Kapitola dvacátá devátá

Zaplavující extatickou lásku (vyabhicāri-bhāva) vyjadřují určité tĕlesné příznaky. Co do počtu je jich třicet tři a jsou následující: zklamání, naříkání, pokora, pocit viny, únava, omámení, pýcha, pochyby, obavy, citové pohnutí, šílenství, zapomnĕtlivost, nemoc, zmatek, smrt, lenost, netečnost, ostych, zatajování, vzpomínání, argumentativnost, úzkost, zamyšlenost, odolnost, štĕstí, dychtivost, násilí, domýšlivost, závist, nestoudnost, závrať, ospalost a bdĕlost.
 

Když je človĕk nucen udĕlat nĕco zakázaného nebo nemůže-li jednat správným způsobem, lituje toho a cítí se zahanben. Tehdy se dostaví pocit zklamání. Při takovém zklamání človĕk začne být velice úzkostlivý, roní slzy, mĕní se mu barva pleti, cítí pokoru a tĕžce dýchá.
 

Když se zdálo, že se Kršna při trestání hada Káliji utopil v otrávené vodĕ Jamuny, Nanda Mahárádža oslovil Jašódu déví: „Má drahá choti, Kršna zmizel hluboko pod vodou a nám již není zapotřebí udržovat dál svá tĕla, která jsou plná hříšných činností! Skočme také do otrávené vody Jamuny a odčiňme tím hříšné činy svých životů!“ To je případ silného otřesu, kdy oddaný cítí velké zklamání.
 

Když Kršna opustil Vrndávanu, Jeho důvĕrný přítel Subala se rozhodl odejít také. Subala odcházel a myslel na to, že bez Kršny již ve Vrndávanĕ není žádná radost. Včely odletí z kvĕtiny, která již nedává žádný med, a Subala podobnĕ opustil Vrndávanu, když shledal, že zde již nemůže vychutnávat žádnou transcendentální radost.
 

V Dána-kéli-kaumudí oslovuje Šrímatí Rádhárání jednu ze svých přítelkyň: „Má drahá přítelkynĕ, když nemohu naslouchat o transcendentálních činnostech Kršny, bylo by pro Mĕ lepší, abych ohluchla, a když Ho nyní nemohu spatřit, bylo by lepší, abych byla slepá.“ To je další případ zklamání z odloučení od Kršny.
 

V Hari-vanše říká Satjabhámá, jedna z Kršnových královen ve Dvárace, svému manželovi toto: „Můj drahý Kršno, když jsem slyšela, jak před Tebou Nárada opĕvoval Rukminí, chápu, že o mnĕ není zapotřebí vůbec mluvit!“ To je případ zklamání způsobeného závistí. Rukminí a Satjabhámá mĕly stejného manžela a jelikož byl Kršna manželem obou, přirozenĕ cítily nĕjakou ženskou závist. Když Satjabhámá uslyšela o slávĕ Rukminí, závidĕla jí a byla zklamaná.
 

V desátém zpĕvu, padesáté první kapitole, 47. verši Šrímad Bhágavatamu stojí: „Můj drahý Kršno, nemohu říci, že pouze ostatní jsou pohroužení do hmotného bytí. I já jsem velice spoutaný hmotným pojetím života. Mám vždy velkou starost o svou rodinu, domov, manželku, bohatství, zemi a království. Tolik jsem tímto hmotným ovzduším zešílel — říkám si nyní, že jsem si jednoduše zničil život.“ Tento citát dává příklad zklamání způsobeného nářkem.
 

Podle Bharaty Muniho je zklamání nepříznivé, ale jiní učenci uvádĕjí, že zklamání je v náladĕ neutrálnosti a je ochranou extatické oddané lásky.
 

Nedosáhne-li človĕk vytouženého životního cíle, nedokončí-li své povinnosti, nachází-li se v nepříjemných podmínkách a cítí-li se vinen — v takových případech se říká, že človĕk naříká.
 

Naříkající človĕk se začne dotazovat, být zamyšlený, uplakaný, lítostivý a tĕžce dýchat. Jeho tĕlesná barva se zmĕní a vyschne mu v ústech.
 

