SLOKA 26
śrī-uddhava uvāca
prakṛtiḥ puruṣaś cobhau
yady apy ātma-vilakṣaṇau
anyonyāpāśrayāt kṛṣṇa
dṛśyate na bhidā tayoḥ
prakṛtau lakṣyate hy ātmā
prakṛtiś ca tathātmani
śrī-uddhavaḥ uvāca — Śrī Uddhava řekl; prakṛtiḥ — příroda; puruṣaḥ — poživatel, neboli živá bytost; ca — a; ubhau — oba; yadi api — ačkoliv; ātma — přirozenĕ, vĕčnĕ; vilakṣaṇau — odlišní; anyonya — navzájem; apāśrayāt — jelikož jsou si útočištĕm; kṛṣṇa — ó Pane Kṛṣṇo; dṛśyate na — nejeví se; bhidā — jakýkoliv rozdíl; tayoḥ — mezi nimi; prakṛtau — v přírodĕ; lakṣyate — je zjevnĕ vidĕt; hi — jistĕ; ātmā — duše; prakṛtiḥ — příroda; ca — a; tathā — také; ātmani — v duši.
Śrī Uddhava se otázal: I když se příroda a živá bytost od sebe vĕčnĕ přirozenĕ liší, ó Pane Kṛṣṇo, vypadá to, jako kdyby mezi nimi žádný rozdíl nebyl, protože spočívají jedna ve druhé. Duše se jeví být v přírodĕ a příroda v duši.
Śrī Uddhava zde vyjadřuje pochybnost, která vyvstává v srdci obyčejné podmínĕné duše. I když védská písma prohlašují, že hmotné tĕlo je dočasný výtvor hmotných kvalit přírody, vĕdomá živá bytost v tĕle je ve skutečnosti vĕčnou duchovní duší. V Bhagavad-gītĕ Pán Kṛṣṇa prohlašuje hmotné prvky tvořící tĕlo za svou oddĕlenou, nižší energii, zatímco živá bytost je vyšší, vĕdomá energie Pána. V podmínĕném životĕ se přesto zdá, že hmotné tĕlo a podmínĕná duše se od sebe nedají oddĕlit, takže se od sebe neliší. Jelikož živá bytost vstupuje do matčina lůna a po čase z nĕho vychází ve vyvinutém tĕle, vypadá to, že se pohroužila hluboko do hmotné přírody. Duše se zároveň natolik ztotožňuje s hmotným tĕlem, že tĕlo jako by se hluboce pohroužilo do vĕdomí duše. Tĕlo navíc nemůže bez přítomnosti duše existovat. Tato zdánlivá vzájemná závislost zastírá rozdíl mezi tĕlem a duší. Proto se Śrī Uddhava Pána ptá, aby tuto skutečnost vyjasnil.