Text 1

Parīkṣit Mahārāja položil ve Śrīmad Bhāgavatamu (6.1.9-10) Śukadevovi Gosvāmīmu mnoho inteligentních otázek. Jedna z nich byla: „Proč lidé podstupují odčinĕní, když nejsou schopni ovládat své smysly?“ Zlodĕj může například velmi dobře vĕdĕt, že za krádež může jít do vĕzení, a může dokonce na vlastní oči vidĕt, jak policie zatýká jiného zlodĕje, ale přesto dál krade. Zkušenost získáváme nasloucháním a pozorováním. Ménĕ inteligentní človĕk získává zkušenosti pozorováním a inteligentnĕjší človĕk je získává nasloucháním. Dozví-li se inteligentní človĕk ze zákoníků a śāster neboli písem, že krást se nemá, a zaslechne-li, že zlodĕj je potrestán a uvĕznĕn, vyvaruje se krádeže. Ménĕ inteligentní človĕk musí být nejdříve uvĕznĕn a potrestán za krádež, aby se naučil, že má přestat krást. Hloupý darebák však může slyšet, vidĕt a být dokonce potrestán, ale přesto bude v kradení pokračovat. I když ho vláda potrestá a odpyká si trest, bude krást znovu, jakmile se dostane z vĕzení. Považuje-li se trest ve vĕzení za odčinĕní, jaký je jeho užitek? Mahārāja Parīkṣit se tedy zeptal:

Mahārāja Parīkṣit přirovnává odčinĕní ke koupeli slona. Slon se může velmi důkladnĕ vykoupat v řece, ale jakmile vyleze na břeh, popráší se hlínou. Jakou cenu má tato koupel? I mnoho lidí vĕnujících se duchovnímu životu pronáší Hare Kṛṣṇa mahā-mantru a zároveň se dopouští mnoha zakázaných vĕcí s myšlenkou, že pronášení odstraní jejich přestupky. Proti pronášení svatého jména Kṛṣṇy existuje deset druhů přestupků a tento přestupek se nazývá nāmno balād yasya hi pāpa-buddhiḥ, hřešení na síle pronášení Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Nĕkteří křesťané podobnĕ chodí do kostela, aby se vyzpovídali z hříchů, a myslí si, že zpovĕď před knĕzem a nĕjaké pokání je zbaví následků jejich týdenních hříchů. Jakmile uplyne sobota a přijde nedĕle, začnou znovu hřešit v očekávání odpuštĕní příští sobotu. Parīkṣit Mahārāja, nejinteligentnĕjší král své doby, tento druh prāyaścitty, odčinĕní, zavrhl. Śukadeva Gosvāmī, který byl stejnĕ inteligentní, jako vhodný duchovní učitel Mahārāje Parīkṣita králi odpovĕdĕl a ujistil ho, že jeho prohlášení o odčinĕní je správné. Hříšné činnosti nemohou být odčinĕny zbožnými. Skutečným odčinĕním je probuzení našeho neprojeveného vĕdomí Kṛṣṇy.

Opravdové odčinĕní vyžaduje získat skutečné poznání a k tomu slouží zavedená metoda. Dodržuje-li človĕk hygienické zásady, neonemocní. Aby znovu nabyl svého původního poznání, také se musí řídit podle určitých zásad. Usmĕrnĕnému životu se říká tapasya. Postupnĕ se můžeme povýšit na úroveň skutečného poznání neboli vĕdomí Kṛṣṇy askezí a celibátem (brahmacarya), ovládáním mysli, smyslů, rozdáváním svého majetku jako milodarů, přísnou pravdomluvností, dodržováním čistoty a provádĕním yoga-āsan. Poštĕstí-li se však nĕkomu, že se mu dostane společnosti čistého oddaného, může snadno překonat všechny metody ovládání mysli yogovým procesem pouhým dodržováním usmĕrňujících zásad vĕdomí Kṛṣṇy – vyhýbání se nedovolenému pohlavnímu styku, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování – a tím, že se zapojí do oddané služby Nejvyššímu Pánu pod vedením pravého duchovního učitele. Tuto jednoduchou metodu doporučuje Śrīla Rūpa Gosvāmī.