Jeden starší Kršnův oddaný Ho oslovil: „Můj drahý Kršno, ó hubiteli démona Aghy, mé tĕlo je nyní stářím churavé. Nemluvím příliš plynnĕ, hlas se mi chvĕje, má mysl není silná a často zapomínám. Můj drahý Pane, ty jsi však jako mĕsíční svit a jediné, co mne skutečnĕ rmoutí, je, že nemám dostatečnou touhu ochutnat Tvoji příjemnou zář a nepokročil jsem proto ve vĕdomí Kršny.“ Je to případ nářku z neschopnosti dosáhnout vytouženého cíle.
 

Jeden oddaný řekl: „Dnešní noci jsem snil o tom, jak trhám v zahradĕ různé kvĕtiny a zamýšlím udĕlat Kršnovi girlandu. Jsem ale nešťastný — můj sen znenadání skončil a já jsem nemohl dosáhnout svého vytouženého výsledku!“ Tento citát je příkladem nářku plynoucího z nesplnĕní vlastních povinností.
 

Když Nanda Mahárádža uvidĕl svého nevlastního syna Kršnu v rozpacích při Kansovĕ obĕti, řekl: „Jsem nešťastný, že jsem nedržel svého syna zavřeného v pokoji. Naneštĕstí jsem Ho přivezl do Mathury a nyní vidím, že se musí vypořádat s ohromným slonem jménem Kuvalaja. Je to jako by Mĕsíc Kršny zatemnil stín Zemĕ.“ To je příklad nářku způsobeného nepříznivými podmínkami.
 

V desátém zpĕvu, čtrnácté kapitole, 9. verši ve Šrímad Bhágavatamu říká Brahmá: „Můj drahý Pane, podívej se na mou zpupnost! Jsi neomezený, jsi původní Osobnost Božství a Nadduše. Vládneš nejdokonalejším iluzorním energiím! Jen pohleď na mou zpupnost! Chtĕl jsem Tĕ předčít svou vlastní silou a na své mizivé schopnosti jsem byl velice pyšný. Stejnĕ tak jako pouhá jiskra z ohnĕ nemůže ohni nijak uškodit, ani má iluzorní síla nemĕla žádný účinek, když soupeřila s Tvou vyšší iluzorní silou. Teď vidím, že jsem nanejvýš nedůležitý, a myslím, že jsem ta nejzbytečnĕjší bytost.“ To je příklad nářku způsobeného dopuštĕním se přestupku.
 

Pocit slabosti způsobený utrpením, strachem nebo přestupky se nazývá pokora. V pokorném rozpoložení začne být človĕk hovorný, malého srdce, nečisté mysli, plný úzkosti a nečinný.

 

V desátém zpĕvu, padesáté první kapitole, 57. verši Šrímad Bhágavatamu říká král Mučukunda: „Můj drahý Pane, vĕčnĕ se trápím za své špatné činy v minulosti. Neustále trpím kvůli svým hmotným touhám, ale hmotné požitky přesto mé smysly nikdy neuspokojí. Díky Tobĕ se teď však nacházím v mírumilovném rozpoložení, neboť jsem se odevzdal Tvým lotosovým nohám, kde není nářek, strach a smrt. Ó nejvyšší ochránče, nejvyšší duše! Ó nejvyšší vládče! Ochraň mĕ prosím. Jsem ve velikých rozpacích.“ Mučukundův citát je příkladem pokory pramenící z velice nepříjemných podmínek hmotného bytí.
 

Když Uttaru zasáhla brahmástra Ašvatthámy, začala se bát, že ztratí své dítĕ — Mahárádžu Paríkšita, který byl v jejím lůnĕ. Okamžitĕ se odevzdala Kršnovi a řekla: „Můj drahý Pane, zachraň laskavĕ mé dítĕ! Nevadí mi, zabije-li Ašvatthámova brahmástra mĕ.“ To je případ pokory způsobené strachem.
 

V desátém zpĕvu, čtrnácté kapitole, 10. verši Šrímad Bhágavatamu Brahmá říká: „Ó neomylný! Narodil jsem se v kvalitĕ vášnĕ, a proto jsem zpyšnĕl z toho, že jsem stvořitelem hmotného svĕta. Má falešná pýcha byla jako temnota, ve které jsem oslepl. Ve své zaslepenosti jsem soupeřil s Tebou, s Nejvyšší Osobností Božství. Můj drahý Pane, přestože jsem stvořitelem vesmíru, jsem Tvůj vĕčný služebník. Mĕj se mnou proto prosím vždy soucit a odpusť mi.“ To je další případ pokory, pramenící z toho, že se Brahmá dopustil přestupku.
 

