Kapitola 3.

Devátá kapitola Bhagavad-gíty je zvláštĕ určena tĕm, kteří již Kršnu přijali jako Nejvyšší Osobnost Božství. Jinými slovy, je určena pro Pánovy oddané. Nepřijímá-li nĕkdo Kršnu jako Nejvyššího, bude pro nĕho mít devátá kapitola jiný smysl, než jaký skutečnĕ má. Na začátku se uvádí, že téma deváté kapitoly je nejdůvĕrnĕjším tématem celé Bhagavad-gíty. Jestliže človĕk nepřijímá Kršnu za Nejvyššího, bude si myslet, že tato kapitola je pouhou nadsázkou. Zvláštĕ pak verše pojednávající o Kršnovĕ vztahu ke stvoření.

„Ve své neprojevené podobĕ pronikám celým vesmírem. Všechny bytosti jsou ve Mnĕ, ale Já nejsem v nich.“ (Bg.    9.4)

Svĕt, který vnímáme, je také Kršnova energie, Jeho māyā. V tomto verši mayā znamená „Moje“, jako když nĕkdo řekne: „Tahle práce byla vykonána mojí zásluhou.“ Toto „Mojí“ však neznamená, že to učinil, tím skončil a odešel. Otevřu-li velkou továrnu a řeknu: „Tuhle továrnu jsem založil já“, nemĕli bychom z toho vyvodit, že tam již nejsem přítomný. Třebaže továrník může o svých výrobcích prohlásit: „To vyrábím“, neznamená to, že by je vytvářel a montoval osobnĕ, nýbrž že tyto výrobky jsou zhotovené díky jeho energii. Když Kršna říká: „Stvořil jsem všechno, co vidíš v tomto vesmíru,“ nepředpokládáme, že by již dále neexistoval.

Není tak tĕžké spatřovat Boha v celém stvoření, neboť Bůh je všudypřítomný. Jako zamĕstnanci Fordovy továrny vidí pana Forda všude, kam se podívají, tak i ti, kteří znají vĕdu o Kršnovi, mohou vidĕt Boha v každém atomu vesmíru. Všechno spočívá na Kršnovi (mat-sthāni sarva-bhūtāni), ale Kršna není ve všem (na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ). Kršna a Jeho energie se neliší, nicménĕ tato energie není Kršna. Slunce a jeho svit se neliší, avšak sluneční svit není slunce. Sluneční paprsek může svítit oknem do místnosti, ale tĕžko lze říci, že slunce samo je v našem pokoji. Ve Višnu Puránĕ stojí: parasya brahmaṇaḥ śaktiḥ. Parasya znamená nejvyšší, brahmaṇaḥ označuje Absolutní Pravdu a śaktiḥ je energie. Energie Nejvyššího Absolutního je všude, ale Kršna se v ní nenachází.

Rozlišujeme dva druhy energie    —    hmotnou a duchovní. Individuální duše (jīva), náleží k vyšší Kršnovĕ energii, avšak protože mají sklon propadat hmotné energii, označují se jako okrajová energie. Ve skutečnosti existují pouze dvĕ energie. Všechny planetární soustavy a vesmíry spočívají na Kršnových energiích. Jako všechny planety sluneční soustavy spočívají na slunečním svĕtle, tak i veškeré stvoření spočívá na Kršnovĕ záři. Všechny tyto energie Pána přinášejí radost oddaným, ale ten, kdo Kršnovi závidí, je odmítá. Neoddanému se Kršnova řeč zdá být pohádkou, avšak oddaný si myslí: „Ó, můj Pán je tak mocný“, a naplní ho láska a úcta. Neoddaní si myslí, že když Kršna říká „Já jsem Bůh“, mohou i oni a kdokoliv jiný prohlašovat totéž. Jsou-li požádáni, aby odhalili svoji vesmírnou podobu, nedokáží to. To je rozdíl mezi pseudobohem a pravým Bohem. Kršnovy zábavy nelze napodobovat. Kršna se oženil s více jak 16    000 ženami a poskytl jim 16    000 nádherných paláců, zatímco obyčejný muž nedokáže dobře zaopatřit ani jednu. Kršna úžasnĕ nejenom mluvil, nýbrž i jednal. Nemĕli bychom vĕřit jen jedné vĕci, kterou Kršna říká nebo činí, a zavrhovat ostatní. Skutečná víra znamená plná víra.

