĕchto velkých osobností. Naslouchá-li nĕkdo s dychtivostí bez ustání takovým transcendentálním zvukům, pak bude jistĕ osvobozen od všeho hmotného hladu, žíznĕ, strachu a nářku, i od veškeré iluze hmotného bytí.“
 

Šrí Čaitanja Maháprabhu také doporučil naslouchání jako způsob seberealizace v současném vĕku Kali. V tomto vĕku je velice obtížné dokonale dodržovat usmĕrňující zásady a studovat Védy, jak bylo doporučeno dříve. Bude-li však človĕk naslouchat zvukovým vibracím velkých oddaných a áčárjů, to samotné mu přinese osvobození od všeho hmotného znečištĕní. Šrí Čaitanja Maháprabhu proto doporučil, aby človĕk naslouchal pouze autoritám; skutečným oddaným Pána. Naslouchání profesionálovi nikomu nepomůže. Budeme-li naslouchat tĕm, kteří jsou skutečnĕ seberealizovaní, pak budou do našich uší proudit řeky nektaru, podobné řekám, které tečou na Mĕsíci. To je metafora použitá v předešlém verši.
 

V Bhagavad-gítĕ stojí: „Materialistický človĕk může zanechat svých hmotných tužeb jedinĕ tehdy, dosáhne-li vĕdomí Kršny.“ Nebude schopen zanechat svého nižšího zamĕstnání, dokud si nenajde vyšší. V hmotném svĕtĕ je každý zamĕstnán iluzorními činnostmi nižší energie, ale dostane-li se mu příležitost vychutnat činnosti vyšší energie, Kršnovy zábavy, pak na všechny své nižší radovánky zapomene. Když Kršna mluví na Kuruovském bitevním poli, materialistickému človĕku se zdá, že je to pouhá rozmluva mezi dvĕma přáteli, ale ve skutečnosti je to řeka nektaru proudící z úst Šrí Kršny. Ardžuna tĕmto vibracím naslouchal a tak se osvobodil od všech iluzorních hmotných potíží.
 

Ve dvanáctém zpĕvu, třetí kapitole, 15. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Človĕk, který touží po ryzí oddané službĕ Pánu Kršnovi, jehož vychvalují transcendentální zvukové vibrace, by mĕl neustále naslouchat o Jeho slávĕ a transcendentálních vlastnostech. To jistĕ zabije všechny neblahé vĕci v jeho srdci.“
 

V desátém zpĕvu, čtrnácté kapitole, 8. verši je řečeno: „Můj drahý Pane, každý človĕk, který neustále očekává, že se mu dostane Tvé bezpříčinné milosti, a který nadále trpí následky svých předcházejících přečinů, když Ti vzdává svou hlubokou úctu z hloubi svého srdce, je jistĕ hoden vysvobození. Je to jeho oprávnĕný nárok.“
 

Tento citát ze Šrímad Bhágavatamu by mĕl být vodítkem pro všechny oddané. Oddaný by nemĕl očekávat od následků za své předešlé přečiny okamžitou úlevu. Žádná podmínĕná duše není od tĕchto reakcí osvobozená, protože hmotné bytí znamená neustálé utrpení nebo radosti z plodů předcházejících činností. Když človĕk skončil s hmotnými činnostmi, již se více nenarodí. To je možné pouze tehdy, začne-li s činnostmi ve vĕdomí Kršny, protože ty nevytvářejí žádné reakce. Jakmile se v tĕchto činnostech zdokonalí, už se v hmotném svĕtĕ nenarodí. Oddaný, který není zcela zbaven následků svých činů, by mĕl proto upřímnĕ pokračovat v jednání s vĕdomím Kršny, i přes všechny překážky. Vyvstanou-li překážky, mĕl by myslet pouze na Kršnu a očekávat Jeho milost. To je jeho jediná útĕcha. Prožije-li oddaný své dny v tomto duchu, je jisté, že bude povýšen do Pánova sídla. Takovými činnostmi získá nárok ke vstupu do Božího království. V tomto verši je použito slovo je dāya-bhāk. Dāya-bhāk poukazuje na to, když se syn stává právoplatným spoluvlastníkem otcova majetku. Čistý oddaný, který je připraven podrobit se všem druhům nesnází při vykonávání povinností ve vĕdomí Kršny, se oprávnĕnĕ kvalifikuje ke vstupu do transcendentálního sídla.
 

