SLOKA 29-32

Verše 29-31 popisují dvacet osm vlastností svĕtce a verš 32 vysvĕtluje nejvyšší dokonalost života. Podle Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura je sedmnáctá vlastnost (mat-śaraṇa, přijetí plného útočištĕ u Pána Kṛṣṇy) ze všech nejdůležitĕjší. Zbývajících dvacet sedm vlastností se u toho, kdo se stane čistým oddaným Pána, objeví automaticky. Totéž uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (5.18.12): yasyāsti bhaktir bhagavaty akiñcanā sarvair guṇais tatra samāsate surāḥ. Dvacet osm vlastností sādhua lze popsat takto:

(1) Kṛpālu. Oddaný nesnese pohled na svĕt, který se utápí v nevĕdomosti a je bičován důtkami māyi. Proto se přičinlivĕ vĕnuje šíření nauky o vĕdomí Kṛṣṇy a říká se o nĕm, že je kṛpālu neboli milostivý.

(2) Akṛta-droha. I když na oddaného nĕkdo útočí, nepřechází do protiútoku. Nikdy totiž nejedná proti zájmu jakékoliv živé bytosti. Nĕkdo může namítat, že velcí vaiṣṇavští králové, jako byli Mahārāja Yudhiṣṭhira a Parīkṣit Mahārāja, mnoho zločinců potrestali smrtí. Pokud však stát vykonává správným způsobem spravedlnost, mají hříšní ničemové ze svého trestu prospĕch, protože jsou zbaveni tĕžkých karmických reakcí za své nezákonné činnosti. Vaiṣṇavský vládce netrestá ze zášti či zlomyslnosti, ale z vĕrné poslušnosti Božím zákonům. Māyāvādští filosofové, kteří chtĕjí Boha zabít svými představami, že neexistuje, jsou kṛta-droha, to znamená, že krutĕ ubližují sobĕ i ostatním. Impersonalista si představuje, že on sám je nejvyšší, a tak pro sebe a své následovníky vytváří velmi nebezpečnou situaci. Rovnĕž karmī, kteří se oddávají hmotnému uspokojování smyslů, zabíjejí své vlastní já, protože tím, jak se soustředí na hmotné vĕdomí, ztrácejí příležitost poznat Absolutní Pravdu a pravdu o své duši. Všechny živé bytosti, které se nechávají ovládat materialistickými pravidly a povinnostmi, tedy zbytečnĕ týrají samy sebe i druhé a čistý vaiṣṇava s nimi hluboce soucítí a dĕlá si o nĕ starosti. Oddaný nikdy nepoužívá svou mysl, tĕlo či slova k jakémukoliv jednání, které by komukoliv škodilo.

(3) Titikṣu. Oddaný odpouští a zapomíná na jakýkoliv útok na svou osobu. Je osobnĕ odpoutaný od svého hmotného tĕla složeného z hnisu, výkalů, krve a podobnĕ. Proto dokáže přehlížet urážlivé jednání, se kterým se nĕkdy setkává při své kazatelské činnosti, a vždy se k lidem chová jako dokonalý džentlmen. Vaiṣṇava hlasitĕ zpívá svaté jméno Pána a toleruje a odpouští, když se nĕkteré pokleslé podmínĕné duše nedovedou vztahovat k čistému oddanému patřičným způsobem.

(4) Satya-sāra. Oddaný má stále na pamĕti, že je vĕčným služebníkem Nejvyšší Osobnosti Božství, vševĕdoucího zdroje veškeré blaženosti a konečného příjemce požitku z veškerých činností. Oddaný se vyhýbá jakémukoliv jednání mimo rámec oddané služby, a tak zůstává neochvĕjnĕ zamĕřený na pravdu a nemarní zbytečnĕ čas. Díky tomu je odvážný, silný a stálý.

(5) Anavadyātmā. Oddaný ví, že hmotný svĕt je dočasný přelud, a proto nikomu žádnou hmotnou situaci nezávidí. Nikdy se nesnaží pobuřovat druhé, ani je zbytečnĕ nekritizuje.

(6) Sama. Oddaný je stálý a vyrovnaný, ať zažívá hmotné štĕstí či neštĕstí, slávu či hanu. Jeho pravým bohatstvím je jeho vĕdomí Kṛṣṇy a chápe, že se jeho skutečný vlastní zájem nachází za hranicemi hmotné přírody. Není vzrušený ani sklíčený vnĕjšími událostmi, ale zůstává pevný ve svém vĕdomí všemohoucnosti Pána Kṛṣṇy.