Nĕkdy přijde pokora z ostychu. Když například Kršna ukradl šaty gópím, které se koupaly v řece, prosily Ho všechny, aby na nich nepáchal takové bezpráví. Gópí Ho oslovily: „Drahý Kršno, víme, že jsi synem Nandy Mahárádži a že jsi nejmilovanĕjší z celé Vrndávany, a i my Tĕ máme velice rády! Proč nám však způsobuješ takové nepříjemnosti? Vrať nám laskavĕ naše šaty. Podívej, jak se třeseme a jak je nám zima!“ Tuto pokoru způsoboval stud, že byly nahé před Kršnou.
 

When a person blames himself for committing an inappropriate action, his feeling is called guilt.

Šrímatí Rádhárání jednoho dne stloukala pro Kršnu smetanu. Náramky na Jejích rukou se při tom točily a zpívala svaté jméno Kršny. Znenadání si pomyslela: „Zpívám svaté jméno Kršny a Moji nadřízení — Má tchynĕ a Má švagrová — Mĕ mohou slyšet!“ Při tĕchto myšlenkách přišla na Rádhárání velká úzkost. Je to případ pocitu viny z oddanosti ke Kršnovi.
 

Šrímatí Rádhárání s nádhernýma očima šla jednoho dne do lesa natrhat nĕjaké kvĕtiny a připravit pro Kršnu girlandu. Když sbírala kvĕty, začala se bát, že Ji nĕkdo může vidĕt, a pocítila trochu únavu a slabost. To je případ pocitu viny způsobeného prací pro Kršnu.
 

V Rasa-sudhákaře je pasáž, kde se říká, že když Rádhárání strávila noc s Kršnou, zeslábla tak, že nebyla schopna vstát z postele. Když Ji Kršna uchopil za ruku, aby Jí pomohl, Rádhárání se cítila vinná, že s Ním strávila noc.
 

Človĕk cítí únavu po dlouhé cestĕ pĕšky, po tanci a po sexuální činnosti. Tento druh únavy provázejí závratĕ, pocení, nečinnost údů, zívání a tĕžké dýchání.
 

Jašódá jednoho dne honila Kršnu po dvorku, protože se dopustil přestupku. Po chvíli se velice unavila, potila se a vlasy se jí rozpustily. To je případ únavy, kterou způsobilo příliš mnoho práce.
 

Všichni Kršnovi přátelé-pasáčci nĕkdy i s Balarámou tančili při různých obřadech. Na krku se jim houpaly girlandy a začali se potit. Z extatického tance jim zvlhla celá tĕla. To je případ únavy způsobené tancem.
 

V desátém zpĕvu, třicáté třetí kapitole, 20. verši Šrímad Bhágavatamu se říká, že gópí se po milostných pletkách s Kršnou a po tančení, objímání a líbání nĕkdy cítily velice unavené a Kršna jim ze své bezpříčinné milosti hladil svýma lotosovýma rukama tváře. To je případ únavy způsobené námahou při tanci rāsa.
 

Když človĕk začne být domýšlivý a pyšný z pití omamných nápojů nebo z velkého chtíče, začne mu selhávat hlas, oči mu otečou a na tĕle se objeví příznaky zrudnutí. V Lalita-mádhavĕ je napsáno, že Šrí Balaráma omámený pitím přílišného množství medu začal jednou oslovovat mravence: „Ó králové mravenců! Proč se schováváte v dírách?“ Oslovil tehdy také krále nebes: „Ó králi Indro! Hračko v rukách Sačí! Proč se smĕješ? Jsem teď připraven zničit celý vesmír a vím, že se na Mĕ Kršna hnĕvat nebude.“*<$F> Pak oslovil Kršnu: „Můj drahý Kršno, řekni Mi okamžitĕ, proč se celý svĕt třese a proč se mĕsíc protáhl! Ó vy členové Jaduovské dynastie, proč se Mi smĕjete? Vraťte Mi prosím Mé nápoje vyrobené z medu kvĕtu kadamba!“ Šríla Rúpa Gósvámí se modlí k Pánu Balarámovi, aby byl s námi všemi potĕšen, když mluví jako opilý.
 

