SLOKA 16
kvacid guṇo ’pi doṣaḥ syād
doṣo ’pi vidhinā guṇaḥ
guṇa-doṣārtha-niyamas
tad-bhidām eva bādhate
kvacit — nĕkdy; guṇaḥ — zbožnost; api — dokonce; doṣaḥ — hřích; syāt — stává se; doṣaḥ — hřích; api — také; vidhinā — na základĕ védských pokynů; guṇaḥ — zbožnost; guṇa-doṣa — zbožnosti a hříchu; artha — ohlednĕ; niyamaḥ — usmĕrňující pravidla; tat — jejich; bhidām — rozdíl; eva — ve skutečnosti; bādhate — odstraňuje.
Nĕkdy se zbožnost stává hříchem a nĕkdy se to, co je obvykle hříchem, stává na základĕ védských pokynů zbožností. Tato zvláštní pravidla v podstatĕ smazávají jasný rozdíl mezi zbožností a hříchem.
Zde Pán jasnĕ vysvĕtluje, že hmotná zbožnost a hříšnost jsou vždy relativní. Například pokud sousedovi hoří dům a já mu vysekám díru do střechy, aby rodina, která tam je uvĕznĕná, mohla utéct, budu vzhledem k nebezpečí považován za zbožného hrdinu. Pokud však vysekám díru do sousedovy střechy nebo mu rozbiju okno za normálních okolností, budu považován za zločince. Podobnĕ když muž opustí svou manželku a dĕti, je nezodpovĕdný a bezohledný. Pokud však přijme sannyās a setrvá na vyšší duchovní úrovni, je považován za velkého svĕtce. Zbožnost a hřích tedy závisejí na daných okolnostech a občas je obtížné je od sebe rozeznat.
Podle Śrīly Madhvācāryi jsou lidé od vĕku čtrnácti let považováni za schopni rozlišovat mezi dobrým a špatným, a proto nesou zodpovĕdnost za své zbožné a hříšné činnosti. Naproti tomu zvířata, která jsou pohroužená v nevĕdomosti, nelze vinit za jejich přečiny ani chválit za takzvané dobré vlastnosti, jež v konečném smyslu všechny pocházejí z nevĕdomosti. Lidské bytosti jednající jako zvířata s představou, že není správné cítit vinu, ale je vhodné dĕlat cokoliv, co se zlíbí, se jistĕ narodí jako zvířata pohroužená v nevĕdomosti. A jiní pošetilci při pohledu na relativní povahu hmotné zbožnosti a hřích docházejí k závĕru, že žádné absolutní dobro neexistuje. Je však třeba pochopit, že vĕdomí Kṛṣṇy je absolutnĕ dobré, protože zahrnuje úplnou poslušnost Absolutní Pravdĕ, Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, jehož dobro je vĕčné a absolutní. Ty, kdo chtĕjí studovat hmotnou zbožnost a hříšnost, nakonec čeká zklamání, neboť toto téma je relativní a promĕnlivé. Proto je třeba dospĕt na transcendentální úroveň vĕdomí Kṛṣṇy, která je platná a dokonalá za všech okolností.