Nejdříve musíme ovládnout svou řeč. Každý z nás má schopnost mluvit a jakmile dostaneme příležitost, využijeme jí. Nemluvíme-li o vĕdomí Kṛṣṇy, mluvíme o všemožných nesmyslech. Žába na poli mluví tak, že kváká a každý, kdo má jazyk, chce také mluvit, i když nemá kromĕ nesmyslů co říci. Kvákání žáby však pouze přivolává hada: „Prosím, přijď sem a sežer mĕ.“ Žába kváká i přesto, že si přivolává smrt. Řeč materialistických lidí a neosobních māyāvādských filozofů lze přirovnat ke kvákání žab. Neustále mluví nesmysly a tak zvou smrt, aby si pro nĕ přišla. Ovládání řeči však neznamená dobrovolnĕ mlčet (vnĕjší způsob zvaný mauna), jak si myslí māyāvādští filozofové. Mlčení se může zdát nĕjakou dobu nápomocné, ale nakonec nepovede k úspĕchu. Śrīla Rūpa Gosvāmī doporučuje pozitivní způsob ovládání řeči – kṛṣṇa-kathā, zapojení řeči do opĕvování Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇy. Jazyk může opĕvovat jméno, podobu, vlastnosti a zábavy Pána. Kazatel kṛṣṇa-kathā je neustále mimo dosah smrti. To je význam ovládání touhy mluvit.

Nestálost nebo tĕkavost mysli (mano-vega) ovládneme, můžeme-li připoutat svou mysl k lotosovým nohám Kṛṣṇy. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.31.) říká:

„Kṛṣṇa je jako slunce a māyā je jako tma. Je-li slunce přítomné, nemůže být tma. Je-li Kṛṣṇa přítomen v mysli, není možné, aby byla rozrušována vlivem māyi.“ Yogový způsob zavrhování všech hmotných myšlenek nepomůže. Snažit se vytvořit v mysli vzduchoprázdno je nepřirozené. Prázdnota nemůže trvat dlouho. Myslíme-li však neustále na Kṛṣṇu, jak nejlépe Kṛṣṇovi sloužit, naše mysl bude přirozenĕ ovládnuta.

Stejnĕ se dá ovládat i hnĕv. Hnĕv nemůžeme zastavit úplnĕ, ale jestliže se rozzlobíme na ty, kteří pomlouvají Pána nebo Jeho oddané, ovládneme svůj hnĕv v rámci vĕdomí Kṛṣṇy. Pán Caitanya Mahāprabhu se rozzlobil na zlotřilé bratry Jāgāie a Mādhāie, kteří pomlouvali a poranili Nityānandu Prabhua. V Śikṣāṣṭace Śrī Caitanya napsal: tṛṇād api sunīcena taror api sahiṣṇunā: „Človĕk by mĕl být pokornĕjší než tráva a snášenlivĕjší než strom.“ Nĕkdo se může zeptat, proč Pán projevil svůj hnĕv. Jde o to, že bychom mĕli být připraveni snášet všechny urážky určené nám, ale pomlouvá-li nĕkdo Kṛṣṇu nebo Jeho čistého oddaného, skutečný oddaný se rozzlobí, a proti urážlivcům zakročí jako oheň. Krodha, hnĕv, nemůže být zastaven, může však být správnĕ použit. Rozhnĕvaný Hanumān zapálil Lanku, a přesto je uctíván jako nejvĕtší oddaný Pána Rāmacandry. To znamená, že použil svůj hnĕv správným způsobem. Arjuna slouží jako další příklad. Nechtĕl bojovat, ale Kṛṣṇa podnítil jeho hnĕv: „Musíš bojovat!“ Bojovat bez hnĕvu je nemožné. Hnĕv však ovládneme, použijeme-li ho ve službĕ Pánu.