Jako příklad uveďme příbĕh Nárady Muniho, kterého se jednou ptal bráhman: „Jdeš navštívit Pána? Zeptal by ses Ho, prosím, kdy budu vysvobozen?“

„Dobře,“ souhlasil Nárada, „zeptám se Ho.“

Nárada pokračoval v cestĕ a přišel k ševci, který sedĕl pod stromem a spravoval boty. Švec se Nárady zeptal podobnĕ: „Jdeš navštívit Nejvyššího Pána? Zeptal by ses Ho, prosím, kdy budu vysvobozen?“

Když Nárada Muni došel na vaikunthské planety, vyhovĕl jejich prosbám a optal se Nárájana (Boha), kdy bude vysvobozen bráhman a švec. A Nárájana odpovĕdĕl: „Švec ke Mnĕ přijde na konci tohoto života.“

„A bráhman?“ zeptal se Nárada.

„Ten si počká ještĕ mnoho životů. Nevím ani, kdy přijde.“

Náradu Muniho to udivilo a nakonec řekl: „Tomu nerozumím.“

„Uvidíš,“ řekl Nárájana. „Až se tĕ zeptají, co jsem dĕlal, řekni jim, že provlékám slona okem jehly.“

Když se Nárada vrátil na Zem, přišel k bráhmanovi a ten se ho hned zeptal: „Vidĕl jsi Pána? Co právĕ dĕlal?“

„Provlékal slona okem jehly,“ odpovĕdĕl Nárada.

„Takové hlouposti nevĕřím“, odvĕtil bráhman a Nárada hned pochopil, že tento človĕk nemá žádnou víru, a že je pouhým čtenářem knih.

Potom odešel za ševcem; ten se ho zeptal: „Vidĕl jsi Pána? Povĕz, co právĕ dĕlal?“

„Provlékal slona okem jehly,“ odpovĕdĕl Nárada.

Švec se rozplakal: „Můj Pán je tak úžasný, On může cokoliv...“

„Ty opravdu vĕříš, že Pán může prostrčit slona okem jehly?“ zeptal se Nárada.

„Jakpak by ne?“ povídá švec, „jistĕže tomu vĕřím.“

„A proč?“

„Vidíš, sedím pod tímhle banyánovníkem,“ vysvĕtloval švec, „a dennĕ spadne mnoho plodů. V každém semínku je právĕ takový banyánovník jako tenhle. A jestliže se uvnitř malého semínka může skrývat obrovský banyánovník, je tak tĕžké uvĕřit, že Pán provléká slona okem jehly?“

To je víra. Neznamená to vĕřit slepĕ. Víra je odůvodnĕná. Jestliže Kršna může skrýt obrovské stromy do tak malých semínek, je tak udivující, že svojí energií drží všechny planetární soustavy vznášející se v prostoru?

Vĕdci si mohou myslet, že planety ve vesmíru jsou ovládány pouze přírodními zákony, ale za tĕmito zákony stojí Nejvyšší Pán. Příroda pracuje pod Jeho vedením. Kršna říká:

„Pod Mým dohledem se otáčí tato hmotná příroda a vydává vše pohyblivé i nehybné. Z této příčiny, ó synu Kuntí, je tento svĕt opĕtovnĕ tvořen a ničen.“ (Bg.    9.10)

Mayādhyakṣena znamená „pod Mým dohledem“. Hmotná příroda nemůže tak podivuhodnĕ fungovat bez Pánovy ruky v pozadí. Nemůžeme uvést jediný příklad materiálních jevů, které by pracovaly samočinnĕ. Hmota je mrtvá, nehybná, a bez duchovního doteku nemůže být činná. Hmota nemůže jednat nezávisle nebo samočinnĕ. Stroje mohou být dokonale konstruovány, ale dokud se jich nedotkne človĕk, nemohou pracovat. A co je človĕk? Človĕk je duchovní jiskra. Bez duchovního doteku se nemůže nic pohybovat; proto je všechno závislé na Kršnovĕ neosobní energii. Kršnova energie je neosobní, avšak Kršna je osoba. Často slýcháme, jak různé osobnosti vykonaly úžasné skutky, a přesto i navzdory jejich energickým výkonům stále zůstávají osobami. Je-li tohle možné pro lidské bytosti, proč by to mĕlo být nemožné pro Nejvyššího Pána? My všichni jsme osoby, a všichni jsme zároveň závislí na Kršnovi, Nejvyšší Osobĕ.

