SLOKA 32
evaṁ tvag-ādi śravaṇādi cakṣur
jihvādi nāsādi ca citta-yuktam
evam — stejnĕ; tvak-ādi — kůže, hmatový vjem a polobůh vĕtru, Vāyu; śravaṇa-ādi — uši, sluch a polobozi vládnoucí svĕtovým stranám; cakṣuḥ — oči (popsané v minulém verši); jihvā-adi — jazyk, chuť a bůh vody, Varuṇa; nāsa-ādi — nos, vůnĕ a Aśvinī-kumārové; ca — také; citta-yuktam — i s vĕdomím (tím je mínĕno nejen podmínĕné vĕdomí společnĕ s objekty tohoto vĕdomí a vládnoucím Božstvem Vāsudevou, ale také mysl společnĕ s objekty myšlení a bohem Mĕsíce Candrou, inteligence s objekty inteligence a Pánem Brahmou a falešné ego společnĕ s totožností falešného ega a s Pánem Rudrou).
Podobnĕ lze z hlediska tĕchto tří kategorií – na smysly, objekty vnímání a vládnoucí božstva – analyzovat všechny smyslové orgány, to znamená kůži, uši, oči, jazyk a nos i funkce jemnohmotného tĕla, tedy podmínĕné vĕdomí, mysl, inteligenci a falešné ego.
Individuální duše nemá se vzájemnĕ závislými hmotnými funkcemi smyslů, smyslových objektů a vládnoucích božstev žádný trvalý vztah. Živá bytost je původnĕ čistou duší a je jí dáno záviset na Osobnosti Božství v duchovním svĕtĕ. Nemá smysl snažit se analyzovat hmotu a duši v rámci stejných kategorií, neboť jsou to odlišné energie Nejvyššího Pána. Akt duchovního vnímání Nejvyššího Pána, Jeho sídla a našeho vlastního já je tedy zcela antihmotný proces realizovaný v čistém vĕdomí Kṛṣṇy.