(7) Sarvopakāraka. Přehlížet své sobecké touhy a jednat pro uspokojení druhých se nazývá paropakāra, zatímco obtĕžovat druhé kvůli svému uspokojení se nazývá parāpakāra. Oddaný vždy jedná pro potĕšení Pána Kṛṣṇy, jenž je útočištĕm všech živých bytostí, a proto jsou činnosti oddaného v konečném smyslu příjemné všem. Oddaná služba Pánu Kṛṣṇovi je nejdokonalejší úrovní dobročinnosti, jelikož Pán Kṛṣṇa je svrchovaným vládcem štĕstí i neštĕstí každé bytosti. Pošetilci pod vlivem falešného ega, kteří si myslí, že nejlépe pomáhají druhým, se vĕnují povrchním materialistickým činnostem, místo aby přispívali ostatním k vĕčnému štĕstí. Jelikož oddaný zůstává čistý a vĕnuje se misionářským činnostem, je nejlepším přítelem všech bytostí.

(8) Kāmair ahata-dhī. Obyčejní lidé vidí všechny hmotné vĕci jako objekty svého vlastního uspokojení, a proto se je snaží získat nebo ovládat. V nejzazším smyslu si muž chce přivlastnit ženu a užívat si s ní sexuálního požitku. Nejvyšší Pán dodává vytoužené palivo, aby oheň chtíče v srdci mohl bolestivĕ pálit, ale seberealizaci Pán tĕmto poblouznĕným osobám nedává. Pán Kṛṣṇa je transcendentální a neutrální, ale pokud nĕkdo chce vykořisťovat Jeho stvoření, dostává k tomu od Nĕho prostřednictvím māyi možnost, a tak je připraven o pravou blaženost, neboť se zaplete do falešné role velkého požitkáře, který ukájí svůj chtíč v tomto svĕtĕ. Oproti tomu ten, kdo bezvýhradnĕ přijal útočištĕ u Kṛṣṇy, je obdařen dokonalým poznáním a blažeností a není ošálen svůdnými projevy hmotného svĕta. Čistý oddaný nenásleduje příklad pošetilého jelena, který se nechá svést vábničkou lovce a zabít. Oddaný se nikdy nenechá upoutat smyslným žadonĕním krásné ženy a neposlouchá zmatené karmī, kteří vyzdvihují takzvanou slávu hmotného zisku. Neomámí ho ani žádná vůnĕ nebo chuť. Neláká ho bohaté jídlo a netráví celý den zaopatřováním si tĕlesného pohodlí. Jediným, kdo má z Pánova stvoření skutečný požitek, je Bůh sám, a živé bytosti mají druhotný požitek, když jsou bezmeznĕ šťastné z Pánova štĕstí. Tato dokonalá metoda, jak zažívat štĕstí, se nazývá bhakti-yoga neboli čistá oddaná služba. Oddaný nikdy neobĕtuje své příznivé postavení, které mu dává neochvĕjná inteligence, ani kdyby se mu nabízely různé takzvané hmotné možnosti.

(9) Dānta. Oddaný cítí přirozený odpor k hříšnému jednání a ovládá své smysly tak, že všechny své činnosti zasvĕcuje Kṛṣṇovi. To vyžaduje stálé soustředĕní a obezřetnost.

(l0) Mṛdu. Materialista bude vždy na lidi pohlížet jako na přátele a nepřátele, a proto bude nĕkdy ospravedlňovat kruté a úzkoprsé jednání v zájmu zdolání svých protivníků. Jelikož oddaný přijal útočištĕ u Pána Kṛṣṇy, nepovažuje nikoho za svého nepřítele a nikdy nebojuje s pokušením přát si nebo se tĕšit z utrpení druhých. Proto je mṛdu, vlídný a vznešený.

(11) Śuci. Oddaný se ani nedotkne nĕčeho, co je nečisté či nevhodné, a samotná vzpomínka na takového čistého oddaného zbavuje človĕka hříšných sklonů. Díky jeho dokonalému chování se o nĕm říká, že je śuci neboli čistý.

(12) Akiñcana. Oddaný nechce nic vlastnit a netouží si nĕčeho užívat nebo se nĕčeho zříkat, protože všechno považuje za majetek Pána Kṛṣṇy.

(13) Anīha. Oddaný nikdy nejedná ve svém zájmu, ale v zájmu služby Pánu Kṛṣṇovi. Proto je vůči obyčejnému svĕtskému dĕní lhostejný.

