Kapitola třicátá sedmá

Kršnova bezpříčinná milost, prach z Jeho lotosových nohou, Jeho prasádam a společnost Jeho oddaných jsou nĕkterými podnĕty k tomu, aby se oddaný zamĕstnal v transcendentální láskyplné službĕ Pánu.
 

Kršna ukázal svou bezpříčinnou milost, když byl přítomný při odchodu praotce Bhíšmy. Ardžunův dĕd Bhíšmadéva bĕhem bitvy na Kurukšétře ležel před svým odchodem ze svĕta smrtelníků na posteli z šípů. Když Pán Kršna, Mahárádža Judhišthira a ostatní Pánduovci k Bhíšmadévovi přišli, byl Kršnovi velice vdĕčný a oslovil bráhmanského vojenského velitele Krpáčárju: „Můj drahý Krpáčárjo, podívej se na úžasnou bezpříčinnou milost Pána Kršny! Jsem nanejvýš ubohý a nemám žádné dobré vlastnosti. Postavil jsem se proti Kršnovu nejdůvĕrnĕjšímu příteli Ardžunovi, a dokonce jsem se ho snažil zabít ! Mám tolik špatných vlastností, ale Pán je ke mnĕ přesto tak laskavý, že za mnou přišel v posledním okamžiku mého života. Je hoden toho, aby Ho uctívali všichni velcí mudrci, a přesto je tak milostivý, že se přišel podívat na ohavného človĕka jako jsem já.“
 

Zvuk Kršnovy flétny, Jeho troubení, Jeho úsmĕv, otisky Jeho nohou na zemi, transcendentální vůnĕ Jeho tĕla a nový mrak na obloze jsou také nĕkdy podnĕty k extatické lásce ke Kršnovi.
 

Ve Vidagdha-mádhavĕ je psáno: „Když Kršna hrál na flétnu, Baladéva pohnutĕ zvolal: ,Jen se podívejte, jak Indra, král nebes, když zaslechl transcendentální zvuk Kršnovy flétny, pláče ve svém nebeském království! Jeho slzy padají na zem a díky nim Vrndávana vypadá, jako by se stala nebeským sídlem polobohů.̀“

Extatickou lásku ke Kršnovi, známou jako anubhāva, doprovázejí následující příznaky: človĕk se začne vĕnovat výhradnĕ službĕ Pánu a pozornĕ a vĕrnĕ vykonává Jeho nařízení; přestane být rozrušovaný a závistivý v naprosté transcendentální láskyplné službĕ Pánu a začne se přátelit s oddanými Pána, kteří Pánu vĕrnĕ slouží. Všechny takové příznaky se nazývají anubhāva, extatická láska.

Prvním příznakem anubhávy je zamĕstnat se určitým druhem služby a dobrým příkladem je Kršnův služebník Dáruka, který ovívá Kršnu čámarou, vĕjířem z ohonu. Při této službĕ ho naplňovala extatická láska a její příznaky se projevily na jeho tĕle. Dáruka však bral svou službu tak vážnĕ, že všechny projevy extatické lásky potlačil a považoval je za překážky své službĕ. Příliš se o tyto projevy nestaral, třebaže se objevily samy od sebe.
 

V desátém zpĕvu, osmdesáté šesté kapitole, 38. verši Šrímad Bhágavatamu stojí, jak Šrutadévu, bráhmana z Mithily v severní Indii, přemohla taková radost jakmile uvidĕl Kršnu, že se okamžitĕ po poklonĕ Jeho lotosovým nohám postavil a začal tančit s rukama nad hlavou.
 

Jeden z Kršnových oddaných Ho jednou oslovil takto: „Můj drahý Pane, třebaže nejsi profesionální tanečník, svým tancem jsi nás tak ohromil, že jsme poznali, že jsi mistrem tanečnického umĕní. Musel ses tanci naučit přímo od bohynĕ lásky.“ Když oddaný tančí v extatické lásce, projeví se příznaky nazývané sāttvika. Sāttvika znamená, že přicházejí z transcendentální úrovnĕ. Nejsou to příznaky hmotných pocitů, pocházejí skutečnĕ od duše.
 

V desátém zpĕvu, osmdesáté páté kapitole, 38. verši Šrímad Bhágavatamu říká Maharádža Paríkšit, že Bali Mahárádža po odevzdání všeho lotosovým nohám Vámanadévy okamžitĕ uchopil lotosové nohy Pána a přitiskl si je k srdci. Přemožen radostí projevil všechny příznaky extatické lásky, mĕl slzy v očích a zalknutý hlas.
 

Tyto projevy extatické lásky zahrnují také mnoho vedlejších příznaků, jako je radost, chřadnutí, tichost, zklamání, zasmušilost, úcta, zamyšlenost, vzpomínání, pochybovačnost, důvĕra, dychtivost, lhostejnost, roztĕkanost, nestoudnost, stydlivost, netečnost, iluze, šílenství, hrůza, rozjímání, snĕní, nemoc a příznaky smrti. Když oddaný potká Kršnu, objeví se příznaky radosti, pýchy a vytrvalosti, a když cítí velké odloučení od Kršny, začnou převažovat příznaky hrůzy, nemoci a smrti.
 

