SLOKA 27

Jediným cílem vlády Pṛthua Mahārāje bylo pozdvihnout občany svého království k vědomí Boha. Jelikož se v obětní aréně sešlo velké shromáždění, byly tam různé druhy lidí, ale král chtěl zvláště hovořit k těm, kdo nebyli ateisty. V minulých verších již bylo vysvětleno, že Pṛthu Mahārāja radil občanům, aby byli adhokṣaja-dhiyaḥ, což znamená vědomí si Boha, vědomí si Kṛṣṇy. V tomto verši se odvolává na autoritu śāster, přestože jeho otec byl prvotřídním ateistou, který neuznával příkazy Ved, zastavil vykonávání všech obětí a natolik znechutil brāhmaṇy, že ho nejen sesadili z trůnu, ale navíc prokleli a zabili. Ateističtí lidé nevěří v existenci Boha, a každodenní události proto chápou jako výsledek hmotných souvislostí a náhody. Uznávají ateistickou sāṅkhyovou filozofii, která se týká kombinace prakṛti a puruṣi. Věří pouze v hmotu a zastávají názor, že hmota za určitých podmínek slučování způsobí vznik životní síly, která poté jedná jako puruṣa, poživatel; kombinací hmoty a životní síly potom podle nich vzniká mnoho druhů hmotných projevů. Ateisté nevěří v příkazy Ved — podle nich jsou všechny védské příkazy pouhými teoriemi, které nemají žádné praktické uplatnění v životě. Pṛthu Mahārāja vzal toto vše v úvahu a prohlásil, že teisté jednoznačně odmítnou názory ateistů na základě toho, že rozmanitost nemůže existovat bez plánu vyšší inteligence. Ateisté velice mlhavě vysvětlují, že tato rozmanitost vzniká pouhou náhodou, ale teisté, kteří věří ve védské příkazy, musí ke všem svým závěrům dospět podle pokynů Ved.

Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno, že celé varṇāśramské zřízení je určené k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Všechna pravidla a předpisy pro vykonávání povinností brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů nebo brahmacārīnů, gṛhasthů, vānaprasthů a sannyāsīnů mají za cíl uspokojit Nejvyššího Pána. V současné době takzvaní brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové ztratili svoji původní kulturu, ale přesto se hlásí ke svým titulům na základě rodného práva. Odmítají však uznat, že všechny společenské řády a duchovní stavy existují zvláště pro uctívání Pána Viṣṇua. Nebezpečná māyāvādská teorie, kterou předložil Śaṅkarācārya — že Bůh je neosobní — se s příkazy Ved neshoduje. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto označil māyāvādské filozofy za největší rouhače vůči Osobnosti Božství. Podle védského systému se každý, kdo neuznává příkazy Ved, nazývá nāstika, ateista. Když Pán Buddha kázal svoji teorii nenásilí, byl nucen popřít autoritu védských písem, a z toho důvodu ho stoupenci Ved považovali za nāstiku. Přestože však Śrī Caitanya Mahāprabhu velice jasně prohlásil, že stoupenci filozofie Pána Buddhy jsou nāstikové neboli ateisté, jelikož popírají autoritu Ved, považoval následovníky Śaṅkary — kteří chtěli podvodně ustanovit védskou autoritu, ale ve skutečnosti se řídili māyāvādskou filozofií Buddhovy školy — za nebezpečnější než buddhisty samotné. Teorie následovníků Śaṅkary, že podobu Boha si musíme představit, je nebezpečnější než popření Boží existence. Stoupenci vědomí Kṛṣṇy nehledí na filozofické teorie ateistů či māyāvādīnů a žijí přísně podle příkazů daných v Bhagavad-gītě, která je považována za esenci všech védských písem. V Bhagavad-gītě (18.46) je řečeno:

“Uctíváním Pána, který je zdrojem všech bytostí a je všeprostupující, může člověk dosáhnout dokonalosti při vykonávání svých vlastních povinností.” To naznačuje, že Nejvyšší Osobnost Božství je původním zdrojem všeho, jak popisuje Vedānta-sūtra (janmādy asya yataḥ). Pán Samotný rovněž potvrzuje v Bhagavad-gītě: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — “Já jsem původ všeho.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je původním zdrojem všech emanací a zároveň jako Paramātmā prostupuje veškerou existencí. Absolutní Pravda je tedy Osobnost Božství, Nejvyšší Pán, a každá živá bytost Ho má uspokojovat vykonáváním svých příslušných povinností (sva-karmaṇā tam abhyarcya). Mahārāja Pṛthu chtěl toto pravidlo zavést mezi svými občany.