Vyvine-li človĕk nĕjakým způsobem ve své mysli neustálý vztah ke Kršnovi, říká se tomu vzpomínání. O tomto vzpomínání je zmínka ve Višnu Puránĕ: „Pouhé vzpomínání na Nejvyšší Osobnost Božství způsobí, že všechny živé bytosti budou schopny přijmout všechny druhy příznĕ. Nechť tedy neustále vzpomínám na Pána, který je nezrozený a vĕčný.“ V Padma Puránĕ se o vzpomínání říká následující: „Vzdávám svou hlubokou úctu Nejvyššímu Pánu Kršnovi, protože vzpomíná-li nĕkdo na Nĕj, ať už v okamžiku smrti nebo za svého života, osvobodí se od všech hříšných reakcí.“
 

Meditace znamená zamĕstnat svou mysl myšlenkami na podobu Pána, na Jeho vlastnosti, na Jeho činnosti a na službu Pánu. Meditace neznamená nic neosobního nebo prázdného. Podle védských písem se meditace vždy vztahuje k podobĕ Višnua.
 

V Nrsinha Puránĕ se ohlednĕ meditace o podobĕ Pána říká: „Meditace zamĕřená na lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství je transcendentální a převyšuje zážitky hmotné bolesti a radosti. Dokonce i hrubého provinilce může vysvobodit od hříšných následků jeho života.“
 

Ve Višnu-dharmĕ se ohlednĕ meditace o transcendentálních vlastnostech Pána říká: „Lidé, kteří se neustále vĕnují vĕdomí Kršny a kteří vzpomínají na transcendentální vlastnosti Pána, se osvobodí od všech reakcí za hříšné činnosti, a když se očistí, budou moci vstoupit do království Boha.“ Nikdo nemůže vstoupit do Božího království, aniž je očištĕn od všech hříšných reakcí. Vyhnout se hříšným reakcím lze jednoduše vzpomínáním na Pánovu podobu, vlastnosti, zábavy atd.
 

V Padma Puránĕ se o vzpomínání na činnosti Pána píše: „Človĕk, který se neustále vĕnuje meditaci o sladkých zábavách a úžasných činnostech Pána, se jistĕ osvobodí od všeho hmotného znečištĕní.“
 

V nĕkterých Puránách je zmínka, že když nĕkdo jednoduše medituje o činnostech oddané služby, dosáhne tím vytouženého výsledku a uzře tváří v tvář Nejvyšší Osobnost Božství. K tomu se vztahuje jeden příbĕh z Brahma-vaivarta Purány. Ve mĕstĕ Pratišthánapuře v Jižní Indii žil jednou bráhman, který nebyl příliš zámožný, ale přesto byl spokojený. Myslel si, že to je kvůli jeho předchozím provinĕním a že je to Kršnova touha, aby nemĕl dostatek penĕz ani bohatství. Ani trochu nelitoval, že je po hmotné stránce chudý, a žil velice mírumilovnĕ. Byl otevřeného srdce a občas se vypravil na přednášky velkých osvobozených duší. Na jednom takovém setkání, když s velkou vírou naslouchal o vaišnavských činnostech, se dozvĕdĕl, že tyto činnosti mohou být provádĕny dokonce i meditací. Jinými slovy — není-li človĕk schopen skutečnĕ vykonávat vaišnavské činnosti fyzicky, může o nich meditovat a tím dosáhnout stejných výsledků. Jelikož bráhman nebyl příliš zámožný, rozhodl se, že bude jednoduše meditovat o velkolepých královských činnostech oddané služby a začal následovnĕ.
 