V prvním zpĕvu, jedenácté kapitole, 5. verši Šrímad Bhágavatamu stojí, že když se Pán Kršna vrátil z Kuruovského bitevního pole do svého domova ve Dvárace, všichni její obyvatelé s Ním začali mluvit, stejnĕ jako dĕti láskyplnĕ mluví se svým otcem po jeho návratu z cizích zemí. To je příklad radosti.
 

Když Bahulášva, král Mithily, uvidĕl Kršnu ve svém paláci, rozhodl se projevit svou úctu tak, že se Mu alespoň stokrát pokloní, ale pocity lásky ho tak přemohly, že při první poklonĕ zapomnĕl na své postavení a nemohl se znovu zvednout.
 

Ve Skanda Puránĕ říká oddaný Kršnovi: „Můj drahý Pane, jako žár slunce vypařuje vodu ze zemĕ, tak stav mé mysli kvůli odloučení od Tebe vysušil půvab mé tváře a tĕla.“ To je příklad chřadnutí v extatické lásce.
 

Když král nebes Indra uvidĕl boha Slunce, vyjádřil své zklamání: „Můj drahý bože Slunce, tvá sluneční záře je velice slavná, protože dosahuje na lotosové nohy Pána Kršny, vládce jaduovské dynastie. Mám tisíc očí, ale ukázalo se, že jsou k ničemu, protože nemohou ani na okamžik spatřit lotosové nohy Pána.“
 

Uctivá oddanost k Pánu postupnĕ vzroste a přemĕní se v extatickou lásku, pak v náklonnost a pak v pouto. V desátém zpĕvu, třicáté osmé kapitole, 6. verši Šrímad Bhágavatamu Akrúra říká: „Dnes jdu navštívit Pána Kršnu, a proto vše nepříznivé již bylo překonáno. Nyní je můj život úspĕšný, protože budu moci složit poklony lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství!
 

Jiný oddaný v uctivé extatické náklonnosti jednou řekl: „Kdy přijde den, kdy budu moci jít na břeh Jamuny a spatřit Šrí Kršnu, jak si tam hraje jako pasáček?“
 

Neubývá-li extatické lásky a je-li očištĕna od všech pochybností, oddaný dosáhne úrovnĕ nazývané stálá láska ke Kršnovi. Na této úrovni se všechny projevy zármutku oddaného nazývají anubhāva neboli extatické láskyplné příznaky.
 

Bali Mahárádža cítil příznaky extatické náklonnosti s úctou a vyjádřil je následovnĕ: „Můj drahý Pane, potrestal jsi mĕ a zároveň jsi mi ukázal svou bezpříčinnou milost. Můj závĕr je takový, že když jsem se odevzdal Tvým lotosovým nohám, nebudu nikdy rozrušen žádnými životními podmínkami. Dáš-li mi příležitost užívat si všech jógových dokonalostí nebo uvrhneš-li mĕ do nejhrůznĕjších podmínek pekelného života, nikdy nebudu rozrušen.“
 

Poté, co Kršna navštívil Baliho Mahárádžu, řekl Uddhavovi: „Můj drahý příteli, jak mohu popsat slavnou povahu Baliho Mahárádži, syna Viróčany? Proklel i krále surů (polobohů) a Já jsem ho oklamal v inkarnaci Vámany, připravil ho o nadvládu nad vesmírem a ještĕ jsem ho kritizoval, že nesplnil svůj slib, ale i přesto jsem ho právĕ nyní vidĕl v Jeho království, jak vroucnĕ vyjadřuje svou lásku ke Mnĕ.“
 

Když pocity lásky zesílí, říká se jim pouto. V takovém stavu náklonnosti človĕk nemůže snést odloučení od Kršny ani na okamžik.
 

Jeden oddaný řekl Kršnovu sluhovi Dárukovi: „Můj drahý Dáruko, není to nic zvláštního, když z odloučení od Kršny celý zdřevĕníš. Pokaždé, když jakýkoliv oddaný spatří Kršnu, jeho oči se naplní slzami a v odloučení od Nĕj ustrne a stojí jako dřevĕná loutka, podobnĕ jako ty. Na tom není nic neobvyklého.“
 

Jeden citát se zmiňuje o Uddhavových příznacích lásky. Když vidĕl Pána Kršnu, v jeho očích se objevily slzy a vytvořily řeku, která stékala do moře Kršny složit poklonu, jako manželka skládá poklonu svému manželovi. Když mu naskákala husí kůže, vypadal jako kvĕt kadamba, a když začal skládat modlitby, vypadal zcela odlišnĕ než ostatní oddaní.
 