Pokud se týká žádostí jazyka, všichni víme, že jazyk chce jíst chutná jídla. Vĕtšinou bychom nemĕli jazyku dovolit, aby jedl podle své volby, ale mĕli bychom jej ovládat jedením prasādam. Postoj oddaného je, že bude jíst pouze tehdy, když mu Kṛṣṇa dá prasādam. To je způsob, jak ovládat žádosti jazyka. Mĕli bychom jíst prasādam ve stanovenou dobu a nechodit do restaurací nebo cukráren, jen abychom uspokojili vrtochy jazyka nebo žaludku. Přidržíme-li se zásady jíst pouze prasādam, můžeme ovládnout žádosti žaludku a jazyka.

Podobným způsobem můžeme ovládnout žádosti genitálií, pohlavní pud, nepoužíváme-li jich neopodstatnĕnĕ. Pohlavní orgány bychom mĕli použít ke zplození Kṛṣṇy si vĕdomého dítĕte, jinak ne. Hnutí pro vĕdomí Kṛṣṇy doporučuje manželství nikoliv pro uspokojování pohlavních orgánů, nýbrž pro plození Kṛṣṇy si vĕdomých dĕtí. Jakmile dĕti trochu vyrostou, jsou poslány do gurukuly, kde se učí, jak se stát oddanými zcela si vĕdomými Kṛṣṇy. Je třeba mnoho takových dĕtí a ten, kdo je schopný přivést na svĕt Kṛṣṇy si vĕdomé potomstvo, má dovoleno použít svých genitálií.

Když je človĕk plnĕ zbĕhlý v Kṛṣṇy si vĕdomém způsobu ovládání se, získá vlastnosti pravého duchovního učitele.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura napsal ve svém výkladu k Upadeśāmṛtĕ nazvaném Anuvṛtti, že naše ztotožňování se s hmotou vytváří tři druhy tužeb – touhu mluvit, touhy či žádosti mysli a žádosti tĕla. Stane-li se živá bytost obĕtí tĕchto tří druhů žádostí, její život se stane nepříznivým. Ten, kdo umí odolávat tĕmto žádostem a touhám, se nazývá tapasvī neboli človĕk provádĕjící askezi. Tapasyou můžeme přemoci pouto hmotné energie, vnĕjší energie Nejvyšší Osobnosti Božství.

Zmiňujeme-li se o touze mluvit, máme na mysli zbytečné mluvení například neosobních māyāvādských filozofů, lidí zamĕstnaných plodonosnými činnostmi (odbornĕ zvaných karma-kāṇḍa) nebo materialistických lidí, kteří si pouze chtĕjí neomezenĕ užívat života. Všechny tyto řeči nebo literatura jsou praktickým projevem touhy mluvit. Mnoho lidí nesmyslnĕ mluví a píše svazky zbytečných knih, což je vše výsledkem touhy mluvit. Chceme-li se vyvarovat tohoto sklonu, musíme usmĕrnit naši řeč na námĕty týkající se Kṛṣṇy. Vysvĕtluje to Śrīmad Bhāgavatam (1.5.10-11):

„Slova, která nepopisují slávu Pána, který jediný může posvĕtit ovzduší celého vesmíru, považují zbožní lidé za poutní místa pro vrány. Osobnosti dokonalé po všech stránkách sídlí v transcendentálním sídle, a proto v nich nenacházejí žádnou radost.“

„Naproti tomu literatura plná popisů transcendentální slávy jména, vĕhlasu, podob, zábav atd. neomezeného Nejvyššího Pána je odlišným výtvorem plným transcendentálních slov smĕřujících k revoluci v bezbožných životech svedené civilizace tohoto svĕta. Tuto transcendentální literaturu, i když nedokonale napsanou, poslouchají, zpívají a přijímají očištĕní lidé, kteří jsou naprosto čestní.

Závĕr tedy je, že vyvarovat se zbytečného nesmyslného mluvení můžeme pouze když mluvíme o oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství. Mĕli bychom se neustále snažit užívat své řeči výhradnĕ k tomu, abychom dosáhli vĕdomí Kṛṣṇy.

