SLOKA 8
akṛṣṇa-sāro deśānām
abrahmaṇyo ’sucir bhavet
kṛṣṇa-sāro ’py asauvīra-
kīkaṭāsaṁskṛteriṇam
akṛṣṇa-sāraḥ — bez skvrnitých antilop; deśānām — mezi místy; abrahmaṇyaḥ — kde neexistuje žádná oddanost brāhmaṇům; aśuciḥ — znečištĕné; bhavet — je; kṛṣṇa-sāraḥ — se skvrnitými antilopami; api — dokonce i; asauvīra — bez svatých kulturních lidí; kīkaṭa — (místo, kde žijí nízko postavení lidé, jako například) stát Gayā; asaṁskṛta — kde lidé nedbají na čistotu a neprovádĕjí očistné obřady; īraṇam — kde je neúrodná půda.
Z míst jsou za znečištĕná považována ta, kde se nevyskytují skvrnité antilopy, kde chybí oddanost brāhmaṇům, kde sice žijí skvrnité antilopy, ale ne ctihodní lidé, provincie jako Kīkaṭa, oblasti, kde se zanedbává čistota i očistné obřady, kde převládají lidé živící se masem nebo kde je neúrodná půda.
Slovo kṛṣṇa-sāra označuje skvrnitou antilopu, jejíž kůži používají brahmacārī žijící v āśramu duchovního učitele. Brahmacārī nikdy neloví v lese, ale používají kůže uhynulých zvířat. Kůži černé nebo skvrnité antilopy také často používají jako odĕv ti, kdo se učí konat védské obĕti. Jelikož na místech, kde se tato zvířata nevyskytují, nelze obĕti náležitĕ konat, tato místa jsou nečistá. Místo je navíc znečištĕné tehdy, když obyvatelé sice zkušenĕ provádĕjí plodonosné činnosti a obĕti, ale mají nepřátelský postoj k oddané službĕ Pánu. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura vysvĕtluje, že v Biháru a Bengálsku bývala oddaná služba Pánu neznámá, a proto byly považovány za nečisté. Potom se však v tĕchto končinách narodili velcí vaiṣṇavové, jako například Jayadeva, a učinili z nich svatá místa.
Slovo asauvīra označuje místa, kde nežijí žádní suvīrové, ctihodné svaté osoby. Ten, kdo se řídí státními zákony, je obvykle považován za ctihodného občana. Také ten, kdo se přísnĕ řídí Božími zákony, je považován za kulturního či slušného človĕka, suvīru. Místo, kde tito inteligentní lidé žijí, se nazývá sauvīram. Kīkaṭa se vztahuje na moderní stát Bihár, který byl tradičnĕ známý jako oblast necivilizovaných lidí. I v tĕchto krajích je však každé místo, kde se shromažďují svĕtci, pokládáno za svaté. Naopak kraj s převahou ctihodných obyvatel okamžitĕ znečistí přítomnost hříšných lidí. Asaṁskṛta vyjadřuje nedostatek vnĕjší čistoty a nepřítomnost očistných obřadů pro dosažení vnitřní čistoty. Śrīla Madhvācārya cituje ze Skanda Purāṇy: „Zbožní lidé by mĕli bydlet v dosahu dvanácti kilometrů od řek, moří, hor, pousteven, lesů, duchovních mĕst nebo míst, kde se nachází śālagrāma-śīlā. Všechna ostatní místa je nutné považovat za kīkaṭa neboli znečištĕná. I na tĕchto znečištĕných místech je však možné žít, pokud se tam vyskytují černé a skvrnité antilopy a nežijí tam hříšní lidé. Dokonce i když tam hříšní lidé žijí, lze tam zůstat, je-li vláda v rukách ctihodných osobností. Rovnĕž je možné žít na jakémkoliv místĕ, kde je řádnĕ instalované a uctívané Božstvo Viṣṇua.“
Zde Pán rozvádí téma zbožnosti a hříchu, jež se zakládají na čistotĕ a nečistotĕ. Tento verš popisuje čistá a znečištĕná místa pobytu.