Opilý Balaráma se cítil unaven a ulehl ke spánku. Když se vznešené osobnosti cítí omámené, obvykle ulehnou, zatímco obyčejní lidé se v opilosti smĕjí a zpívají a nízcí lidé používají vulgárního jazyka a nĕkdy křičí. Omámení se projeví různĕ podle vĕku a mentality. Šríla Rúpa Gósvámí již v dalších podobných popisech nepokračuje, protože nejsou zapotřebí.
 

Dále je uveden popis příznaků omámení u Šrímatí Rádhárání, když spatřila Kršnu. Nĕkdy chodila sem a tam, nĕkdy se smála, nĕkdy si zakrývala obličej, nĕkdy mluvila aniž to dávalo nĕjaký smysl, a nĕkdy se modlila ke svým společnicím gópím. Když gópí na Rádhárání tyto příznaky uvidĕly, začaly si mezi sebou říkat: „Rádhárání je omámená z toho, že vidĕla Kršnu!“ To je případ extatické lásky v omámení.
 

Pýcha se může v extatické lásce projevit následkem přílišného bohatství, vytříbené krásy, přepychového sídla nebo dosažení vysnĕného cíle. Človĕk se také považuje za pyšného tehdy, když se nestará o to, že ho ostatní zavrhují.
 

Bilvamangala Thákura řekl: „Můj drahý Kršno, opouštíš mĕ a silou se dostáváš z mých pout. Tvá síla na mĕ však zapůsobí jedinĕ tehdy, budeš- -li schopen odejít i z mého srdce.“ To je příklad pocitu pýchy v extatické lásce ke Kršnovi.
 

Bĕhem tance rāsa, když Rádhárání odešla a Kršna se Ji vydal hledat, Ho jedna drahá přítelkynĕ Rádhárání oslovila: „Můj drahý Kršno, velice ses vĕnoval naší Rádhárání a nyní jsi opustil všechny ostatní gópí, abys Ji hledal. Dovol mi se Tĕ zeptat, jak chceš, aby se k Tobĕ chovala?“ To je případ pocitu pýchy na ojedinĕlou krásu.
 

Rádhárání v sobĕ nĕkdy cítila pýchu a řekla: „Ačkoliv pasáčci dĕlají pro Kršnu pĕkné kvĕtinové girlandy, když Mu předložím girlandu Já, strne v údivu, okamžitĕ ji přijme a položí si ji na srdce.“
 

Podobnĕ v desátém zpĕvu, druhé kapitole, 33. verši Šrímad Bhágavatamu říká Brahmá: „Můj drahý Madhusúdano, Tvoji čistí oddaní skutečnĕ cítí Tvé extatické přátelství a tak je nikdy neporazí nepřátelé. Vĕdí, že je vždy chráníš, a tak se mohou přenést nad hlavami svých nepřátel bez nejmenších starostí.“ Jinými slovy: kdo se zcela odevzdal lotosovým nohám Pána, je vždy pyšný, že je schopen porazit všechny nepřátele.
 

Jeden tkadlec v Mathuře oslovil Kršnu následovnĕ: „Můj drahý králi Vrndávany, tolik jsem zpyšnĕl ze Tvé bezpříčinné milosti, kterou mi dáváš, že ani nepočítám s milostí Pána Vaikunthy, kterou mnozí svĕtci hledají v hluboké meditaci.“ Jinak řečeno, ačkoliv jógíni a velcí svĕtci sedí a meditují o Pánu Višnuovi na Vaikuntĕ, oddaný Kršny je tak pyšný, že nepovažuje takovou meditaci za příliš hodnotnou. Pocit pýchy způsobuje to, že človĕk dosáhl nejvyššího životního cíle — Kršny.
 

Když Brahmá ukradl Kršnovi všechna telata, krávy a pasáčky, snažil se odejít pryč. Znenadání však začal o celé své krádeži pochybovat a začal se svýma osmi očima rozhlížet do všech stran. Brahmá má čtyři hlavy, a proto má osm očí. To je příklad pochybností v extatické lásce, které byly způsobené kradením.
 

Podobnĕ Akrúra jen pro potĕšení Kršny ukradl syamantaka maṇi, kámen, který může vytvořit neomezené množství zlata, ale pozdĕji své krádeže litoval. Je to další případ extatické lásky ke Kršnovi v pochybnostech způsobených kradením.
 