Možná jste vidĕli obrázek obra Atlasa, jak nese obrovskou planetu na svých ramenou a velmi se namáhá, aby ji udržel nahoře. Může nás napadnout, že když je Kršna udržovatelem vesmíru, namáhá se pod tímto břemenem jako Atlas. Ale tomu tak není.

„A přesto ve Mnĕ vše, co je stvořené, nedlí. Pohleď na Mou neuvĕřitelnou moc. Ačkoli jsem udržovatel všech živých bytostí a přestože jsem všude, nejsem částí tohoto vesmírného stvoření, neboť Mé Já je jeho zdrojem.“ (Bg.    9.5)

Ačkoliv všechny bytosti ve vesmíru jsou závislé na Kršnovĕ energii, přesto v Nĕm nespočívají. Kršna je udržovatelem všech živých tvorů a Jeho energie je všepronikající, ale přesto je nĕkde jinde. To je Kršnova nepochopitelná mystická síla. Kršna je všude, a přesto je stranou všeho. Můžeme vnímat Jeho energii, ale Jeho samotného spatřit nemůžeme, protože Kršnu nelze spatřit hmotným zrakem. Rozvíjíme-li však své duchovní schopnosti a posvĕcujeme své smysly, můžeme dokonce i v této energii vnímat Kršnu. Elektřina je všude a elektrotechnik ji umí využít. Stejnĕ tak je i Kršnova energie všudypřítomná a když dosáhneme transcendentálního postavení, můžeme vidĕt Boha tváří v tvář, kamkoliv se podíváme. Smysly můžeme zduchovnit oddanou službou a láskou k Bohu. Pán prostupuje celým vesmírem, sídlí v srdci, v duši, ve vodĕ, ve vzduchu    —     všude. Vytvoříme-li podobu Boha    —    z hlíny, z kamení, ze dřeva    —    nemĕli bychom ji považovat za pouhou figurku. I to je Bůh. Jsme-li dostatečnĕ oddáni, bude k nám takové zpodobnĕní Boha také promlouvat. Bůh se ve všem projevuje neosobnĕ (mayā tatam idaṁ sarvam), ale když z nĕčeho vytvoříme Jeho podobu nebo když si představíme podobu Boha ve své mysli, bude pro nás osobnĕ přítomný. Šástry doporučují osm druhů podob, z nichž jakákoliv může být uctívána, protože Bůh je všudypřítomný. Nĕkdo však může oponovat a zeptat se: „Proč by Bůh mĕl být uctíván v symbolu a ne ve své původní duchovní podobĕ?“ Je to proto, že Boha nelze vidĕt bezprostřednĕ v Jeho duchovní podobĕ. Naším hmotným zrakem jsme schopni vidĕt pouze kámen, hlínu, dřevo    —    nĕco hmatatelného. Proto se Kršna zjevuje jako arcā-vigraha, podoba, ve které Nejvyšší Pán přichází, abychom Ho mohli vidĕt. Když se soustředíme na obraz či jiné zpodobnĕní Pána a s láskou a oddaností Mu nĕco obĕtujeme, Kršna odpoví prostřednictvím této podoby.

Existuje mnoho příkladů. V Indii je chrám jménem Sákši- Gópála (Kršna je často oslovován jako Gópála). Mūrti Gópála     —    socha    —    stálo původnĕ v chrámu ve Vrndávanĕ. Dva bráhmani, jeden starý a druhý mladý, se jednou vydali na pouť do Vrndávany. Cesta byla dlouhá a žádné silnice tenkrát neexistovaly, takže poutníci podstupovali mnohé tĕžkosti. Starý muž byl mladíkovi vdĕčný za jeho pomoc na cestĕ a po příchodu do Vrndávany mu řekl: „Můj milý hochu, prokázal jsi mi mnohá dobrodiní a jsem ti velice zavázán. Rád bych ti tuto službu oplatil a nĕjakým způsobem tĕ odmĕnil.“

„Můj drahý pane“, řekl mladík, „jste starý muž, jste jako můj otec. Je mojí povinností vám sloužit. Nežádám odmĕnu.“

„Ne, ne, jsem ti zavázán a musím se ti odmĕnit,“ naléhal stařec. Pak mladíkovi slíbil, že mu dá za ženu svoji mladou dceru.

