SLOKA 21
evaṁ jijñāsayāpohya
nānātva-bhramam ātmani
upārameta virajaṁ
mano mayy arpya sarva-ge
evam — takto (v souladu s Mým závĕrem); jijñāsayā — na základĕ analytického studia; apohya — poté, co se vzdá; nānātva — hmotné rozmanitosti; bhramam — mylného putování; ātmani — ve vlastním já; upārameta — mĕl by zanechat hmotného života; virajam — čistou; manaḥ — mysl; mayi — na Mĕ; arpya — upínající; sarva-ge — který jsem všeprostupující.
Když človĕk dospĕje k tomuto závĕru všeho poznání, mĕl by se vzdát klamné představy hmotné rozmanitosti, kterou vnucuje duši, a ukončit tak svou hmotnou existenci. Mysl je třeba upřít na Mĕ, protože Já jsem všudypřítomný.
I když v předchozích verších Pán Kṛṣṇa popisoval životní styl a přístup neosobních filosofů, kteří meditují o rozdílu mezi hmotou a duší, zde zavrhuje cestu jñāny neboli spekulace a dochází ke konečnému závĕru, k bhakti-yoze. Cesta jñāny je zajímavá jen pro toho, kdo neví, že Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, jak uvádí Bhagavad-gītā (7.19):
bahūnāṁ janmanām ante
jñānavān mām prapadyate
vāsudevaḥ sarvam iti
sa mahātmā su-durlabhaḥ
Slova vāsudevaḥ sarvam iti, „Vāsudeva je vším“, připomínají slova sarva-ge v tomto verši. Mĕli bychom vĕdĕt, proč je Pán, Osobnost Božství, všudypřítomný. První verš Śrīmad-Bhāgavatamu říká: janmādy asya yataḥ – Nejvyšší Pán je zdrojem všeho. A jak je řečeno v minulém verši této kapitoly, On všechno tvoří, udržuje a ničí. Pán tedy není všudypřítomný stejným způsobem jako vzduch nebo sluneční svĕtlo, ale jako absolutní vládce, který má ve svých rukách osudy všech živých bytostí.
Vše je v konečném smyslu expanzí Kṛṣṇy, a proto ve skutečnosti neexistuje jiný předmĕt meditace než Kṛṣṇa. Meditace o čemkoliv jiném je také meditací o Kṛṣṇovi, ale nedokonale provádĕnou, což v Bhagavad-gītĕ potvrzují slova avidhi-pūrvakam. Pán v Gītĕ také říká, že všechny živé bytosti jsou na cestĕ zpátky domů, zpátky k Bohu. Ve své nevĕdomosti jdou však nĕkteré z nich opačným smĕrem nebo se cestou zastaví a pošetile si myslí, že už jsou u konce, i když jen přerušily své putování v jedné z ménĕ významných energií Nejvyššího Pána. Chce-li osoba důvĕrnĕ pochopit povahu Absolutní Pravdy, musí se vydat cestou lásky k Bohu. O tom hovoří Bhagavad-gītā (18.55):
bhaktyā mām abhijānāti
yāvān yaś cāsmi tattvataḥ
tato māṁ tattvato jñātvā
viśate tad-anantaram
„Poznat Mĕ, Nejvyšší Osobnost Božství, tak, jak jsem, lze jedinĕ oddanou službou. A ten, kdo si Mĕ je díky takové oddanosti plnĕ vĕdom, může vstoupit do království Boha.“
Slova nānātva-bhramam v tomto verši poukazují na mylnou představu totožnosti s hrubohmotným a jemnohmotným tĕlem. Slovo bhramam označuje chybu a může také znamenat „putování“ či „kolování“. Podmínĕná živá bytost kvůli své chybĕ, že podlehla klamu, putuje řadou hmotných tĕl a nĕkdy vypadá jako polobůh a jindy jako červ ve výkalech. Slovo upārameta znamená, že by toto marné putování mĕla ukončit a upřít svou mysl na Absolutní Pravdu, Nejvyššího Pána, který je pravým cílem lásky každé bytosti. Tento závĕr není sentimentální, nýbrž je výsledkem zkoumání pronikavé inteligence (jijñāsayā). Pán tedy poté, co Uddhavovi důkladnĕ vysvĕtlil mnohé aspekty analytického poznání, nyní dochází ke konečnému závĕru – k vĕdomí Kṛṣṇy, čisté lásce k Bohu. Bez této lásky není možné vĕčnĕ upírat mysl na Pána.
Śrīla Madhvācārya uvádí citátem z Viveky, že nānātva-bhramam poukazuje na tyto druhy klamy: považovat živou bytost za Nejvyšší; myslet si, že všechny živé bytosti jsou v konečném smyslu jednou entitou a nemají samostatnou totožnost; myslet si, že existuje mnoho Bohů; myslet si, že Kṛṣṇa není Bůh, a považovat hmotný vesmír za svrchovanou realitu. Všem tĕmto klamům se říká bhrama neboli chyby, ale tuto nevĕdomost je možné okamžitĕ odstranit pronášením svatých jmen Kṛṣṇy: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare/Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare.