SLOKA 14
bhavatsu kuśala-praśna
ātmārāmeṣu neṣyate
kuśalākuśalā yatra
na santi mati-vṛttayaḥ
bhavatsu—vám; kuśala—štěstí; praśnaḥ—otázka; ātma-ārāmeṣu—ten, kdo je neustále pohroužen v duchovní blaženosti; na iṣyate—není třeba; kuśala—štěstí; akuśalāḥ—neštěstí; yatra—kde; na—nikdy; santi—existuje; mati-vṛttayaḥ—mentální výmysl.
Pṛthu Mahārāja pokračoval: Moji drazí pánové, nemusím se ptát na vaše štěstí a neštěstí, jelikož jste neustále pohrouženi v duchovní blaženosti. Mentální výmysl “příznivého” a “nepříznivého” se vás netýká.
V Caitanya-caritāmṛtě (Antya 4.176) je řečeno:
’dvaite' bhadrābhadra-jñāna, saba—’manodharma'
’ei bhāla, ei manda,'—ei saba ’bhrama'
Příznivé a nepříznivé věci v hmotném světě jsou pouhé mentální výmysly, protože něco takového existuje jedině ve styku s hmotným světem. To se nazývá iluze, ātma-māyā. Považujeme se za výtvory hmotné přírody, stejně jako si ve snu myslíme, že prožíváme mnoho věcí. Duše je však vždy transcendentální. Nepřipadá v úvahu, že by mohla být zahalena hmotou. Toto zahalení je něco jako halucinace nebo sen. V Bhagavad-gītě (2.62) je také řečeno: saṅgāt sañjāyate kāmaḥ. Sdružováním se si vytváříme umělé hmotné potřeby. Dhyāyato viṣayān puṁsaḥ saṅgas teṣūpajāyate. Když zapomeneme na své skutečné, přirozené postavení a chceme si užívat hmotných zdrojů, projeví se naše hmotné touhy a vyhledáváme různé druhy hmotného požitku. Jakmile si začneme vymýšlet hmotný požitek, vytváříme si prostřednictvím toho, s čím jsme ve styku, určitý druh chtíče či dychtivosti, abychom si svých výmyslů užívali. Když tímto falešným požitkem nedosáhneme skutečného štěstí, vytvoříme další iluzi, zvanou hněv, a když se projeví hněv, iluze sílí. Ovlivněni iluzí poté zapomeneme na svůj vztah s Kṛṣṇou, a jakmile přijdeme o vědomí Kṛṣṇy, naše skutečná inteligence je ztracena. Tímto způsobem se zaplétáme v hmotném světě. Bhagavad-gītā (2.63) říká:
krodhād bhavati sammohaḥ
sammohāt smṛti-vibhramaḥ
smṛti-bhraṁśād buddhi-nāśo
buddhi-nāśāt praṇaśyati
Stykem s hmotou ztrácíme své duchovní vědomí, a proto prožíváme štěstí a neštěstí. Seberealizované osoby (ātmārāma) však tyto věci transcendují. Postupně prožívají čím dál větší duchovní blaženost a dostávají se na úroveň, kde se mohou stýkat s Nejvyšší Osobností Božství. To je dokonalost života. Zpočátku byli Kumārové seberealizovanými impersonalisty, ale postupně je začaly přitahovat osobní zábavy Nejvyššího Pána. Z toho plyne, že těch, kdo neustále oddaně slouží Osobnosti Božství, se duality štěstí a neštěstí netýkají. Pṛthu Mahārāja se proto neptal kvůli Kumārům, ale kvůli sobě samotnému.