Kapitola pátá

Všechny předchozí pokyny, které Šríla Rúpa Gósvámí předložil v různých citátech, můžeme shrnout takto: dokud má človĕk hmotné sklony nebo touží splynout s duchovní září, nemůže vstoupit do království čisté oddané služby. Rúpa Gósvámí dále uvádí, že oddaná služba je transcendentální všem hmotným úvahám a není omezena na žádnou určitou zemi, třídu, společnost nebo podmínky. Ve Šrímad Bhágavatamu stojí, že oddaná služba je transcendentální a nemá žádnou příčinu. Oddaná služba se vykonává bez očekávání zisku a nemohou ji zastavit žádné hmotné okolnosti. Je přístupná všem bez rozdílu a je přirozeným zamĕstnáním živých bytostí.
 

Ve středovĕku se po odchodu Pána Nitjánandy, velkého společníka Pána Čaitanji, třída knĕží prohlašovala za potomky Nitjánandy a říkali si kasta gósvámích. Dále prohlašovali, že oddaná služba a její rozšiřování náleží pouze jejich třídĕ jménem nityānanda-vaṁśa. Nĕjakou dobu takto neoprávnĕnĕ využívali svého vlivu, až Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura, mocný áčárja gaudíja-vaišnavské sampradáji, jejich názory zcela rozdrtil. Nĕjakou dobu probíhal tuhý zápas, ale skončil úspĕšnĕ a nyní je správnĕ a prakticky ustanoveno, že oddaná služba není omezena na žádnou určitou třídu lidí. Kromĕ toho každý, kdo je zamĕstnán v oddané službĕ, se již nachází v postavení prvotřídního bráhmana. Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura ze zápasu o toto hnutí vyšel vítĕznĕ.
 

Díky nĕmu a jeho postavení se nyní může stát gaudíja-vaišnavou každý z kterékoliv části svĕta nebo vesmíru. Čistý vaišnava je transcendentálnĕ umístĕn a tudíž má i nejvyšší kvalifikace v hmotném svĕtĕ; nalézá se v kvalitĕ dobra. Naše hnutí pro vĕdomí Kršny v západním svĕtĕ je založeno na tom, co prosazoval Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí Gósvámí Prabhupáda, náš duchovní mistr. Na základĕ jeho autority se členy naší společnosti stávají lidé ze všech oblastí západních zemí. Takzvaní bráhmani prohlašují, že ten, kdo se nenarodil v bráhmanské rodinĕ, nemůže obdržet posvátnou šňůru a nemůže se stát prvotřídním vaišnavou. My však takovou teorii nepřijímáme, protože ji nepodporuje ani Rúpa Gósvámí, ani není podložena různými písmy.
 

Šríla Rúpa Gósvámí zde zvláštĕ uvedl, že každý človĕk se narodil s právem přijmout oddanou službu a stát se vĕdomým si Kršny. Uvedl mnoho citátů z různých písem a zvláštĕ citoval Padma Puránu, kde mudrc Vasištha říká králi Dilípovi: „Můj drahý králi, každý má právo vykonávat oddanou službu, jako má právo časnĕ se vykoupat v mĕsíci Mágha (prosinec-leden).“ Více se o tom zmiňuje Skanda Purána v části Káší-khanda, kde se říká: „V zemi známé jako Majúradhvadža jsou i lidé nízké třídy, považovaní za nižší než šúdrové, zasvĕcení do vaišnavského kultu oddané služby. Když jsou patřičnĕ oblečeni s tilakem na tĕle, růženci v rukách a korálky na krku, vypadají, jako by přišli z Vaikunthy. Vypadají tak pĕknĕ, že okamžitĕ překonají obyčejné bráhmany.“
 

Vaišnava se tedy automaticky stává bráhmanem. Tuto myšlenku podporuje také Sanátana Gósvámí ve své knize Hari-bhakti-vilása, která je vaišnavským rádcem. Je zde jasnĕ uvedeno, že jakýkoliv človĕk, který je náležitĕ zasvĕcen do vaišnavského kultu, se zajisté stává bráhmanem, právĕ jako se kov jménem kaṁsa (zvonovina) přemĕní ve zlato, když se smísí se rtutí. Pravý duchovní mistr může pod vedením autorit obrátit kohokoliv k vaišnavismu, takže se každý může přirozenĕ dostat na nejvyšší postavení bráhmana.
 

Šríla Rúpa Gósvámí však upozorňuje, že když je človĕk náležitĕ zasvĕcen pravým duchovním mistrem, nemĕl by si myslet, že pouhým přijetím zasvĕcení celá jeho práce skončila. Človĕk musí stále velice starostlivĕ dodržovat pravidla a předpisy. Když po přijetí duchovního mistra a zasvĕcení človĕk nedodržuje pravidla a předpisy oddané služby, pak znovu poklesl. Musí si dobře pamatovat, že je částí transcendentálního tĕla Kršny, a že povinností části je sloužit celku, sloužit Kršnovi. Nesloužíme- -li Kršnovi, pak opĕt poklesneme. Pouhé zasvĕcení nikoho do postavení prvotřídního bráhmana nepovýší. Je třeba plnit povinnosti a velice přísnĕ dodržovat usmĕrňující zásady.
 