Nejdůležitější zásadou lidské civilizace je, že se člověk musí vykonáváním svých předepsaných povinností snažit uspokojovat Nejvyššího Pána. To je nejvyšší dokonalost života. Svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam — člověk může být v životě velice úspěšný, pokud vykonáváním svých předepsaných povinností uspokojuje Nejvyšší Osobnost Božství. Názorným příkladem je Arjuna. Byl kṣatriyou, jehož povinností bylo bojovat, a vykonáváním této předepsané povinnosti uspokojil Nejvyššího Pána, čímž dosáhl dokonalosti. Touto zásadou by se měl řídit každý. Ateisty, kteří tak nečiní, odsuzuje Bhagavad-gītā (16.19) slovy tān ahaṁ dviṣataḥ krūrān saṁsāreṣu narādhamān. V tomto verši je jasně řečeno, že ti, kdo závidí Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou velice zlomyslní a nejnižší z lidí. Podle zákonů Nejvyššího jsou tito darebáci uvrženi do nejtemnější oblasti hmotné existence a rodí se v rodinách asurů neboli ateistů. Zrození za zrozením tito asurové neustále klesají, až nakonec dospějí do zvířecích podob, jako jsou podoby tygrů a podobných dravých zvířat. Po milióny let tak musí zůstat v temnotě bez poznání o Kṛṣṇovi.

Nejvyšší Osobnost Božství se nazývá Puruṣottama, nejlepší ze všech živých bytostí. Je osobou stejně jako všechny ostatní živé bytosti, ale je z nich nejlepší — je jejich vůdcem. To je uvedeno i ve Vedách: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Pán je vůdce všech živých bytostí, vůdce všech věčných. Je úplný a dokonalý. Nepotřebuje získávat prospěch zasahováním do záležitostí jiných, ale jelikož se o všechny stará, má právo je vést ke správnému chování, aby mohly být všechny živé bytosti šťastné. Otec chce, aby pod jeho vedením byly všechny jeho děti šťastné. Stejně tak má Bůh neboli Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, právo dohlížet na to, aby byly šťastné všechny živé bytosti. Být šťastný v tomto hmotném světě není možné. Otec a synové jsou věční, ale dokud živá bytost nedosáhne svého věčného života v blaženosti a poznání, nepřipadá v úvahu, že by mohla být šťastná. Přestože Puruṣottama, nejlepší ze všech živých bytostí, nemá, co by od obyčejných živých bytostí mohl získat, má právo rozlišovat mezi tím, co dělají dobře a co špatně. Jak jsme již probrali, správným jednáním jsou činnosti určené k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství (svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam). Živá bytost může konat jakoukoliv předepsanou povinnost, ale chce-li ve svých povinnostech dosáhnout dokonalosti, musí uspokojit Nejvyššího Pána. Ten, kdo Ho těší, získává lepší prostředky k životu, zatímco ten, kdo Ho neuspokojuje, se dostává do nežádoucích situací.