Když král nebes Indra způsobil, že na vradžskou zemi tekly proudy deštĕ, dostal radu, aby se odevzdal lotosovým nohám Kršny. V tom okamžiku Indrův obličej ztemnĕl pochybnostmi.
 

Když je človĕk rozrušen v srdci při pohledu na blesk na nebi nebo na divoké zvíře nebo při zaslechnutí hřmotného zvuku, říká se, že má obavy. Má-li človĕk obavy, snaží se uchýlit k nĕkomu do bezpečí. Mohou mu vstávat vlasy na hlavĕ, jeho tĕlo se může třást, nĕkdy se dopouští chyb a nĕkdy ustrne.
 

Následující citát je z Padjávalí: „Můj drahý příteli, Kršna žije v Mathuře v démonské společnosti pod nadvládou krále démonů Kansy; způsobuje mi to velké obavy.“ Je to případ obav v extatické lásce, že Kršnovi hrozí nĕjaké nebezpečí.
 

Když se Vršásura objevil ve Vrndávanĕ jako býk, všechny gópí mĕly veliký strach. Byly zmatené a začaly objímat stromy tamāla. To je případ strachu způsobeného divokým zvířetem, hledání úkrytu a současného vzpomínání na Kršnu v extatické lásce. Když matka Jašódá zaslechla ve vrndávanském lese řev šakalů, začala být velice opatrná, aby mĕla Kršnu neustále pod dozorem, neboť mĕla strach, že mohou Kršnu napadnout. To je případ strachu v extatické lásce ke Kršnovi způsobeného hrozivým zvukem. Tento druh strachu se ponĕkud liší od skutečného strachu. Když se človĕk nĕčeho bojí, může ještĕ myslet na minulost a na budoucnost, ale je-li to extatický druh obav, není na takové myšlenky čas.
 

Silné pocity způsobuje nĕco velice drahého, nĕco velice odporného, oheň, silný vítr, prudký déšť, přírodní pohromy, pohled na velkého slona nebo na nepřítele. Způsobuje-li tyto pocity pohled na nĕco velice drahého, človĕk mluví velmi rychle a užívá laskavá slova. Způsobuje-li vzrušení pohled na nĕco odporného, pak človĕk hlasitĕ křičí. Způsobuje-li vzrušení pohled na oheň, snaží se utéci. Může se také dostavit třesení tĕla, zavírání očí a slzení. Způsobuje-li emoce silný vítr, človĕk se snaží velice rychle utíkat a mne si oči. Je-li človĕk rozrušen deštĕm, vezme si deštník a jeho tĕlo je v napĕtí. Při vzrušení z nenadálé pohromy ztratí tvář človĕka barvu, ustrne údivem a třese se mu tĕlo. Způsobuje-li jeho neklid zahlédnutí slona, človĕk skáče, projevuje různé známky strachu nebo se neustále ohlíží. Způsobuje-li tento pocit přítomnost nepřítele, hledá smrtící zbraň a snaží se uniknout.
 

Když se Kršna vrátil z vrndávanského lesa, pro matku Jašódu znamenal pohled na syna tak silné citové pohnutí, že jí z ňader začalo téci mléko. To je případ rozrušení způsobeného pohledem na nĕkoho velice drahého.
 

V desátém zpĕvu, dvacáté třetí kapitole, 18. verši Šrímad Bhágavatamu poučuje Šukadéva Gósvámí krále Paríkšita: „Můj drahý králi, manželky bráhmanů velice poutalo opĕvování Kršny a vždy si přály dostat možnost Ho vidĕt. Když zaslechly, že je Kršna nedaleko, toužily Ho spatřit a okamžitĕ opustily své domovy.“ To je příklad vzrušení způsobeného přítomností nĕkoho velice drahého.
 

Když Kršna povalil démonskou čarodĕjnici Pútanu a zabil ji, matka Jašódá se velice podivovala a začala bĕdovat: „Co se dĕje? Co se dĕje?“ Když uvidĕla, že Kršna, její drahé dítĕ, si hraje na hrudi mrtvé démonice, nevĕdĕla, co má dĕlat, a začala chodit sem a tam. To je případ vzrušení způsobeného pohledem na nĕco hrůzného.
 

Když Kršna vyvrátil dva ardžunové stromy a Jašódá uslyšela zvuk padajících stromů, přemohlo ji vzrušení a jen upřenĕ hledĕla vzhůru, jelikož byla příliš zmatená a nevĕdĕla, co má dĕlat. To je případ citového pohnutí po zaslechnutí hřmotného zvuku.
 