Roztĕkaná mysl může být rozrušena dvojím způsobem. První se nazývá avirodha-prīti neboli neusmĕrnĕná připoutanost a druhá se nazývá virodha-yukta-krodha, hnĕv povstávající z nespokojenosti. Sklon k māyāvādské filozofii, víra ve výsledky plodonosných činností karma-vādīch a víra v plány, které se zakládají na hmotných touhách, se nazývají avirodha-prīti. Jñānī, karmī a materialističtí plánovači vĕtšinou poutají pozornost podmínĕných duší, ale když materialisté nemohou uskutečnit své plány a jejich prostředky jsou zmařeny, zachvátí je hnĕv. Hnĕv povstává z neuspokojení hmotných tužeb.

Žádosti těla mohou být rozděleny do tří skupin - žádosti jazyka, žaludku a genitálií. Je patrno, že tyto tři smysly se na těle nacházejí v jedné přímce, a že tělesné žádosti začínají jazykem. Usměrníme-li žádosti jazyka omezením jeho činností na jedení prasádam, žádosti žaludku a genitálií mohou být automaticky ovládnuty. Šríla Bhaktivinóda Thákura v této souvislosti říká:

„Ó Pane! Hmotné tĕlo je shluk nevĕdomosti a smysly jsou sítí cest vedoucích ke smrti. Z nĕjakého důvodu jsme spadli do oceánu hmotného smyslového požitku a ze všech smyslů je jazyk nejdravĕjší a nejneovladatelnĕjší. V tomto svĕtĕ je velmi obtížné jazyk ovládnout, ale Ty, drahý Kṛṣṇo, jsi k nám velmi laskavý. Posíláš nám toto chutné prasādam, abys nám pomohl ovládnout jazyk. Přijmĕme tedy prasādam k naší plné spokojenosti a opĕvujme Śrī Śrī Rādhu a Kṛṣṇu a s láskou volejme o pomoc Śrī Caitanyu a Prabhua Nityānandu.“

Rozlišujeme šest chutí (rasa) a je-li človĕk strhnut jakoukoliv z nich, je ovládán žádostmi jazyka. Nĕkteré lidi přitahuje jedení masa, ryb, krabů, vajec a dalších pokrmů vytvořených spermatem a krví, a které se požívají v podobĕ mrtvých tĕl. Jiné lidi přitahuje zelenina, rostliny, špenát či mléčné produkty, avšak jen pro uspokojování žádostí jazyka. Človĕk vĕdomý si Kṛṣṇy by mĕl zanechat jídla pro smyslový požitek – včetnĕ používání nadmĕrného množství koření jako čili a tamarind. Betelové listy, haritakī, arekové oříšky, různé omamné koření používané při výrobĕ betelové smĕsi, tabák, LSD, marihuana, opium, alkohol, káva a čaj se požívají pro uspokojení nedovolených žádostí. Zvykneme-li si přijímat pouze zbytky jídla, jež bylo obĕtováno Kṛṣṇovi, můžeme se osvobodit ze zajetí māyi. Zelenina, obilí, ovoce, mléčné výrobky a voda je jídlo vhodné pro obĕtování Pánu a Pán Kṛṣṇa je sám předepisuje. Jí-li však nĕkdo prasādam pouze pro jeho lahodnou chuť a přejídá se, také se stává obĕtí uspokojování žádostí jazyka. Śrī Caitanya Mahāprabhu nás učil, abychom se vyhýbali příliš lahodným pokrmům, i když je to prasādam. Obĕtujeme-li chutné pokrmy Božstvu s úmyslem si ho užívat, snažíme se uspokojit žádosti jazyka. Přijmeme-li pozvání boháče s myšlenkou, že dostaneme lahodné jídlo, snažíme se tím také uspokojit žádosti jazyka. V Caitanya-caritāmṛtĕ (Antya 6.227) je uvedeno:

„Človĕk, která pobíhá sem a tam ve snaze uspokojit své chutĕ, a který je neustále připoután k žádostem svého žaludku a genitálií, nemůže dospĕt ke Kṛṣṇovi.“

