SLOKA 44
yathārciṣāṁ srotasāṁ ca
phalānāṁ vā vanaspateḥ
tathaiva sarva-bhūtānāṁ
vayo-’vasthādayaḥ kṛtāḥ
yathā — jako; arciṣām — plamenů svíčky; srotasām — proudů řeky; ca — a; phalānām — plodů; vā — nebo; vanaspateḥ — stromu; tathā — takto; eva — jistĕ; sarva-bhūtānām — všech hmotných tĕl; vayaḥ — různých vĕků; avasthā — situace; ādayaḥ — a tak dále; kṛtāḥ — jsou stvořeny.
Všechna hmotná tĕla procházejí různými stádii promĕny, tak jako plamen svíčky, proud řeky nebo ovoce stromu.
Mihotavý plamen svíčky se nĕkdy jasnĕ rozhoří a pak zase zeslábne, až nakonec úplnĕ zanikne. Na řece se vzdouvají a opĕt klesají vlny a vytvářejí nesčetné tvary a obrazce. Ovoce stromu se postupnĕ rodí, zraje, sládne, až nakonec shnije a zanikne. Podobnĕ můžeme snadno pochopit, že naše tĕlo prochází neustálou promĕnou a že nepochybnĕ podléhá stáří, nemocem a smrti. V různých obdobích života tĕlo projevuje různé stupnĕ sexuální potence, fyzické síly, touhy, moudrosti a tak dále. S tím, jak stárne, fyzické síly ubývá, ale i bĕhem této promĕny může přibývat poznání dané osoby.
Hmotné zrození a smrt nastávají ve sféře času rozdĕleného na fáze. Svým zrozením, stvořením či vyrobením se hmotný objekt okamžitĕ napojí na sled fází subtilního času v hmotném svĕtĕ. Proto je nevyhnutelné jeho zničení či smrt. Neodolatelná síla času působí tak subtilnĕ, že ji vnímají jen ti nejinteligentnĕjší. Tak jako plamen svíčky postupnĕ slábne, vodní proudy plynou v řece a ovoce zraje na stromĕ, hmotné tĕlo stálým tempem spĕje k nevyhnutelné smrti. Nikdo by si tedy nemĕl dočasné tĕlo plést s vĕčnou, nemĕnnou duší.