Text 2

Život človĕka je určen k jednoduchému žití a hlubokému myšlení. Všechny podmínĕné živé bytosti podléhají Pánovĕ třetí energii, a proto je hmotný svĕt uspořádán tak, že jsme nuceni pracovat. Nejvyšší Osobnost Božství má tři hlavní energie. První se nazývá antaraṅga-śakti neboli vnitřní energie, druhá se nazývá taṭastha-śakti neboli okrajová energie a třetí se nazývá bahiraṅga-śakti neboli vnĕjší energie. Živé bytosti tvoří okrajovou energii a setrvávají mezi vnitřní a vnĕjší energií. Jīvātmy, nepatrné živé bytosti, jsou jako vĕčné služebnice podřízeny Nejvyšší Osobnosti Božství a musí zůstat pod kontrolou vnitřní nebo vnĕjší energie. Jsou-li pod vlivem vnitřní energie, projevují svou přirozenou činnost – neustále oddanĕ slouží Pánu. To je potvrzeno v Bhagavad-gītĕ (9.13):

„Ó synu Pṛthy, ti, kdo nejsou zmateni – velké duše – jsou pod ochranou božské přirozenosti. Plnĕ se zamĕstnávají oddanou službou, protože Mĕ znají jako původní nepomíjivou Nejvyšší Osobnost Božství.“

Slovo mahātmā se vztahuje na velkomyslné osoby, ne na duševnĕ omezené. Omezené osoby se neustále vĕnují uspokojování smyslů a nĕkdy své činnosti rozšíří a udĕlají nĕco dobrého pro ostatní prostřednictvím nĕjakého „ismu“ jako je nacionalismus, humanismus nebo altruismus. Mohou se vzdát svého smyslového požitku pro uspokojení smyslů ostatních, jako například členů rodiny, obce či společnosti v národním či v mezinárodním mĕřítku. Ve skutečnosti se jedná o rozšířené uspokojování smyslů z osobního na společenské. Tyto činnosti mohou být velmi dobré z materialistického hlediska, ale postrádají duchovní hodnotu. Jejich podstatou je smyslový požitek, osobní nebo rozšířený. Pouze když človĕk uspokojuje smysly Nejvyššího Pána, může být nazýván mahātmā neboli velkomyslný človĕk.

Ve výše citovaném verši Bhagavad-gīty se slova daivīṁ prakṛtim vztahují na vliv vnitřní energie neboli energii blaženosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Tato energie blaženosti se projevuje jako Śrīmatī Rādhārāṇī nebo Její expanze Lakṣmí, bohynĕ štĕstí. Je-li individuální jīva pod kontrolou vnitřní energie, její jedinou činností je uspokojování Kṛṣṇy neboli Viṣṇua. To je postavení mahātmy. Ten, kdo není mahātmā, je durātmā, omezený človĕk. Mentálnĕ omezený durātmā je postaven pod kontrolu Pánovy vnĕjší energie, mahāmāyi.

Všechny živé bytosti v hmotném svĕtĕ jsou pod kontrolou mahāmāyi, která má za úkol je vystavovat vlivu trojího utrpení: adhidaivika-kleśa (utrpení způsobená polobohy, například sucho, zemĕtřesení a bouře), adhibhautika-kleśa (utrpení způsobená jinými živými bytostmi, například hmyzem či nepřáteli) a adhyātmika-kleśa (utrpení způsobená vlastním tĕlem a myslí, například mentálními a fyzickými nemocemi). Daiva-bhūtātma-hetavaḥ: podmínĕné duše vystavené tĕmto třem utrpením vlivem vnĕjší energie trpí různými tĕžkostmi.

Hlavním problémem, se kterým se podmínĕné duše střetávají, je opakované rození, stáří, nemoc a smrt. V hmotném svĕtĕ musí človĕk pracovat pro zachování tĕla a duše, ale jak je možné konat tuto práci způsobem prospĕšným rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy?

