SLOKA 2
anvīkṣeta viśuddhātmā
dehināṁ viṣayātmanām
guṇeṣu tattva-dhyānena
sarvārambha-viparyayam
anvīkṣeta — mĕl by vidĕt; viśuddha — očištĕná; ātmā — duše; dehinām — vtĕlených bytostí; viṣaya-ātmanām — tĕch, kdo holdují uspokojování smyslů; guṇeṣu — v hmotných objektech požitku; tattva — pravdu; dhyānena — jelikož vnímají; sarva — všech; ārambha — snah; viparyayam — nevyhnutelný zmar.
Očištĕná duše by mĕla vidĕt, že všechny snahy podmínĕných duší holdujících uspokojování smyslů jsou odsouzeny ke zmaru, protože považují objekty smyslového požitku za skutečnost.
V tomto verši Pán popisuje metodu, jak se zbavit tužeb. Všechny hmotné smyslové objekty – vnímané podobou, chutí, vůní, dotekem či zvukem – jsou dočasné. Nyní vidíme svou rodinu a národ, ale ty nakonec zmizí. Zmizí dokonce i naše tĕlo, pomocí kterého je vnímáme. Nevyhnutelným výsledkem hmotného požitku je tedy viparyaya, velké utrpení. Slovo viśuddhātmā označuje ty, kdo se očistili následováním usmĕrňujících povinností oddané služby. Ti jasnĕ vidí beznadĕjnou frustraci hmotného života, a tak se stávají velkými dušemi, jež jsou prosté hmotných tužeb (akāmātmā).