Závěr tedy je, že existují dva druhy povinností — světské a ty, které jsou vykonávány ve prospěch yajñi neboli oběti (yajñārthāt karma). Každá karma (činnost), kterou člověk nevykonává za účelem yajñi, je příčinou otroctví. Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — “Práci je třeba vykonávat jako oběť Viṣṇuovi, neboť jinak člověka poutá k tomuto hmotnému světu.” (Bg. 3.9) Karma-bandhanaḥ neboli spoutanost karmou je řízena přísnými zákony hmotné přírody. Hmotná existence je bojem s překážkami, které staví hmotná příroda. Asurové s těmito překážkami neustále bojují — pošetilé živé bytosti pod vlivem iluzorní síly hmotné přírody těžce pracují v tomto hmotném světě a pokládají to za štěstí. To se nazývá māyā. V tomto těžkém boji o přežití popírají existenci svrchované autority, Puruṣottamy, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Bůh nám dává pravidla, aby usměrnil činnosti živých bytostí, stejně jako král vydává sbírky zákonů a každý, kdo zákon poruší, je potrestán. Pán nám dává podobně neomylné poznání Ved, které není znečištěné čtyřmi nedostatky lidského života — nedokonalými smysly, sklonem dopouštět se chyb, podléhat iluzi a podvádět. Když nepřijímáme pokyny Ved, ale jednáme náladově, podle vlastního rozhodnutí, nepochybně nás potrestají zákony Pána, Jenž nabízí různé druhy těl v osmi miliónech čtyřech stech tisících podob. Hmotná existence neboli proces uspokojování smyslů probíhá v závislosti na druhu těla, které nám dala prakṛti, hmotná příroda. Musí tedy existovat rozdíl mezi zbožnými a bezbožnými činnostmi (puṇya a pāpa). V Bhagavad-gītě (7.28) je jasně řečeno:

“Ten, kdo zcela ukončil jednání, jež je projevem bezbožného života (což je možné jedině tehdy, když se člověk zabývá výhradně zbožnými činnostmi), může pochopit svůj věčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Tak začne vykonávat transcendentální láskyplnou službu Pánu.” Tento život neustálé láskyplné služby Pánu se nazývá adhokṣaja-dhiyaḥ, život naplněný vědomím Kṛṣṇy. K němu král Pṛthu nabádal své občany.

Různé druhy života a hmotné existence nejsou výsledkem náhody a nezbytnosti — jsou to různá opatření Nejvyššího Pána podle zbožných a bezbožných činností živých bytostí. Díky zbožnému jednání se člověk může narodit v dobré rodině a dobrém národě, může dostat krásné tělo nebo získat vysoké vzdělání či velké bohatství. Proto vidíme, že na různých místech a různých planetách existují různé životní úrovně, tělesné rysy a stupně vzdělání, a to vše udílí Nejvyšší Osobnost Božství s ohledem na zbožné či bezbožné činnosti. Vznik rozmanitých podob života tedy není náhodný, ale předurčený. Existuje plán, který je již předem nastíněný ve védském poznání. Každý musí tohoto poznání využít a uspořádat si život takovým způsobem, aby se na jeho konci, zvláště v lidské životní podobě, mohl díky praxi ve vědomí Kṛṣṇy vrátit domů, zpátky k Bohu.

Teorii náhody mohou ve védské literatuře nejlépe popsat slova ajñāta-sukṛti, která označují zbožné činnosti prováděné bez vědomí konatele. To je však také naplánováno. Například Kṛṣṇa přichází jako obyčejná lidská bytost, jako oddaný (Pán Caitanya) nebo posílá Svého zástupce — duchovního mistra čili čistého oddaného. Toto je rovněž naplánované jednání Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto osobnosti přicházejí přesvědčovat a vzdělávat, a tak dostává živá bytost v zajetí iluzorní energie Nejvyššího Pána příležitost se s nimi stýkat, mluvit s nimi a poučit se od nich. A pokud se jim podmíněná duše odevzdá a na základě důvěrné společnosti s nimi se jí podaří získat vědomí Kṛṣṇy, je zachráněna z hmotných životních podmínek. Kṛṣṇa proto nabádá:

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Ochráním tě od všech hříšných reakcí. Neboj se.” (Bg. 18.66) Výraz sarva-pāpebhyaḥ znamená “od všech hříšných činností”. Ten, kdo se Mu odevzdá a využije příležitosti stýkat se s čistým oddaným, duchovním mistrem nebo jinou autorizovanou inkarnací Boha, jako je Pṛthu Mahārāja — toho Kṛṣṇa zachrání a jeho život se stane úspěšným.