SLOKA 17
prāṇenākṣipatā kṣut tṛḍ
antarā jāyate vibhoḥ
pipāsato jakṣataś ca
prāṅ mukhaṁ nirabhidyata
prāṇena—životní silou; ākṣipatā—probuzená k činnosti; kṣut—hlad; tṛṭ—žízeň; antarā—zevnitř; jāyate—vytváří; vibhoḥ—Nejvyššího; pipāsataḥ—toužící uhasit žízeň; jakṣataḥ—toužící jíst; ca—a; prāk—nejprve; mukham—ústa; nirabhidyata—otevřela se.
Životní síla probuzená k činnosti virāṭ-puruṣou vytvořila hlad a žízeň a když Pán zatoužil jíst a pít, otevřela se ústa.
Ukazuje se, že vývoj smyslových orgánů a smyslového vnímání živých bytostí v lůně matky se řídí stejnými principy, jako je tomu u virāṭ-puruṣi, souhrnu všech živých bytostí. Nejvyšší příčina všeho tvoření tedy není neosobní ani bez tužeb. Nejvyšší touží po všech druzích smyslových vjemů a smyslových orgánů, a proto se vytvářejí i v individuálních bytostech. To je přirozená touha nejvyšší živé bytosti, Absolutní Pravdy. Jelikož Pán vlastní souhrn všech úst, živé bytosti mají také svá ústa. Stejně tak je tomu se všemi ostatními smysly a smyslovými orgány. Ústa jsou v tomto verši symbolickým zastoupením všech smyslových orgánů.