(14) Mita-bhuk. Oddaný přijímá hmotné smyslové objekty jen do té míry, nakolik je to nezbytnĕ nutné, aby si uchoval zdraví a schopnost sloužit Pánu Kṛṣṇovi. Proto se svými smyslovými činnostmi nezaplétá a nikdy si nenarušuje svou seberealizaci. Když je to třeba, dokáže se v zájmu služby Pánu Kṛṣṇovi čehokoliv vzdát, ale nic nepřijímá ani neodmítá pro posílení vlastní prestiže.

(15) Śānta. Ti, kdo se snaží vykořisťovat Pánovo stvoření, jsou vždy neklidní. Oddaný je však od tĕchto nesmyslných činností odpoutaný a chápe, že uspokojování smyslů je v přímém rozporu s jeho vlastním zájmem. Jelikož je neustále zamĕstnaný podle přání Pána, zůstává klidný.

(16) Sthira. Oddaný má na pamĕti, že Pán Kṛṣṇa je základem všeho, a proto se nebojí a neztrácí trpĕlivost.

(17) Mat-śaraṇa. Oddaný nenachází potĕšení v ničem kromĕ služby Pánu Kṛṣṇovi a stále pozornĕ koná své povinnosti. Ví, že jedinĕ Pán Kṛṣṇa ho dokáže ochránit a zamĕstnat užitečným způsobem.

(18) Muni. Oddaný je přemýšlivý a inteligentním uvažováním předchází tomu, aby ho nĕco svedlo z duchovní cesty. Pomocí inteligence se zbavil pochyb ohlednĕ Pána Kṛṣṇy a všechny životní problémy řeší s neochvĕjným vĕdomím Kṛṣṇy.

(19) Apramatta. Ten, kdo zapomíná na Nejvyššího Pána, je více či ménĕ šílený, ale oddaný zůstává duševnĕ zdravý díky tomu, že své činnosti vĕnuje Pánu Kṛṣṇovi.

(20) Gabhīrātmā. S tím, jak se oddaný noří do oceánu vĕdomí Kṛṣṇy, se jeho vĕdomí stává čím dál hlubším. Obyčejné, povrchní osoby setrvávající na hmotné úrovni si nedovedou rozsah jeho vĕdomí představit.

(21) Dhṛtimān. Díky ovládání nutkání jazyka a genitálií zůstává oddaný stálý a vytrvalý a nemĕní impulsivnĕ své postavení.

(22) Jita-ṣaḍ-guṇa. Pomocí duchovního poznání dokáže oddaný překonat nátlaky hladu, žíznĕ, nářku, klamu, stáří a smrti.

(23) Amānī. Oddaný není nafoukaný, a i když je slavný, nebere tuto slávu příliš vážnĕ.

(24) Māna-da. Oddaný vzdává veškerou úctu druhým, protože každý je nedílnou částí Pána Kṛṣṇy.

(25) Kalya. Oddaný je zkušený v obeznamování lidí s pravdou o vĕdomí Kṛṣṇy.

(26) Maitra. Oddaný nikoho nepodvádí tak, že by ho podporoval v tĕlesném pojetí života; místo toho svou účastí na misionářských činnostech jedná jako pravý přítel všech.

(27) Kāruṇika. Oddaný se snaží přivést lidi k rozumu, a proto je velmi milostivý. Je para-duḥkha-duḥkhī neboli nešťastný z pohledu na neštĕstí druhých.

(28) Kavi. Oddaný je odborník na studium transcendentálních vlastností Pána Kṛṣṇy a umí ukázat soulad a vzájemnou slučitelnost Pánových vlastností, které jsou ve zdánlivém protikladu. To je možné díky znalosti absolutní povahy Pána. Pán Caitanya je jemnĕjší než růže a tvrdší než blesk, ale tyto protikladné vlastnosti lze snadno pochopit, když se vezme v úvahu Jeho transcendentální povaha a zámĕr. Ten, kdo je vždy schopný chápat pravdu o vĕdomí Kṛṣṇy, aniž by jí oponoval nebo byl zmatený, se nazývá kavi neboli velký učenec.