Když ve Vrndávanĕ došlo k lesnímu požáru, všichni pastevci se shromáždili a zoufale žádali Kršnu, aby je ochránil. To je případ vzrušení způsobeného ohnĕm.
 

Jednou se přihnal démon Trnávarta v podobĕ vĕtrné smrštĕ a spolu s velice tĕžkými stromy odnášel Kršnu pryč. V té chvíli nevidĕla matka Jašódá svého syna a tak ji to rozrušilo, že začala chodit sem a tam. To je příklad pohnutí způsobeného prudkým vĕtrem.
 

V desátém zpĕvu, dvacáté páté kapitole, 11. verši Šrímad Bhágavatamu je popis toho, jak Indra spustil prudké přívaly deštĕ na Vrndávanu. Všechny krávy a pastevce tak sužoval vítr a zima, že se všichni sešli, aby se uchýlili k lotosovým nohám Kršny. To je příklad rozrušení prudkým deštĕm.
 

Když byl Kršna ve vrndávanském lese, strhlo se prudké krupobití a starší lidé Mu nakázali: „Kršno, teď se nehýbej! Dokonce ani lidé silnĕjší a starší než jsi Ty, se nemohou pohnout a Ty jsi jenom malý chlapec. Prosíme, zůstaň stát!“ To je příklad vzrušení způsobeného prudkým krupobitím.
 

Když Kršna trestal Káliju v otrávené vodĕ Jamuny, matka Jašódá začala vzrušenĕ mluvit: „Ó pohleďte, zdá se, že se třese zem! Vypadá to jako zemĕtřesení a po obloze létají kapky sem a tam! Můj drahý syn skočil do otrávené vody Jamuny. Co mám teď dĕlat?“ To je případ vzrušení pramenícího z přírodní katastrofy.
 

Když při Kansovĕ obĕti napadli Kršnu velcí sloni, všechny přítomné ženy Ho oslovily: „Můj drahý chlapče — prosím, okamžitĕ uteč! Uteč, prosím! Nevidíš, jak sem jdou velcí sloni, aby Tĕ napadli? Tvůj nevinný pohled na nĕ pro nás znamená příliš velké vzrušení!“ Kršna pak řekl matce Jašódĕ: „Má drahá matko, nenech se rozrušit tím, že sem přicházejí sloni a konĕ, že víří prach a způsobují slepotu ženám s lotosovýma očima. Ať ke Mnĕ přijde třeba i démon Kéší. Mé ruce stačí k vítĕzství. Tak se prosím neboj.“
 

V Lalita-mádhavĕ říká přítelkynĕ matce Jašódĕ: „Jak podivuhodné; když démon Šankhačúda — ohromný a silný jako hora — napadl tvého překrásného syna, nebyl ve Vrndávanĕ nikdo, kdo by Mu pomohl. Tvůj malý syn však přesto démona zabil. Zdá se, že tvé pokání a odříkání z minulých životů způsobilo, že byl zachránĕn.“
 

V Lalita-mádhavĕ je také popis, jak Kršna unesl Rukminí na jejím královském svatebním obřadu. V té dobĕ začali všichni přítomní princové mezi sebou mluvit: „Máme slony, konĕ, vozy, luky, šípy, meče — tak proč bychom se mĕli bát Kršny? Na Nĕj! Je to pouze chtivý pastevec! Nemůže takto unést princeznu! Všichni na Nĕj!“ To je příklad vzrušení způsobeného přítomností nepřátel.
 

Šríla Rúpa Gósvámí se snaží na výše uvedených příkladech dokázat, že ve vztahu ke Kršnovi nepřipadá v úvahu impersonalismus. Vztah ke Kršnovi zahrnuje všechny osobní činnosti.
 