Když se náklonnost projeví přímou radostí a utrpením, nazývá se přitažlivost. Je-li človĕk takto přitahován v extatické lásce, může se chladnĕ postavit všemožným nepřízním osudu. Takový oddaný se nenechá připravit o transcendentální láskyplnou službu Pánu ani za cenu smrti. Slavným příkladem takové extatické lásky je král Paríkšit. Byl připraven o celé království, které se rozprostíralo po celém svĕtĕ, a bĕhem sedmi dnů, které mu zbývaly do jeho smrti, nevypil ani kapku vody, ale přesto nebyl ani v nejmenším rozrušen, protože se oddával naslouchání o transcendentálních zábavách Pána od Šukadévy Gósvámího. Právĕ naopak — ve společnosti Šukadévy Gósvámího pociťoval přímou transcendentální extatickou radost.
 

Jeden oddaný se důvĕrnĕ svĕřil: „Obdržím-li kapku milosti Šrí Kršny, budu zcela bezstarostný i v ohni nebo uprostřed oceánu. Budu-li však o Jeho bezpříčinnou milost připraven, pak budu jen terčem popichování, i kdybych se stal králem Dváraky.“
 

Extatické pouto oddaných jako Maharádža Paríkšit a Uddhava se zakládá na náklonnosti, a ve stavu náklonnosti se projeví pocity přátelství. Když byl Uddhava zbaven všeho hmotného znečištĕní a spatřil Pána, zalklo se mu hrdlo a nemohl mluvit. Objímal Pána pouhými pohyby obočí. Velcí učenci rozdĕlují takovou extatickou lásku na dvĕ skupiny — přičítání a odčítání. Nestýká-li se oddaný s Pánem přímo, nazývá se to odčítání. V tomto láskyplném stavu človĕk neustále upoutává svou mysl na lotosové nohy Pána. Oddaný začne velice toužit, aby se dozvĕdĕl o transcendentálních vlastnostech Pána. Nejdůležitĕjší vĕcí pro takového oddaného je dosáhnout Pánovy společnosti.
 

V Nrsinha Puránĕ je prohlášení o králi Ikšvákuovi, které znázorňuje tuto úroveň extatické lásky. Krále Ikšvákua začal kvůli jeho velké náklonnosti ke Kršnovi velice přitahovat černý mrak, černý srnec, srncovy černé oči a lotosový kvĕt, který se vždy přirovnává k očím Pána. V desátém zpĕvu, třicáté osmé kapitole, 10. verši Bhágavatamu Akrúra uvažuje: „Jelikož se Pán nyní zjevil, aby zmenšil utrpení svĕta, a Jeho transcendentální tĕlo je nyní viditelné očima všech; není to snad naprostá dokonalost našich očí, když Ho vidíme před sebou?“ Jinými slovy Akrúra poznal, že dokonalost očí je dovršena, když človĕk může spatřit Pána Kršnu. Když byl Kršna přítomný na Zemi, všichni, kteří Ho spatřili, jistĕ dosáhli dokonalosti zraku.
 

V Kršna-karnámrtĕ, kterou napsal Bilvamangala Thákura, je projev touhy v extatické lásce: „Jaká bída, můj drahý Kršno, ó příteli tĕch, kteří již nemají nadĕji! Ó milostivý Pane, jak mohu přežít tyto nevdĕčné dny, kdy Tĕ nemohu vidĕt?“ Podobné pocity vyjádřil Uddhava, když psal dopis Kršnovi. Řekl: „Můj drahý Nejvyšší králi Vradži, pohled na Tebe je nektar pro oči a jsem neustále mrzutý, nemohu-li spatřit Tvé lotosové nohy a zář Tvého tĕla. V této situaci se mi nedostává klidu. Každý okamžik odloučení od Tebe pociťuji jako mnoho dlouhých let.“
 

V Kršna-karnámrtĕ se také říká: „Můj drahý Pane, jsi oceánem milosti. S rukama položenýma na hlavĕ se před Tebou klaním se vší pokorou a upřímností. Modlím se k Tobĕ, můj Pane. Pokropil bys mĕ laskavĕ trochou vody svého pohledu? To mi přinese velké uspokojení.“
 

Oddaný Pána Kršny řekl: „Když dokonce ani Šašišékhara (Šiva) Tĕ nemůže spatřit, jakou možnost mám já, jenž jsem nižší než obyčejný červ? Dĕlal jsem jen samé špatnosti. Vím, že nejsem hoden skládat Ti své modlitby, ale protože jsi znám jako Dínabandhu, přítel pokleslých, pokornĕ se modlím, abys mĕ laskavĕ očistil paprskem svého transcendentálního pohledu. Vykoupu-li se důkladnĕ ve Tvém milostivém pohledu, pak mohu být zachránĕn. Proto Tĕ prosím, můj Pane, abys na mĕ milostivĕ pohlédl.“