Podle toho, nakolik jsou výše uvedené vlastnosti u nĕkoho vyvinuté, můžeme usoudit, jak daleko se na duchovní cestĕ dostal. Nejdůležitĕjší vlastností je přijmout útočištĕ u Pána Kṛṣṇy, protože On může svého upřímného oddaného obdařit všemi dobrými vlastnostmi. V nejnižším stádiu oddané služby oddaný jedná s touhou užívat si smyslového požitku, ale zároveň se snaží obĕtovat plody Pánu. Toto stádium se nazývá karma-miśrā bhakti. S tím, jak se začátečník v oddané službĕ postupnĕ očišťuje, se prostřednictvím poznání odpoutává a zbavuje se úzkosti. Tehdy vyvíjí pouto k transcendentálnímu poznání, a proto se tomuto stádiu říká jñāna-miśrā bhakti, oddaná služba Pánu Kṛṣṇovi doprovázená touhou užívat si plodů transcendentálního poznání. Čistá láska ke Kṛṣṇovi je ale ve skutečnosti nejvĕtším štĕstím a zároveň přirozeným postavením živé bytosti, a proto upřímný oddaný postupnĕ překonává svou touhu užívat si smyslového požitku či poznání a dostává se do stádia čisté oddané služby prosté osobních tužeb. Na karmāṇi tyajed yogī karmabhis tyajyate hi saḥ – „Yogī by nemĕl zanechávat svých činností, ale rozvíjet odpoutanost, díky které se hmotné činnosti automaticky vytratí.“ To znamená, že by mĕl pokračovat s plnĕním svých předepsaných povinností, byť nedokonale. Pokud chce upřímnĕ rozvíjet vĕdomí Kṛṣṇy, silou bhakti-yogy se jeho činnosti postupnĕ promĕní v čistou láskyplnou službu.

Je nespočet příkladů ploduchtivých pracovníků, mentálních spekulantů a materialistických oddaných, kteří silou oddané služby dosáhli dokonalosti. Když nĕkdo s láskou slouží Kṛṣṇovi, pak automaticky zažívá nejvĕtší radost v životĕ a je obdařen dokonalým poznáním. V procesu čisté oddané služby nic nechybí a žádné vedlejší úsilí pro získání smyslového požitku nebo filosofického uspokojení není třeba. Mĕli bychom být plnĕ přesvĕdčení, že samotným sloužením Kṛṣṇovi dosáhneme veškeré životní dokonalosti. I když nĕkomu nĕkteré z výše uvedených vlastností chybí, mĕl by se upřímnĕ zapojit do služby Pánu Kṛṣṇovi a jeho charakter se postupnĕ zdokonalí. Upřímný oddaný Pána Kṛṣṇy rozvine Pánovou milostí všechny božské vlastnosti, a toho, kdo již Pánu slouží s výše uvedenými vlastnostmi, je třeba znát jako nejlepšího oddaného. Verš 32 vyjadřuje, že Pánův čistý oddaný si je plnĕ vĕdom zbožných výhod plynoucích z plnĕní povinností v rámci varṇāśramského systému a také si je vĕdom toho, jakou chybou je tyto povinnosti zanedbávat a jaké neblahé účinky to přináší. Přesto zanechává všech obyčejných společenských a náboženských činností a plnĕ se vĕnuje oddané službĕ, jelikož má pevnou víru v Nejvyšší Osobnost Božství. Ví, že Pán Kṛṣṇa je konečným zdrojem všeho a že jen od Nĕho pochází veškerá dokonalost. Pro jeho neobyčejnou víru se o oddaném říká, že je sattama, nejlepší ze všech živých bytostí.

Śrīla Rūpa Gosvāmī vysvĕtluje v Upadeśāmṛtĕ, že oddaný, který ještĕ nevyvinul výše uvedené dobré vlastnosti, ale zároveň se upřímnĕ snaží nabýt vĕdomí Kṛṣṇy, by mĕl dostávat milost výše postavených vaiṣṇavů. Nemusíme s tímto uchazečem o čistou oddanou službu udržovat důvĕrné styky, ale mĕli bychom být přesvĕdčení o tom, že pronášením Kṛṣṇových svatých jmen nakonec dosáhne veškeré dokonalosti. Můžeme si představit nádheru společnosti plné sādhuů, jež popisují tyto verše. Výše uvedené krásné vlastnosti spojené s vĕdomím Kṛṣṇy jsou základem pokojné a prosperující společnosti a pokud se každý začne vĕnovat láskyplné službĕ Pánu Kṛṣṇovi, pak současnou atmosféru strachu, násilí, chtíče, chamtivosti a šílenství bude možné nahradit nebeskými pomĕry, kde budou všichni vůdčí představitelé i občané šťastní. Nejdůležitĕjšími body zde jsou mat-śaraṇa („človĕk má přijmout plné útočištĕ u Pána Kṛṣṇy“) a māṁ bhajeta („človĕk má uctívat Pána autorizovaným způsobem“). Tak se může celý svĕt dostat na úroveň sattama, úplné dokonalosti.