Čas od času se koupal v řece Gódávarí. Po koupeli usedl na osamĕlé místo na břehu řeky a za pomoci jógových cvičení pránájámy, což jsou obvyklé dechové cviky, soustřeďoval svou mysl. Účelem dechových cvičení je mechanicky soustředit mysl na určitý předmĕt. To je výsledek dechových cviků a různých jógových poloh. Dříve i docela obyčejní lidé vĕdĕli, jak soustředit mysl a vzpomínat na Pána, a bráhman to dĕlal. Když se soustředil na Pánovu podobu ve své mysli, začal si v meditaci představovat, že Pána obléká do drahých šatů s ozdobami, korunou a ostatním příslušenstvím. Potom vzdal svou hlubokou úctu poklonou před Pánem. Když dokončil oblékání, začal si představovat, že velice pĕknĕ čistí chrám. Po úklidu chrámu si představil, že má mnoho zlatých a stříbrných nádob na vodu a všechny vzal k řece a naplnil je posvátnou vodou. Nepřinesl vodu pouze z Gódávarí, ale i z Gangy, Jamuny, Narmady a Kávérí. Při uctívání Pána vaišnava obvykle získá vodu z tĕchto řek pronesením mantry. Bráhman si však namísto recitování nĕjaké mantry představoval, že vodu ze všech tĕchto řek nabral do zlatých a stříbrných nádob přímo z řek. Potom sehnal vše potřebné k uctívání — kvĕtiny, ovoce, vonné tyčinky a santálovou pastu. Všechnu vodu, kvĕtiny a posvátné předmĕty pak předložil před Božstva a velice pĕknĕ je obĕtoval k Jejich uspokojení. Pak udĕlal ārati a podle usmĕrňujících zásad správným způsobem své uctívání zakončil.
 

Podobné obřady vykonával jako svou rutinní práci dennĕ a pokračoval v tom po mnoho let. Jednoho dne si bráhman ve své meditaci představoval, že připravuje sladkou rýži s mlékem a cukrem a obĕtuje ji Božstvu. S obĕtí však nebyl příliš spokojen, protože sladká rýže byla připravena moc pozdĕ a byla stále velice horká. (Sladká rýže se nemá podávat horká. Čím je sladká rýže studenĕjší, tím lepší má chuť.) Bráhman připravil sladkou rýži před chvílí, a chtĕl se jí dotknout, aby zjistil, je-li již připravená k jídlu a zda ji může Pánovi nabídnout. Jakmile se dotkl prstem nádoby se sladkou rýží, okamžitĕ se popálil. Jeho meditace se přerušila. Podíval se na svůj prst a vidĕl, že je popálený. Nechápal, jak se to mohlo stát. O tom, že se dotýká horké sladké rýže, pouze meditoval, a proto si nikdy nemyslel, že by se jeho prst mohl skutečnĕ popálit.
 

Když tak uvažoval, začal se Pán Nárájana, usazený na Vaikuntĕ s bohyní štĕstí Lakšmí, pobavenĕ smát. Když všechny bohynĕ štĕstí, které Pána obsluhovaly, vidĕly, jak se smĕje, byly velice zvĕdavé a ptaly se Pána Nárájany, proč se smĕje. Pán však na jejich dotazy neodpovĕdĕl. Namísto toho okamžitĕ poslal pro bráhmana. Vzdušný koráb z Vaikunthy okamžitĕ bráhmana přenesl k Pánu Nárájanovi. Když byl před Ním a před bohynĕmi štĕstí, Pán začal celý příbĕh vyprávĕt. Bráhmanovi se poštĕstilo natolik, že se mu dostalo vĕčného pobytu na Vaikuntĕ ve společnosti Pána a Jeho Lakšmí. To ukazuje, jak je Pán všepronikající, přestože se nachází ve svém sídle. Třebaže byl na Vaikuntĕ, byl také v srdci bráhmana, který meditoval o uctívání. Z toho můžeme vyrozumĕt, že Pán přijímá i vĕci, které oddaní obĕtují ve své meditaci, a že i jimi je možné dosáhnout vytouženého výsledku.