Šrí Rúpa Gósvámí také řekl, že když človĕk pravidelnĕ vykonává oddanou službu, nepřipadá poklesnutí v úvahu. Pokud však vlivem okolností k nĕjakému poklesku dojde, vaišnava nemusí dĕlat prāyaścitta (obřad pro očistu). Poklesne-li nĕkdo ze zásad oddané služby, není odčinĕní (prāyaścitta) zapotřebí. Musí se pouze přísnĕ držet pravidel a předpisů pro vykonávání oddané služby a to stačí k tomu, aby se vrátil do svého původního postavení. To je tajemství vaišnavského kultu oddanosti.
 

V praxi existují tři metody, jak se dostat na úroveň duchovního vĕdomí, které se nazývají karma, jñāna a bhakti. Obřady jsou v oblasti karmy. Spekulativní metody jsou v oblasti džňány. Človĕk, který se začal vĕnovat bhakti, oddané službĕ Pánu, nemá nic společného s karmou ani s džňánou. Bylo již vysvĕtleno, že čistá oddaná služba není poskvrnĕná ani karmou ani džňánou. Bhakti by nemĕla být poskvrnĕna filozofickou spekulací ani rituálními obřady.
 

Šríla Rúpa Gósvámí v této souvislosti cituje jedenáctý zpĕv, dvacátou první kapitolu, 2. verš Šrímad Bhágavatamu, kde Pán Kršna říká Uddhavovi: „Rozdíl mezi způsobilostí a nezpůsobilostí lze stanovit následovnĕ: lidé pokročilí v oddané službĕ, se nikdy znovu neuchýlí k plodonosným činnostem nebo filozofické spekulaci. Upne-li se človĕk k oddané službĕ a je-li veden usmĕrňujícími zásadami, které jsou dané autoritami a áčárji, to je nejlepší zárukou způsobilosti.“
 

Podporuje to Nárada Muni v prvním zpĕvu, páté kapitole, 17. verši Šrímad Bhágavatamu, kde radí Vjásadévovi: „Dokonce i když človĕk nevykoná své předepsané povinnosti, ale okamžitĕ se přímo odevzdá lotosovým nohám Hariho (Kršny), nedopouští se chyby a jeho postavení bude jisté za všech okolností. Třebaže kvůli špatné společnosti při vykonávání oddané služby poklesne, nebo nezavrší proces oddané služby úplnĕ a předčasnĕ zemře, přesto tím nic neztrácí. Zato človĕk, který pouze vykonává předepsané povinnosti své varny a ášramu, ale nemá žádné vĕdomí Kršny, ten pravý prospĕch z lidského života nezíská.“ Všechny podmínĕné duše, které šílenĕ pracují pro smyslový požitek aniž vĕdí, že tento proces jim nikdy nepomůže zbavit se hmotného znečištĕní, získají pouze opakované rození a smrt.
 

V pátém zpĕvu Šrímad Bhágavatamu Ršabhadéva jasnĕ říká svým synům: „Lidé zamĕstnaní plodonosnými činnostmi se opakovanĕ podrobují rození a smrti, a dokud nevyvinou láskyplný cit k Vásudévovi, nemají možnost se z tĕchto přísných zákonů hmotné přírody dostat.“ Mĕli bychom porozumĕt, že každý človĕk, který se velice přísnĕ vĕnuje předepsaným povinnostem své varny a ášramu, ale který nevyvine lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství, Vásudévovi, svou lidskou životní podobu pouze promarní.
 

Je to také potvrzeno v jedenáctém zpĕvu, jedenácté kapitole, 32. verši Šrímad Bhágavatamu, ve kterém Pán říká Uddhavovi: „Můj drahý Uddhavo, človĕk, který se na Mĕ obrátí a zcela se Mi odevzdá a dodržuje Mé pokyny, když zanechá všech předepsaných povinností, je považován za prvotřídního človĕka.“ Ze slov Nejvyšší Osobnosti Božství vyplývá, že lidi, kteří jsou vĕtšinou přitahováni k dobročinným, etickým, morálním, nesobeckým, politickým a společensky prospĕšným činnostem, můžeme považovat za dobré pouze z pohledu hmotného svĕta. Ze Šrímad Bhágavatamu a ostatních autentických védských písem se můžeme dovĕdĕt, že když človĕk jedná pouze s myslí upřenou na Kršnu a vykonává oddanou službu, je v daleko lepším postavení než všichni lidé zamĕstnaní lidumilnými, etickými, morálními, nesobeckými a společenskými veřejnĕ prospĕšnými činnostmi.
 