Všichni potřebujeme jídlo, oblečení, peníze a ostatní vĕci nezbytné pro zachování tĕla, ale nemĕli bychom shromažďovat více, než představují naše skutečné základní potřeby. Dodržujeme-li toto základní pravidlo, nebudeme mít potíže se zachováním tĕla.

Živé bytosti na nižším vývojovém stupni podle zákonů přírody nejí a neshromažďují více, než je nezbytné. Následkem toho v říši zvířat neexistují ekonomické problémy či nedostatek. Vysypeme-li na otevřeném prostranství pytel zrní, ptáci přiletí, sezobnou nĕkolik zrn a odletí. Človĕk si však odnese celý pytel. Nají se tolik, kolik jeho žaludek snese, a zbytek se snaží uschovat ve spíži. Shromažďovat více než je třeba (atyāhāra) je podle písem zakázáno. Nyní kvůli tomu trpí celý svĕt.

Snaha hromadit a jíst více než je třeba také způsobuje zbytečné úsilí (prayāsa). Bůh vše zařídil tak, že kdokoliv v kterékoliv části svĕta může žít velmi klidnĕ, má-li kousek zemĕ a krávu, kterou může dojit. Nemusí se stĕhovat za živobytím, protože si může vypĕstovat obilí a získat mléko od krav kdekoliv. To může vyřešit všechny ekonomické problémy. Človĕk naštĕstí dostal vyšší inteligenci pro rozvíjení vĕdomí Kṛṣṇy neboli poznání Boha, vztahu k Nĕmu a konečného cíle života, lásky k Bohu. Takzvaní civilizovaní lidé se bohužel nestarají o realizaci Boha, používají svou inteligenci k nadbytečnému hromadĕní a jedí jen kvůli uspokojování jazyka. Bůh vše zařídil tak, že lidé na celém svĕtĕ mají dostatečné možnosti k získání mléka a obilí, ale místo aby takzvaní inteligentní lidé použili své vyšší inteligence k rozvíjení duchovního vĕdomí, zneužívají ji k výrobĕ mnoha zbytečných a nežádoucích vĕcí. Proto jsou otvírány továrny, jatka, veřejné domy a obchody s lihovinami. Poradíme-li lidem, aby neshromažďovali příliš mnoho majetku, aby se nepřejídali či nepracovali nadbytečnĕ kvůli umĕlému blahobytu, myslí si, že jim radíme, aby se vrátili k primitivnímu způsobu života. Lidé vĕtšinou neradi přijímají jednoduchý život a hluboké myšlení. To je jejich neštĕstí.

Lidský život je určen k realizaci Boha a k tomuto účelu človĕk dostal vyšší inteligenci. Ti, kdo vĕří, že tato vyšší inteligence je určena k dosažení vyššího stavu, by mĕli dodržovat pokyny védských písem. Přijetím tĕchto pokynů od vyšších autorit můžeme skutečnĕ nabýt dokonalého poznání a dát životu skutečný smysl.

Ve Śrīmad Bhāgavatamu (1.2.9.) Śrī Sūta Gosvāmī popisuje správnou dharmu človĕka takto:

„Všechny předepsané činnosti (dharma) jsou zajisté určeny ke konečnému vysvobození. Nikdy bychom je nemĕli konat kvůli hmotnému zisku. Navíc človĕk, který je zamĕstnán nejvyšší předepsanou službou (dharmou), by nikdy nemĕl používat hmotného zisku k rozvíjení smyslového požitku.“

První stupeň civilizace spočívá v povinnostech konaných podle předpisů písem. Vyšší inteligence lidské bytosti by mĕla být rozvíjena v zájmu porozumĕní základní dharmy. Ve společnosti existují různá náboženská pojetí označovaná jako hinduistická, křesťanská, židovská, muslimská, buddhistická atd., neboť bez náboženství není lidská společnost o nic lepší než zvířecí.

