SLOKA 11
ātmāvyayo ’guṇaḥ śuddhaḥ
svayaṁ-jyotir anāvṛtaḥ
agni-vad dāru-vad acid
dehaḥ kasyeha saṁsṛtiḥ
ātmā — duchovní duše; avyayaḥ — nevyčerpatelná; aguṇaḥ — transcendentální vůči hmotným kvalitám; śuddhaḥ — čistá; svayam-jyotiḥ — vydávající vlastní záři; anāvṛtaḥ — nezahalená; agni-vat — jako oheň; dāru-vat — jako dřevo; acit — neživé; dehaḥ — hmotné tĕlo; kasya — čeho; iha — v tomto svĕtĕ; saṁsṛtiḥ — zkušenost hmotného života.
Duchovní duše je nevyčerpatelná, transcendentální, čistá, vydává vlastní záři a nikdy není zahalená ničím hmotným. Je jako oheň. Neživé hmotné tĕlo je však jako palivové dřevo – netečné a bez vĕdomí. Kdo tedy vlastnĕ v tomto svĕtĕ zakouší hmotný život?
Zde jsou významná slova anāvṛtaḥ a agni-vat. Oheň nikdy nemůže zahalit temnota, protože jeho povaha je osvĕtlující. Podobnĕ je duchovní duše svayaṁ-jyotiḥ neboli vydávající vlastní záři, a je tedy transcendentální – nikdy ji nemůže zahalit temnota hmotného života. Oproti tomu hmotné tĕlo je jako palivové dřevo, jehož povaha je netečná a nezářivá. Samo o sobĕ nemá vĕdomí života. Je-li duše vůči hmotnému životu transcendentální a tĕlo si ho ani není vĕdomo, nabízí se otázka: Jak vlastnĕ vzniká zkušenost hmotné existence?