Stejná vĕc je ještĕ důraznĕji potvrzena v jedenáctém zpĕvu, páté kapitole, 41. verši Šrímad Bhágavatamu, ve kterém Karabhádžana Muni oslovuje Mahárádžu Nimiho následovnĕ: „Můj drahý králi, zanechá-li nĕkdo svých povinností, jak jsou předepsány pro různé varny a ášramy, a uchýlí se k lotosovým nohám Pána, kde se zcela odevzdá, není již více dlužníkem a není nikterak zavázán vykonávat různé druhy činností, které prokazujeme velkým svĕtcům, předkům, živým bytostem a členům rodiny a společnosti. Nemusí se ani zatĕžovat s provádĕním pĕti druhů obĕtí (yajña), aby se zbavil hříšného znečištĕní. Pouhým vykonáváním oddané služby se zbaví všech závazků.“ Znamená to, že jakmile se človĕk narodí, okamžitĕ se zadluží v mnoha oblastech. Zadluží se velkým svĕtcům, protože získá prospĕch čtením jejich autorizovaných písem a knih. Využíváme například knih, které napsal Vjásadéva. Vjásadéva nám zanechal všechny Védy. Předtím, než Vjásadéva začal psát, se védské literatuře pouze naslouchalo a žáci se mantry rychle naučili poslechem a nemuseli je číst. Pozdĕji Vjásadéva považoval za moudré Védy sepsat, protože v tomto vĕku mají lidé slabou pamĕť a nejsou schopni si všechny pokyny duchovního mistra zapamatovat. Zanechal proto celé védské poznání v podobĕ knih jako jsou Purány, Védánta, Mahábhárata a Šrímad Bhágavatam.
 

Existuje mnoho jiných mudrců, jako Šankaráčárja, Gautama Muni a Nárada Muni, kterým jsme zadluženi, protože využíváme jejich poznání. Podobnĕ jsme zavázáni svým předkům, protože jsme se narodili v určité rodinĕ, kde využíváme mnoha výhod a zdĕdĕného majetku. Jsme proto zadluženi předkům a musíme jim po jejich smrti obĕtovat piṇḍa (prasádam). Podobnĕ jsme zadluženi lidem všeobecnĕ, také svým příbuzným, přátelům a dokonce zvířatům, jako jsou krávy a psi, která nám prokazují mnohé služby.
 

Jsme zadluženi polobohům, předkům, svĕtcům, zvířatům a celé společnosti. Je naší povinností jim vše splatit patřičným odvádĕním služby. Opustí-li však nĕkdo všechny závazky a odevzdá-li se pouze Nejvyšší Osobnosti Božství, není již více dlužníkem a není zavázaný žádnému jinému zdroji prospĕchu. Oddaná služba vše vynahradí.
 

Také v Bhagavad-gítĕ Pán říká: „Zanech všech povinností a odevzdej se jen Mnĕ. Ujišťuji tĕ, že tĕ ochráním před všemi hříšnými reakcemi.“ Človĕk si může myslet, že když se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství, nebude schopen plnit všechny své ostatní závazky. Kršna však opakuje: „Neváhej. Nemysli si, že když zanecháš všech ostatních zamĕstnání, narušíš nĕjak svůj život. Nepřemýšlej tak. Já tĕ ochráním.“ Tak ujišťuje Kršna v Bhagavad-gítĕ.
 

Další zmínka je v Agastja-sanhitĕ: „Osvobozený človĕk nemá zapotřebí usmĕrňujících zásad písem, a stejnĕ tak človĕk řádnĕ zamĕstnaný ve službĕ Pánu Rámačandrovi nemá zapotřebí obřadních zásad popsaných ve védských dodatcích.“ Oddaní Pána Rámačandry nebo Kršny jsou již osvobozené osobnosti a nemusí dodržovat usmĕrňující zásady, které uvádí oddíly védské literatury popisující obřadní činnosti.
 

V jedenáctém zpĕvu, páté kapitole, 42. verši Šrímad Bhágavatamu oslovuje Karabhádžana Muni krále Nimiho: „Můj drahý králi, človĕk, který zanechal uctívání polobohů a zcela soustředil svou energii na oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, je Pánovi velice drahý. Jestliže se náhodou nebo chybou dopustí nĕčeho zakázaného, nemusí provádĕt žádné očistné obřady. Pán sídlí v jeho srdci a ze soucitu pro náhodnou chybu napraví oddaného zevnitř.“ V Bhagavad-gítĕ je také na mnoha místech potvrzeno, že Nejvyšší Osobnost Božství, Kršna, zvláštĕ dohlíží na své oddané a důraznĕ prohlašuje, že nic nemůže způsobit, aby Jeho oddaní poklesli. On je stále chrání.