Náboženství je určeno k dosažení osvobození, ne k získání chleba (dharmasya hy āpavargyasya nārtho 'rthāyopakalpate). Lidská společnost nĕkdy vytvoří systém takzvaného náboženství za účelem hmotného pokroku, ale to má do cílů skutečné dharmy daleko. Náboženství vyžaduje porozumĕní Božím zákonům, protože jejich náležité dodržování nás nakonec vyprostí z pout hmoty. To je skutečným účelem náboženství. Atyāhāra neboli přílišná touha po blahobytu způsobuje, že lidé bohužel přijímají náboženství kvůli tomuto hmotnému blahobytu. Skutečné náboženství však učí lidi, aby byli spokojeni se základními životními nezbytnostmi a přitom rozvíjeli vĕdomí Kṛṣṇy. I když potřebujeme ekonomický rozvoj, skutečné náboženství ho dovoluje jen k zajištĕní základních nezbytností hmotné existence. Jīvasya tattva-jijñāsā: skutečným smyslem života je dotazovat se na Absolutní Pravdu. Nesnažíme-li se (prayāsa) dotazovat se na Absolutní Pravdu, budeme pouze zvyšovat snahu uspokojit naše umĕlé potřeby. Človĕk, který chce žít duchovním životem, by se mĕl vyvarovat svĕtských snah.

Další překážkou je prajalpa, zbytečné mluvení. Setkáme-li se s nĕkolika přáteli, okamžitĕ začneme zbytečnĕ tlachat, jako když kvákají žáby. Musíme-li mluvit, mĕli bychom mluvit o hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy. Lidé, kteří nejsou jeho členy, se zajímají o čtení mnoha novin, časopisů, románů, luštĕní křížovek a mnoho podobných nesmyslných vĕcí. Tímto způsobem pouze maří svůj cenný čas a energii. Staří lidé v západních zemích, kteří odešli z aktivního života, hrají karty, chytají ryby, dívají se na televizi a debatují o zbytečných společensko-politických záležitostech. Všechny tyto pošetilé činnosti se řadí do kategorie prajalpa. Inteligentní človĕk, který se zajímá o vĕdomí Kṛṣṇy, by se nikdy nemĕl účastnit podobných činností.

Jana-saṅga označuje sdružování se s osobami, které se nezajímají o vĕdomí Kṛṣṇy. Této společnosti bychom se mĕli přísnĕ vyhýbat. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura nám poradil, abychom žili pouze ve společnosti oddaných vĕdomých si Kṛṣṇy (bhakta-sane vāsa). Mĕli bychom se vždy vĕnovat službĕ Pánu ve společnosti Jeho oddaných. Společnost osob se stejným zamĕstnáním velmi pomáhá v nĕm pokročit. Kvůli tomu materialističtí lidé zakládají různé společnosti a kluby, aby zkvalitnili své snahy. Ve svĕtĕ obchodu například najdeme takové instituce jako burzy a obchodní komory. Proto jsme založili Mezinárodní společnost pro vĕdomí Kṛṣṇy, abychom dali lidem možnost stýkat se s tĕmi, kteří na Kṛṣṇu nezapomnĕli. Duchovní společnost, kterou nabízí hnutí Hare Kṛṣṇa, se zvĕtšuje den ode dne. Mnoho lidí z různých částí svĕta se připojuje k této společnosti, aby probudilo své neprojevené vĕdomí Kṛṣṇy.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura napsal ve svém komentáři Anuvṛtti, že přílišná snaha mentálních spekulantů či suchopárných filozofů získat poznání spadá do kategorie atyāhāra (shromažďování více, než je třeba). Podle Śrīmad Bhāgavatamu je snaha filozofických spekulantů psát mnoho knih o suchopárné filozofii postrádající vĕdomí Kṛṣṇy naprosto zbytečná. Práce karmīch psát spousty knih o ekonomickém rozvoji spadá také do kategorie atyāhāra. Podobnĕ ty, kdo netouží po vĕdomí Kṛṣṇy a chtĕjí pouze vlastnit více a více hmotných vĕcí – ať v podobĕ vĕdeckého poznání nebo finančních zisků – ovládá atyāhāra.

