SLOKA 10
jñāna-vijñāna-saṁyukta
ātma-bhūtaḥ śarīriṇām
ātmānubhava-tuṣṭātmā
nāntarāyair vihanyase
jñāna — konečným poznáním Véd; vijñāna — a praktickou realizací smyslu poznání; saṁyuktaḥ — plnĕ obdařený; ātma-bhūtaḥ — objekt náklonnosti; śarīriṇām — pro všechny vtĕlené bytosti (počínaje velkými polobohy); ātma-anubhava — díky přímému vnímání duše; tuṣṭa-ātmā — se spokojenou myslí; na — nikdy; antarāyaiḥ — rušivými vlivy; vihanyase — budeš zastaven ve svém pokroku.
Až budeš plnĕ obdařený konečným poznáním Véd a zrealizuješ konečný smysl tohoto poznání v praxi, budeš schopný vnímat čisté vlastní já a díky tomu bude tvá mysl spokojená. Od té doby budeš drahý všem živým bytostem, polobohy počínaje, a žádné rušivé situace v životĕ nebudou překážkou tvého pokroku.
Bhagavad-gītā vysvĕtluje, že ten, jehož mysl je oproštĕná od hmotných tužeb, se přestane zajímat o uctívání polobohů, jelikož jeho účelem je zlepšit svou hmotnou situaci. Polobozi však nikdy nejsou nespokojení s tím, kdo se stane čistým oddaným Pána Kṛṣṇy a všechno své uctívání vĕnuje Jemu. Oni sami jsou pokornými služebníky Pána Kṛṣṇy, což se mnoha způsoby ukázalo bĕhem Kṛṣṇových zábav na Zemi. Ten, kdo vnímá vĕčnou duši v tĕle každé bytosti, je všem živým bytostem zajisté drahý. Jelikož vidí každého na kvalitativnĕ stejné úrovni jako sebe sama, nikomu nezávidí a nikomu se nesnaží vládnout. Tato seberealizovaná duše oproštĕná od závisti a přející všem je přirozenĕ každému drahá. To uvádí píseň vĕnovaná šesti Gosvāmīm: dhīrādhīra-jana-priyau priya-karau nirmatsarau pūjitau.