SLOKA 36

Malé jiskry vytvářené planoucím ohnĕm nejsou schopny osvítit původní oheň, ani jej nemohou spálit. Množství tepla a svĕtla v původním ohni je vždy vĕtší než množství nacházející se v nepatrných jiskrách. Podobnĕ vychází nepatrná živá bytost z vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství, jak uvádí Vedānta-sūtra (janmādy asya yataḥ) a Bhagavad-gītā (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ, mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ). Nepatrné živé bytosti se jako aṁśaḥ, jiskry Nejvyšší Osobnosti Božství, Nejvyššímu Pánu rozsahem své energie nikdy nevyrovnají. Množství poznání a blaženosti v Nejvyšší Osobnosti Božství je vždy vĕtší. Když se proto pošetilá podmínĕná duše snaží objasnit témata týkající se nejvyšší pravdy svým nepatrným mozkem, objasní jen svoji hloupost. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, osobnĕ vyslovil Bhagavad-gītu, která je planoucím ohnĕm dokonalého poznání, jež na popel spaluje nepatrné spekulace a teorie takzvaných filozofů a vĕdců o konečné pravdĕ.

Nejvyšší Osobnost Božství se nazývá Hṛṣīkeśa, Pán smyslů každé bytosti. Protože má svrchovanou schopnost vidĕt, slyšet, hmatat, cítit a ochutnávat, mohou živé bytosti milostí Hṛṣīkeśi také v omezené míře vidĕt, slyšet, hmatat, cítit a ochutnávat. Toto pojetí je vyjádřeno v Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣadĕ (4.4.18): prāṇasya prāṇam uta cakṣuṣaś cakṣur uta śrotrasya śrotram annasyānnaṁ manaso ye mano viduḥ. „Nejvyšší Pravda je známa jako životní vzduch udržující životní vzduch každé živé bytosti, schopnost jejích očí vidĕt, schopnost ucha slyšet a schopnost jídla vyživovat.“ Zřejmým závĕrem tedy je, že Nejvyšší Pravdu lze poznat Její vlastní bezpříčinnou milostí, a ne našimi pošetilými snahami přivést všudypřítomnou pravdu do nepatrných hranic naší inteligence. V Taittirīya Upaniṣadĕ (2.4.1) je uvedeno: yato vāco nivartante aprāpya manasā saha: „Schopnost řeči popisovat v oblasti Nejvyšší Pravdy selhává a spekulativní síla mysli Ho nemůže dosáhnout.“

Protože jsou však tyto výroky védských śruti samy osobĕ popisy Absolutní Pravdy, mohl by si nĕkdo myslet, že si tyto védské výroky navzájem odporují. V této souvislosti je proto uvedeno: śabdo 'pi bodhaka-niṣedhatayātma-mūlam arthoktam āha – i když nám védské śruti (śabda) zakazuje spekulovat o Absolutní Pravdĕ, tyto zákazy nepřímo představují pozitivní tvrzení o existenci nejvyšší živé bytosti. Védská omezení nás ve skutečnosti mají zachránit před mylnou cestou mentální spekulace a nakonec nás přivést k odevzdání se v duchu oddanosti. Samotný Pán Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītĕ: vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ – veškerá védská literatura je určena k pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství. Tvrzení, že je nĕjaký postup, jako třeba mentální spekulace, k ničemu (yato vāco nivartante aprāpya manasā saha) představuje nepřímé tvrzení o existenci správné cesty k dosažení Nejvyššího. Śrīla Śrīdhara Svāmī řekl: sarvasya niṣedhasya sāvadhitvāt – „Je třeba vĕdĕt, že každé negativní nařízení má určité hranice. Nelze je uplatnit za všech okolností.“ Negativním nařízením například je, že žádná živá bytost se Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, nevyrovná, ani Ho nepředčí. Śrīmad-Bhāgavatam však jasnĕ říká, že obyvatelé Vṛndāvanu nĕkdy kvůli své silné lásce ke Kṛṣṇovi přijímají vůči Nĕmu nadřízené postavení. Matka Yaśodā proto nĕkdy Kṛṣṇu spoutá provazy a vlivní pasáčci se nĕkdy Kṛṣṇovi vozí na zádech nebo Ho porazí v zápase. Negativní pokyny se tedy nĕkdy mohou upravit podle dané transcendentální situace.

