SLOKA 13
na naraḥ svar-gatiṁ kāṅkṣen
nārakīṁ vā vicakṣaṇaḥ
nemaṁ lokaṁ ca kāṅkṣeta
dehāveśāt pramādyati
na — nikdy; naraḥ — lidská bytost; svaḥ-gatim — dosažení nebe; kāṅkṣet — mĕla by si přát; nārakīm — do pekla; vā — nebo; vicakṣaṇaḥ — učený človĕk; na — ani; imam — tuto; lokam — planetu Zemi; ca — také; kāṅkṣeta — mĕl by si přát; deha — v hmotném tĕle; āveśāt — kvůli pohrouženosti; pramādyati — stává se bláznem.
Moudrý človĕk by si nikdy nemĕl přát dostat se na nebeské planety ani žít v pekle. Nemĕl by toužit ani po trvalém pobytu na Zemi, neboť vlivem tohoto pohroužení v hmotném tĕle pošetile zanedbává svůj skutečný vlastní zájem.
Ten, kdo získal lidské tĕlo na planetĕ Zemi, má jedinečnou příležitost dosáhnout duchovního osvobození prostřednictvím vĕdomí Kṛṣṇy neboli oddané služby Pánu. Nemĕl by si proto přát dostat se do nebe nebo riskovat pobyt v pekle, kde přemíra požitku či trestu odvádí mysl od seberealizace. Na druhou stranu by si nemĕl myslet: „Zemĕ je pĕkná, tady můžu zůstat navĕky.“ Je třeba se důkladnĕ odpoutat ode všech aspektů a kategorií hmotné existence a vrátit se domů, zpátky k Bohu, kde je život vĕčný a plný blaženosti a poznání.
Pán Kṛṣṇa teď začíná rozvíjet svůj nezvratný důkaz, že skutečný lidský pokrok přesahuje hmotnou zbožnost a hřích. Nejprve vyjasnil, že existují v základu tři metody lidského pokroku – jñāna, karma a bhakti – a že cílem je transcendentální poznání a nakonec láska k Bohu. Nyní Pán vysvĕtluje, že dosažení nebeských planet (konečný cíl zbožnosti) ani pobyt v pekle (výsledek hříšného jednání) k naplnĕní skutečného smyslu života nepomohou. Ani hmotná zbožnost, ani hřích neuvádĕjí vĕčnou živou bytost do jejího přirozeného postavení; k dosažení skutečné dokonalosti života je tedy zapotřebí nĕco víc.