Starý muž byl velký boháč, zatímco mládenec, ačkoliv učený bráhman, byl velice chudý. Mladík nad tím uvažoval a odpovĕdĕl: „To neslibujte, vaše rodina s tím nikdy nebude souhlasit. Jsem chudý človĕk, zatímco vy jste boháč. Takové sňatky se nedĕlají. Prosím, neslibujte tohle před Božstvy.“

Mluvili spolu v chrámu před Božstvem Gópála Kršny a mladý muž se obával, aby se před Ním nedopustili přestupku, avšak starý muž i přes naléhání mladíka stále trval na svatbĕ. Nĕjakou dobu ještĕ zůstali ve Vrndávanĕ a pak se vrátili domů. Starý muž oznámil svému nejstaršímu synovi, že jeho mladá sestra bude provdána za chudého bráhmanského mladíka. Syn se velice rozhnĕval: „Jak jsi mohl vybrat takového chuďase za manžela mé sestry? To nedovolím!“

Starcova manželka mu také pohrozila: „Jestli dáš naši dceru tomu chlapci, spáchám sebevraždu.“

Starý muž byl zmaten. Po nĕjakém čase se mladý bráhman začal obávat: „Ten muž mi slíbil svou dceru za ženu. Slib dal před Božstvy, ale teď nepřichází, aby ho splnil.“ Šel tedy starého muže navštívit, aby mu jeho slib připomenul.

„Dal jste slib před Kršnou,“ řekl mladík, „proč ho neplníte?“

Stařec mlčel. Začal se modlit ke Kršnovi, protože si nevĕdĕl rady. Nechtĕl svoji dceru provdat za toho mladíka, protože by si tím přivodil velké potíže v rodinĕ. Nejstarší syn mezitím vyšel ven a začal obviňovat mladého bráhmana: „Na posvátném místĕ jsi oloupil mého otce. Dal jsi mu nĕjaký omamný nápoj, sebral mu všechny jeho peníze a teď říkáš, že ti slíbil moji nejmladší sestru za ženu. Ty ničemo!“

Tak vzniklo pozdvižení a lidé z okolí se začali sbíhat. Mladík poznal, že starý muž chtĕl své slovo dodržet, ale rodina mu v tom zabránila. Lidé se shromažďovali kolem pro křik nejstaršího syna a mladý bráhman jim začal vysvĕtlovat, že ten starý muž dal slib před Božstvy, ale že ho nemůže splnit, protože jeho rodina je proti. Nejstarší syn (který byl ateista) ho však náhle přerušil a řekl: „Tvrdíš, že Pán byl svĕdkem. Dobře, jestliže tedy Pán přijde a dosvĕdčí slib mého otce, můžeš se oženit s mojí sestrou.“

Mladík odpovĕdĕl: „Ano, požádám Kršnu, zdali by nepřišel jako svĕdek.“ Vĕřil, že Pán přijde. Potom byla přede všemi uzavřena dohoda, že dívka bude provdána, jestliže Kršna přijde z Vrndávany dosvĕdčit slib starého muže.

Mladý bráhman se tedy vrátil do Vrndávany a počal se modlit ke Gópálovi Kršnovi: „Milý Pane, musíš jít se mnou.“ Byl tak čistý oddaný, že ke Kršnovi mluvil stejnĕ, jako by nĕkdo rozmlouval se svým přítelem. Nemyslel si, že by Gópála byl pouhou sochou nebo symbolem, považoval Ho za Boha samotného. Náhle k nĕmu Božstvo promluvilo:

„Jak bych mohl jít s tebou? Jsem socha. Nemohu nikam odejít.“

„Ano, ale jestliže může socha mluvit, může jistĕ i chodit“, odpovĕdĕl chlapec.