Karmī shromažďují prací více a více penĕz pro budoucí pokolení jen proto, že neznají své budoucí postavení. Tito pošetilí lidé se zajímají jen o získávání vĕtšího a vĕtšího množství penĕz pro své syny a vnuky a ani nevĕdí, jaké bude jejich postavení v příštím životĕ. Existuje mnoho případů, které to dokládají. Velký karmī jednou shromáždil pro své syny a vnuky velké bohatství, ale pozdĕji se podle své karmy narodil v ševcovĕ domĕ poblíž budovy, kterou ve svém předchozím životĕ postavil pro své dĕti. Když přišel do svého dřívĕjšího domu, jeho dřívĕjší synové a vnuci ho zbili botami. Dokud se karmī a jñānī nezačnou zajímat o vĕdomí Kṛṣṇy, budou pouze promarňovat svůj život bezvýslednými činnostmi.

Přijímat nĕjaká pravidla písem kvůli okamžitému prospĕchu, jak prosazují stoupenci utilitarismu, se nazývá niyama-āgraha a zanedbávat pravidla śāster, které jsou určeny k duchovnímu rozvoji, se nazývá niyama-agraha. Slovo āgraha znamená „dychtivost přijmout“ a agraha znamená „neschopnost přijmout“. Přidáním slova niyama („pravidla“) ke každému z tĕchto slov vznikne slovo niyamāgraha. Niyamāgraha má tedy dvojí význam podle konkrétní kombinace slov. Lidé zajímající se o vĕdomí Kṛṣṇy by nemĕli dychtit přijímat pravidla kvůli ekonomickému pokroku, nýbrž by mĕli s pevnou vírou přijímat pravidla písem pro pokrok v rozvoji vĕdomí Kṛṣṇy. Mĕli by přísnĕ dodržovat usmĕrňující zásady, tj. vyhýbat se nedovolenému sexu, jedení masa, hazardu a omamným látkám.

Také bychom se mĕli vyhýbat společnosti māyāvādīch, kteří pouze pomlouvají vaiṣṇavy (oddané). Bhukti-kāmī se zajímá o hmotné štĕstí, mukti-kāmī touží po osvobození splynutím s beztvarým Absolutnem (Brahmanem) a siddhi-kāmī touží po dokonalosti mystické yogové praxe – každý z nich může být označen jako atyāhārī. Stýkat se s tĕmito lidmi není vůbec žádoucí.

Touhy rozšířit mysl dovršením mystické yogy, splynout s Brahmanem či dosáhnout rozmarného hmotného prospĕchu jsou všechny zahrnuty v kategorii chamtivosti (laulya). Všechny pokusy získat tyto hmotné výhody nebo takzvaný duchovní pokrok jsou překážkami na cestĕ rozvoje vĕdomí Kṛṣṇy.

Novodobé spory o moc mezi kapitalisty a komunisty jsou následkem vyhýbání se radĕ Śrīly Rūpy Gosvāmīho, jež se týká atyāhāry. Moderní kapitalisté hromadí více bohatství, než je třeba, a komunisté jim závidí jejich blahobyt a snaží se všechno bohatství a majetek znárodnit. Komunisté naneštĕstí nevĕdí, jak vyřešit problém majetku a jeho rozdĕlení. To má za následek, že když bohatství kapitalistů padne do rukou komunistů, nevzejde z toho žádné řešení. Proti obĕma filozofiím stojí filozofie vĕdomí Kṛṣṇy, podle níž všechno bohatství patří Kṛṣṇovi. Dokud správa všeho bohatství nepřipadne Kṛṣṇovi, ekonomický problém lidstva nebude vyřešen. Tím, že se majetek předá do rukou komunistů nebo kapitalistů, se nemůže nic vyřešit. Bude-li ležet na ulici stokoruna, nĕkdo ji může sebrat a strčit ji do kapsy. Tento človĕk není poctivý. Nĕkdo jiný zahlédne peníze a rozhodne se je tam nechat ležet, protože si myslí, že by nemĕl sahat na majetek druhých. Neukradne peníze pro své účely, ale není si vĕdom jejich náležitého užití. Třetí človĕk uvidí stokorunu, sebere ji, vyhledá človĕka, který ji ztratil, a odevzdá mu ji. Neukradne peníze pro sebe, ani je úmyslnĕ nepřehlédne, když leží na ulici. Sebere je a odevzdá je človĕku, který je ztratil, a proto je čestný a moudrý zároveň.

