SLOKA 11
ādy-anta-vanta evaiṣāṁ
lokāḥ karma-vinirmitāḥ
duḥkhodarkās tamo-niṣṭhāḥ
kṣudrā mandāḥ śucārpitāḥ
ādi-anta-vantaḥ — jež mají začátek a konec; eva — nepochybnĕ; eṣām — jejich (materialistů); lokāḥ — dosažené cíle; karma — vlastní hmotnou prací; vinirmitāḥ — vytvořené; duḥkha — utrpení; udarkāḥ — přinášející jako budoucí výsledek; tamaḥ — nevĕdomostí; niṣṭhāḥ — ovlivnĕné; kṣudrāḥ — skrovné; mandāḥ — ubohé; śucā — nářku; arpitāḥ — plní.
Všichni, o kterých jsem teď hovořil, získávají svojí hmotnou prací jen dočasné výsledky. Ty skrovné a ubohé situace, do kterých se dostávají, jim přinášejí budoucí neštĕstí a jsou založeny na nevĕdomosti. Dokonce i když si užívají plodů svého konání, jsou plní nářku.
Ty, kdo se chopili dočasných hmotných vĕcí, jež mylnĕ považují za konečnou realitu, nepokládá nikdo – s výjimkou jich samotných – za příliš inteligentní. Tito pošetilci žijí v trvalé úzkosti, protože plody, které svou prací získávají, se podle přírodních zákonů stále mĕní jinak, než si přejí nebo očekávají. Konatel védských obřadů se může dostat na nebeské planety, zatímco ateista má výsadní právo přenést se do pekla. Celé panoráma hmotné existence je ve skutečnosti nezajímavé a tupé (mandāḥ). V hmotném svĕtĕ nemůže nikdo udĕlat skutečný pokrok; proto bychom mĕli začít rozvíjet vĕdomí Kṛṣṇy a připravit se na návrat domů, zpátky k Bohu.