SLOKA 7

V tomto verši je významné slovo niyamārtham („s cílem omezit“). Podmínĕná duše se mylnĕ ztotožňuje se svými hmotnými smysly, a tak vše, co tĕlu poskytuje okamžité uspokojení, pokládá za dobré a vše nepříjemné nebo rušivé pokládá za špatné. Pomocí vyšší inteligence ale rozeznává, co je z dlouhodobého hlediska v jejím zájmu a co je nebezpečné. Například lék může bezprostřednĕ chutnat trpce, ale s ohledem na dlouhodobý zájem pacient tento trpký lék bere, aby se zbavil nemoci, která ho sice momentálnĕ neobtĕžuje, ale z konečného hlediska je smrtelná. Podobnĕ védská literatura omezuje hříšné sklony lidských bytostí tím, že stanoví, co je ze všech objektů a činností v hmotném svĕtĕ vhodné a co nevhodné. Jelikož každý musí jíst, Védy předepisují potraviny v kvalitĕ dobra, nikoliv hříšné, jako je maso, ryby a vejce. Rovnĕž doporučují žít v klidné a zbožné komunitĕ, a ne ve společnosti hříšných lidí nebo v nečistém a rušném prostředí. Védské poznání označuje a omezuje vykořisťování hmotného svĕta, a tak postupnĕ přivádí podmínĕnou duši na úroveň hmotného dobra. To je stádium, kdy se stává způsobilou ke službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství a k přechodu na transcendentální úroveň života. Je třeba mít na pamĕti, že tato samotná způsobilost nestačí; pouhá svĕtská zbožnost bez vĕdomí Kṛṣṇy nikdy neumožní podmínĕné duši vrátit se domů, zpátky k Bohu. V tomto svĕtĕ jsme všichni nakaženi pýchou, kterou je třeba omezit podřízením se védským pokynům. Ten, kdo je plnĕ zamĕstnaný láskyplnou službou Pánu, se tĕmto předbĕžným metodám nemusí vĕnovat, neboť navazuje přímý styk s Osobností Božství spontánním procesem odevzdání se. V předchozím verši Pán vysvĕtlil, proč védská literatura připisuje tĕlům různých živých bytostí různé hodnoty a zde vysvĕtluje védský hodnotový systém ve vztahu k hmotným objektům, které s tĕmito tĕly interagují.