Šríla Bilvamangala Thákura se ve své knize modlí následovnĕ: „Nechť Šrímatí Rádhárání očistí celý svĕt, protože se zcela odevzdala Kršnovi. Ze své extatické lásky k Nĕmu nĕkdy jednala jako pomatená a snažila se stloukat jogurt, třebaže v nádobĕ žádný jogurt nemĕla. Když to Kršna uvidĕl, Rádhárání Ho tak okouzlila, že začal dojit býka místo krávy.“ To jsou nĕkteré příklady duševní nenormálnosti neboli šílenství ve spojení s milostnými záležitostmi Rádhy a Kršny. Ve Šrímad Bhágavatamu se říká, že když se Kršna ponořil do otrávených vod řeky Jamuny, Šrímatí Jašódá déví se zbláznila. Místo aby hledala léčivé rostliny, začala mluvit ke stromům, jako by to byli zaklínači hadů. Se sepjatýma rukama se klanĕla stromům a žádala je: „Jaká léčivá bylina může zachránit Kršnu před otravou z jedovaté vody?“ To je příklad nenormálnosti způsobené velkým nebezpečím.
 

Desátý zpĕv Šrímad Bhágavatamu, 4. verš třinácté kapitoly, popisuje, jak může oddaný z extatické lásky zešílet na příkladu, kdy gópí hledají Kršnu ve vrndávanském lese. Gópí hlasitĕ zpívaly o Kršnovĕ slávĕ a jak Ho hledaly, toulaly se z jednoho lesa do druhého. Vĕdĕly, že Kršna není na jednom určitém místĕ; že je všepronikající. Je na obloze, ve vodĕ, ve vzduchu a je také Nadduší v srdcích všech. Gópí se tudíž začaly ptát všech stromů a rostlin na Nejvyšší Osobnost Božství. To je příklad extatického šílenství oddaných.
 

Existují také příznaky nemoci způsobené extatickou láskou. Vzdĕlaní učenci prohlašují, že se jedná o stav mahābhāva. Tomuto velice vznešenému postavení se také nĕkdy říká divyonmāda neboli transcendentální šílenství.
 

V dobĕ, kdy byl Kršna pryč z Vrndávany a pobýval v Mathuře, Mu Šrímatí Rádhárání poslala zprávu, že Jeho matka, královna Vradži, cítí od Nĕho takové odloučení, že jí z úst vychází pĕna, stejná jako je pĕna na břehu oceánu. Nĕkdy zvedala ruce jako vlny oceánu a ze silného pocitu odloučení se válela po zemi a vydávala křiklavé zvuky. Nĕkdy zase byla zcela klidná jako tiché moře. Tĕmto příznakům odloučení od Kršny se říká apasmāra neboli zapomnĕtlivost. Když se tyto příznaky extatické lásky projeví, človĕk zcela zapomene na své postavení.
 

Jednou Kršna dostal další zprávu, že když zabil Kansu, jeden z Kansových démonských přátel se pomátl na rozumu. Mĕl pĕnu u pusy, mával pažemi a válel se po zemi. Tento démonský projev ve vztahu s Kršnou spadá do nálady, která se nazývá hrůza. Tato nálada neboli chuť je jedním z nepřímých vztahů s Kršnou. Prvních pĕt vztahů je přímých a ostatních sedm je nepřímých. Démon musel mít ke Kršnovi nĕjaký vztah, protože jakmile uslyšel, že Kršna již zabil Kansu, objevily se u nĕho tyto příznaky. Šríla Rúpa Gósvámí poznamenává, že i tyto příznaky mají určitou transcendentální vznešenost.
 

Když Kršna odešel z Vrndávany do Mathury, jeden Jeho přítel Ho informoval: „Drahý Kršno, kvůli odloučení od Tebe jsou obyvatelé Vradži tak sklíčení, že vypadají jako nemocní. Jejich tĕla jsou horečnatá a nemohou se náležitĕ pohybovat. Leží na zemi a tĕžce dýchají.“
 

V desátém zpĕvu, dvanácté kapitole, 44. verši Šrímad Bhágavatamu se Maharádža Paríkšit ptá na Šrí Anantu a když Šukadéva Gósvámí otázku zaslechl, začal omdlívat. Přesto se však ovládl a na otázku krále Paríkšita milým hlasem odpovĕdĕl. Takové omdlévání je horečnatým stavem pramenícím z extatické radosti.
 

Ve Šrímad Bhágavatamu je další pasáž, která popisuje setkání dívek z Vradži s Kršnou na posvátném místĕ Kurukšétra mnoho let po jejich dĕtských zábavách. Když se setkali na posvátném místĕ, jakmile nastalo zatmĕní slunce, všechny gópí ustrnuly. Dýchání, mrkání očí a všechny podobné činnosti se jim zastavily a stály před Kršnou jako sochy. To je další příklad chorobného stavu následkem překypující transcendentální radosti.