Pouhé přemístĕní bohatství od kapitalistů ke komunistům nemůže vyřešit potíže moderní politiky, neboť se ukázalo, že když komunisté získají peníze, použijí je pro svůj smyslový požitek. Svĕtové bohatství ve skutečnosti patří Kṛṣṇovi a všechny živé bytosti, lidé i zvířata, mají právo využít Božího majetku pro svoji obživu. Když si nĕkdo, ať kapitalista nebo komunista, přivlastní více, než potřebuje k obživĕ, je zlodĕj a přírodní zákony ho potrestají.

Svĕtové bohatství by mĕlo být použito ve prospĕch všech živých bytostí, protože to je zámĕr matky přírody. Každý má právo žít používáním Pánova bohatství. Až se lidé naučí, jak vĕdecky používat Pánův majetek, nebudou již poškozovat práva druhých. Pak může být vytvořena ideální společnost. Základní princip této duchovní společnosti popisuje první mantra Śrī Īśopaniṣady:

„Všechno živé i neživé ve vesmíru řídí a vlastní Pán. Človĕk by mĕl tedy přijímat pouze ty nezbytné vĕci, jež mu byly vyhrazeny jako jeho podíl a nepřijímat jiné vĕci, vĕda dobře, komu patří.“

Oddaní vĕdomí si Kṛṣṇy vĕdí velmi dobře, že Pán hmotný svĕt zcela dokonale uspořádal, aby zabezpečil všechny životní potřeby všech živých bytostí, aniž by jedna musela poškozovat práva druhé či si navzájem ohrožovaly život. Toto dokonalé uspořádání poskytuje spravedlivý podíl na bohatství každému podle jeho skutečných potřeb a tak každý může žít klidnĕ podle zásady jednoduchého žití a hlubokého myšlení. Materialisté však naneštĕstí nemají ani víru v Boží zámĕr, ani touhu po vyšším duchovním rozvoji a tak zneužívají svou inteligenci, kterou jim dal Bůh, jen ke zvĕtšování svého hmotného vlastnictví. Zřizují mnohé systémy – jako kapitalismus a materialistický komunismus – aby zlepšili své hmotné postavení. Nezajímají je Boží zákony ani vyšší cíl. Stále usilují o splnĕní svých nekonečných tužeb po smyslovém požitku a vyznačují se schopností vykořisťovat své bližní živé bytosti.

Až se lidská společnost zbaví tĕchto základních nedostatků, které vyjmenoval Śrīla Rūpa Gosvāmī (atyāhāra, atd.), skončí veškeré nepřátelství mezi lidmi a zvířaty, kapitalisty a komunisty a tak dále. Navíc to vyřeší všechny ekonomické nebo politické nesrovnalosti a nestabilitu. Toto čisté vĕdomí se probudí náležitou duchovní výchovou a praxí, jak je vĕdecky nabízí hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy.

Hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy poskytuje duchovní společenství, které může vytvořit mír na svĕtĕ. Každý inteligentní človĕk by se mĕl upřímnĕ zapojit do tohoto hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy a tím očistit své vĕdomí a zbavit se šesti výše zmínĕných překážek oddané služby.