I když je Absolutní Pravda transcendentální hmotnému stvoření a je tedy mimo dosah hmotných smyslů, mohou být ty samé smysly zduchovnĕny a uschopnĕny Absolutní Pravdu vnímat, pokud jsou prosyceny láskou k Bohu. V Brahma-saṁhitĕ se uvádí (5.38):

„Uctívám prvotního Pána Govindu, kterého neustále vidí oddaní, jejichž oči jsou potřeny balzámem lásky. V srdci oddaného Jej lze vidĕt v Jeho vĕčné podobĕ Śyāmasundary.“ V Bhagavad-gītĕ (11.8) říká Pán Kṛṣṇa Arjunovi:

„Nemůžeš Mĕ však vidĕt svýma nynĕjšíma očima. Dávám ti proto božský zrak. Pohleď na Můj mystický majestát.“ Také Śrīmad-Bhāgavatam popisuje mnoho událostí, ve kterých se Svrchovaná Absolutní Pravda zjevuje svému oddanému, jako v historických příbĕzích Prahlāda Mahārāje, Dhruvy Mahārāje, Pṛthu Mahārāje, Kardamy Muniho, Pāṇḍuovců a gopī. Védské tvrzení, že se Absolutní Pravda nachází mimo schopnost očí, platí pro ty, kterým Osobnost Božství nedala milost v podobĕ transcendentálních očí. Ve śruti je potvrzeno, že Pán má transcendentální smysly, které jsou zdrojem našich omezených smyslů. Například v tomto výroku z Kena Upaniṣady (1.4): yad vācānabhyuditaṁ yena vāg abhyudyate / tad eva brahma tvaṁ viddhi nedaṁ yad idam upāsate. „Brahman, Absolutní, je to, co nelze postihnout hmotnou schopností řeči, protože samotná řeč je projevena touto Nejvyšší Pravdou.“ Výrokem yena vāg abhyudyate, „naše schopnost řeči je vyjádřena Absolutní Pravdou“, je jasnĕ řečeno, že Absolutní Pravda má své vlastní transcendentální smysly, a říká se jí proto Hṛṣīkeśa.

Śrīla Nārada Muni řekl: hṛṣīkena hṛṣīkeśa-sevanaṁ bhaktir ucyate. Naše smysly se svou vlastní schopností Absolutní Pravdĕ přiblížit nemohou. Pokud jsou však zapojeny v láskyplné oddané službĕ pro uspokojení Pána smyslů, jsou naše omezené smysly spojeny s Pánovými neomezenými smysly, a tak lze Pána Jeho milostí poznat.

Śrīla Madhvācārya cituje následující výrok z Brahma-tarky:

„Transcendentální blaženost Absolutní Pravdy se s obyčeným štĕstím hmotného svĕta nedá srovnat.“ Také ve Vedānta-sūtře je Absolutní Pravda popsána jako ānandamaya, plná blaženosti.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že Śrī Pippalāyana v tomto verši více ménĕ popisuje neosobní rys Absolutní Pravdy. Devĕt Yogendrů bylo oddanými Pánova osobního rysu, a proto se král Nimi ptal na různé rysy Absolutní Pravdy, aby bylo ujasnĕno, že Osobnost Božství je zdrojem všech aspektů advaya-jñāny neboli transcendentální reality. To je také vyjádřeno následujícím výrokem śruti: taṁ tv aupaniṣadaṁ puruṣaṁ pṛcchāmi. „Dotazuji se na Absolutní Osobu, kterou vyjevují Upaniṣady.“

Pokud by byla Absolutní Pravda opravdu slovy nedostupná, nemĕla by védská literatura, která je souborem transcendentálních slov, žádný význam. A protože védské popisy pravdy mají být přijímány jako bezchybné, není možné tvrdit, že ve všech případech schopnost řeči nedokáže pravdu popsat. Védské mantry jsou konckonců určeny k tomu, aby byly vyslovovány a poslouchány. Tvrzení, že ani mysl ani řeč se nemohou k Absolutní Pravdĕ přiblížit (naitan mano viśati vāg uta), proto nelze použít pro všechny případy; je to spíše varování pro ty, kdo se pošetile snaží obsáhnout Absolutní Pravdu svou titĕrnou spekulativní schopností. Protože pozitivní i negativní védské pokyny mají být považovány za pravdivé popisy Absolutní Pravdy, proces naslouchání a opakování védského poznání (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ) lze chápat jako oddĕlený proces, ve kterém je schopnost naslouchat a mluvit zduchovnĕna pokorným přijetím transcendentálního poznání. Tento proces závisí na víře v pravého duchovního mistra, který je oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství. Je proto řečeno:

„Význam védského poznání je automaticky vyjeven pouze tĕm velkým duším, které mají neochvĕjnou víru v Pána a v duchovního mistra.“ (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23) Samotný Pán uvádí v Hari-vaṁśe:

„Tato Nejvyšší Pravda, Parabrahman, se expanduje do veškeré různorodosti tohoto vesmíru. Mĕl bys vĕdĕt, ó Bhārato, že to je Má soustředĕná záře.“ Slova jñātum arhasi, „musíš vĕdĕt“, vyslovená samotným Pánem vyjadřují, že Absolutní Pravdu je třeba poznat a to odevzdáním se pravdĕ, místo marnĕní času pošetilou spekulací.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukázal na to, že podle autorizovaných výroků védské literatury je Pánova transcendentální podoba chápána jako brahmamaya, zcela duchovní, bez jakýchkoliv stop znečištĕní hmotou. Z výroků jako je nīlotpala-dala-śyāmam, „Pánova podoba je překrásnĕ projevena v barvĕ temnĕ modrých okvĕtních lístků lotosu“, chápeme, že je zde popsána transcendentální tmavĕ modrá barva. Pán je přesto ke svým oddaným nepochopitelnĕ milostivý, a to dokonce i k začátečníkům snažícím se dosáhnout úrovnĕ lásky k Bohu. Pán proto postupnĕ očišťuje smysly podmínĕné duše, která se Ho snaží poznat a nakonec se před tímto napraveným služebníkem zjeví. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: prākṛta-nīlotpala-varṇatvena bhaktair dhyātam atādṛśam api. Na začátku se může oddaný podmínĕný svými předchozími materialistickými činnostmi snažit meditovat o Pánovĕ transcendentální podobĕ a svou meditaci zakládat na své zkušenosti s hmotnými podobami a barvami v tomto svĕtĕ. Protože je však objektem jeho meditace Kṛṣṇa, bude tato meditace nakonec přemĕnĕna v transcendentální zkušenost se skutečnou podobou, barvou, činnostmi, zábavami a doprovodem Nejvyšší Osobnosti Božství. Transcendentální poznání jinými slovy nezávisí na hmotné logice, ale na spokojenosti Osobnosti Božství. Pokud je Pán potĕšen upřímnou snahou svého oddaného, který se Ho snaží poznat, může okamžitĕ obejít veškeré techniky svĕtské logiky i védských pokynů a svému čistému oddanému se zjevit. Dokud tuto všemohoucnost Osobnosti Božství nepřijmeme, nemáme šanci k Absolutní Pravdĕ přistoupit. V Kaṭha Upaniṣadĕ (1.3.12) je proto řečeno, dṛśyate tv agryayā buddhyā: Absolutní Pravdu lze vidĕt transcendentální inteligencí.

Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura poukazuje na to, že poznání získané vzájemným působením hmotných smyslů a kvalit přírody je pouze hypotetické a nikoliv skutečné. Empirické poznání se zabývá naší pomíjivou zkušeností se smyslovými objekty vytvořenými hmotnou přírodou. Nyní například probíhá mnoho válek způsobených mylným pojetím nacionalismu. Po celém svĕtĕ jsou konflikty a velcí svĕtoví vůdci se jako psy a kočky perou o ekonomický rozvoj svých zemí. Hmotný jazyk je proto používán k označení dočasných předmĕtů vnímatelných očima, nosem, jazykem, hmatem a chutí. Tento druh mluvy a zkušenosti je pro dosažení Absolutní Pravdy nepoužitelný. Transcendentální zvuk z duchovního nebe má však zcela jiný účinek. Nemĕli bychom se pošetile snažit používat hmotnĕ vymyšlený jazyk k popisování Nejvyšší Osobnosti Božství jako objektu hmotného svĕta. Nejvyšší Pán je zcela transcendentální a je znám jako ātma-prakāśa, sebeprojevený. V Padma Purāṇĕ se proto uvádí:

„Hmotné smysly proto nemohou vnímat Kṛṣṇovo svaté jméno, podobu, vlastnosti a zábavy. Když se však podmínĕná duše probudí k vĕdomí Kṛṣṇy a slouží používáním jazyka ke zpĕvu Pánova svatého jména a ochutnávání zbytků Pánova jídla, jazyk je očištĕn a človĕk postupnĕ pochopí, kdo Kṛṣṇa skutečnĕ je.“ Pokud se človĕk odevzdá Nejvyššímu Pánu přijetím útočištĕ u Jeho lotosových nohou, budou jeho zduchovnĕlé smysly postupnĕ zmocnĕny Pána vnímat. Pouhý empirismus a svĕtská logika mají omezený vliv v rámci Pánovy vnĕjší energie a nelze je použít na to, co je vĕčné. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura v tomto ohledu cituje následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.32):

„Ti, kdo velmi tíhnou k materialistickému životu, nemohou být připoutáni k lotosovým nohám Pána, jenž je oslavován pro své neoyčejné činnosti, dokud si nepotřou tĕla prachem z lotosových nohou vaiṣṇavy zcela prostého hmotného znečištĕní. Človĕk se může zbavit hmotných nečistot jedinĕ tak, že tímto způsobem rozvine vĕdomí Kṛṣṇy a přijme útočištĕ u Pánových lotosových nohou.“

I když mudrc Śrī Pippalāyana vysvĕtluje, že se k Absolutní Pravdĕ nelze přiblížit hmotnými smysly, sám Absolutní Pravdu popisuje transcendentálními smysly a král Nimi je schopen tomuto transcendentálnímu zvuku porozumĕt, protože se odevzdal u lotosových nohou čistých oddaných, nava-yogendrů. Nikdo by se proto nemĕl pošetile snažit tento verš chápat mimo souvislosti, neosobním způsobem, ale mĕl by následovat příkladu krále Nimiho, který se snažil pochopit, jak je Nejvyšší Osobnost Božství v konečném smyslu zdrojem všeho.