Jak již bylo uvedeno, jazyk, žaludek a genitálie jsou umístĕny v jedné přímce a patří do stejné skupiny. Śrī Caitanya řekl: bhāla nā khāibe āra bhāla nā paribe: „Neoblékej se přepychovĕ a nejez lahodná jídla.“ (Caitanya-caritāmṛta, Antya 6.236)

Lidé trpící žaludečními nemocemi jsou alespoň podle tohoto rozboru ti, kteří nejsou schopni ovládat žádosti svého žaludku. Toužíme-li jíst více, než je nutné, automaticky si v životĕ vytváříme mnoho nepříjemností. Dodržujeme-li však postní dny jako Ekādaśī a Janmāṣṭamī, můžeme žádosti žaludku omezit.

Žádosti genitálií jsou dvojího druhu – patřičné a nepatřičné, neboli dovolený a nedovolený pohlavní styk. Když muž dospĕje, může se oženit podle pravidel śāster a použít svých genitálií k plození pĕkných dĕtí. To je dovolené a zbožné. Jinak je možné, že vyhledá mnoho nepřirozených prostředků, jak uspokojit žádosti genitálií bez jakéhokoliv omezení. Vĕnuje-li se človĕk nedovolenému pohlavnímu životu, jak je definován v śāstrāch, buď myšlením, plánováním, mluvením nebo skutečným pohlavním stykem či uspokojováním genitálií umĕlými způsoby, je sevřen v poutech māyi. Tyto pokyny nejsou určeny jen pro hospodáře, ale také pro lidi ve stádiu odříkání (tyāgī). Śrī Jagadānanda Paṇḍita v sedmé kapitole své knihy Prema-vivarta napsal:

„Můj drahý bratře, jsi ve stádiu odříkání a nemĕl bys poslouchat rozhovory o obyčejných svĕtských záležitostech, ani bys nemĕl mluvit o svĕtských vĕcech, když se setkáš s ostatními. Nemysli na ženy dokonce ani ve snech. Vstoupil jsi do stádia odříkání se slibem, který ti nedovoluje stýkat se se ženami. Chceš-li se sdružovat s Caitanyou Mahāprabhuem, musíš vždy pamatovat, co udĕlal Choṭa Haridāsa a jak ho Pán zavrhl. Nejez labužnická jídla a neoblékej se do hezkých šatů, nýbrž vždy zůstaň skromný a služ Śrī Śrī Rādĕ a Kṛṣṇovi v hloubi svého srdce.“

Závĕr je, že ten, kdo dokáže ovládat tĕchto šest – řeč, mysl, hnĕv, jazyk, žaludek a genitálie – má být nazýván svāmī nebo gosvāmī. Svāmī znamená pán a gosvāmī znamená pán smyslů (go). Když nĕkdo vstoupí do stádia odříkání, přijímá titul svāmī. Neznamená to, že je pánem své rodiny, obce či společnosti; musí být pánem svých smyslů. Pokud není pánem svých smyslů, nemĕl by se nazývat gosvāmī, ale go-dāsa, služebník smyslů. Svāmī a gosvāmī by mĕli následovat ve stopách šesti Gosvāmīch z Vṛndāvanu a zcela se oddat transcendentální láskyplné službĕ Pánu. Naproti tomu go-dāsové holdují službĕ smyslům nebo hmotnému svĕtu. Nic jiného nedĕlají. Go-dāse Prahlāda Mahārāja dále popsal jako adānta-go, což označuje toho, kdo neovládá své smysly. Adānta-go se nemůže stát služebníkem Kṛṣṇy. Prahlāda Mahārāja ve Śrīmad Bhāgavatamu (7.5.30) řekl:

„Ti, kteří se rozhodli setrvat v hmotném svĕtĕ kvůli uspokojování svých smyslů, nemají možnost získat vĕdomí Kṛṣṇy vlastní snahou, pomocí pokynů od jiných ani účastí na setkáních. Nespoutané smysly je táhnou do nejtemnĕjších oblastí nevĕdomosti a tak se bláznivĕ zabývají tím, čemu se říká ,žvýkání přežvýkaného‘.“