„Tak dobře“, svolil nakonec. „Půjdu s tebou, ale pod jednou podmínkou. Nesmíš se ohlédnout a podívat se na Mne. Budu tĕ následovat a podle cinkotu Mých nákotníků poznáš, že jdu za tebou.“

Mladík souhlasil a tak se z Vrndávany vydali na cestu do druhého mĕsta. Cesta se již blížila ke konci a právĕ když se chystali vstoupit do chlapcovy rodné vesnice, začal mít chlapec pochybnosti, protože delší chvíli neslyšel cinkání. „Kde je Kršna?“ Nemohl se déle ovládnout a otočil se. Spatřil nehybnĕ stojící sochu. Protože se ohlédl, nepohla se již ani o kousek. Bráhman se okamžitĕ rozbĕhl do mĕsta a řekl lidem, aby se přišli podívat na Kršnu, který se dostavil jako svĕdek. Každý byl ohromen, že taková veliká socha přišla z takové dálky, a všichni společnĕ na tom místĕ postavili chrám k uctívání Božstva. Sákši-Gópála, Pána-svĕdka, tam lidé uctívají dodnes.

Docházíme tedy k závĕru, že jelikož je Bůh všude, je také ve své soše, ve svém zpodobnĕní. Je-li Kršna všudypřítomný, což uznávají i impersonalisté, proč by nemohl být i ve svém zpodobnĕní? Jestli k nám obraz nebo socha bude mluvit či nikoliv, závisí na stupni naší oddanosti. Jestliže Jeho Božstvo chceme vnímat pouze jako kus dřeva nebo kamene, i Kršna pro nás zůstane vždycky jen dřevem a kamenem. Kršna je všude, ale teprve když pokročíme v duchovním vĕdomí, můžeme Ho vidĕt takového, jaký skutečnĕ je. Vhodíme-li do poštovní schránky dopis, dojde ke svému adresátovi, jelikož schránka je autorizována. Stejnĕ tak uctíváme-li autorizovanou podobu Boha, bude mít naše víra nĕjaký smysl a účinek. Jestliže jsme odhodláni dodržovat různá pravidla a zásady    —    jinak řečeno, budeme-li kvalifikovaní    —    můžeme Boha vidĕt všude. Tam, kde je Kršnův oddaný, se zjeví i Kršna prostřednictvím svých všepronikajících energií, ale není-li tam oddaný, Kršna se nezjeví. Existuje mnoho takových příkladů. Prahláda Maharádža vidĕl Kršnu i ve sloupu. Mohli bychom uvést mnoho dalších... Kršna je zde; jediné, co je potřeba, je naše způsobilost Ho vidĕt.

Kršna sám podává příklad své všudypřítomnosti:

„Vĕz, že stejnĕ jako mocný vítr stále sídlí v prostoru a fouká všemi smĕry, dlí ve Mnĕ i všechny živé bytosti.“ (Bg.    9.6)

Každý ví, že vítr vane v prostoru a na zemi do všech stran. Nenajdeme místo, kde by nebyl žádný vzduch či vítr. Přejeme- li si odstranit vzduch, musíme vytvořit vzduchoprázdno umĕle nĕjakým přístrojem. Stejnĕ jako vzduch proniká celým prostorem, tak i všechno stvoření spočívá v Kršnovi. Je-li tomu tak, kam odchází hmotný výtvor při zániku?

„Na konci vĕků vstoupí veškeré hmotné stvoření do Mé podstaty, ó synu Kuntí, a na počátku nového vĕku je opĕt stvořím svojí silou.“ (Bg.    9.7)

Kršna uvádí prakṛti, svou přírodu, do pohybu, jako když nĕkdo natáhne hodiny, a když se čas naplní, je znovu pohlcena do Nĕho. Duchovní stvoření ovšem není stejné, trvá vĕčnĕ. V hmotném svĕtĕ je všechno dočasné. Naše tĕla se rozvíjejí díky duchovní jiskře, a stejnĕ tak i veškeré stvoření vzniká, vyvíjí se a zaniká prostřednictvím Nadduše, která je uvnitř. Jako je naše duše přítomna v tĕle, tak Pán proniká celým vesmírem jako Paramátmá. Hmotný výtvor existuje díky přítomnosti Kšíródakašájí Višnua, podobnĕ jako naše tĕla existují díky naší přítomnosti. Kršna nĕkdy hmotné stvoření projeví a nĕkdy neprojeví. V každém případĕ existuje díky Kršnovĕ přítomnosti.