SLOKA 21
dehaṁ vipannākhila-cetanādikaṁ
patyuḥ pṛthivyā dayitasya cātmanaḥ
ālakṣya kiñcic ca vilapya sā satī
citām athāropayad adri-sānuni
deham—tělo; vipanna—bezvládné; akhila—všechny; cetana—cítila; ādikam—známky; patyuḥ—jejího manžela; pṛthivyāḥ—ke světu; dayitasya—milostivého; ca ātmanaḥ—také k ní; ālakṣya—když viděla; kiñcit — krátkou chvíli; ca—a; vilapya—naříkala; sā—ona; satī—počestná; citām—na oheň; atha—nyní; āropayat—umístila; adri—kopce; sānuni—na vrcholku.
Když královna Arci viděla, že její manžel, který byl k ní a k Zemi tak milostivý, již nejeví známky života, chvíli naříkala a potom na vrcholku kopce postavila ohňovou hranici a položila na ni jeho tělo.
Když královna viděla, že její manžel přestal jevit známky života, chvíli naříkala. Slovo kiñcit znamená “krátkou chvíli”. Dobře věděla, že její muž nezemřel, přestože již nejevil známky života — jednání, inteligenci a smyslové vnímání. Bhagavad-gītā (2.13) říká:
dehino 'smin yathā dehe
kaumāraṁ yauvanaṁ jarā
tathā dehāntara-prāptir
dhīras tatra na muhyati
“Tak jako vtělená duše prochází v tomto těle z dětství do mládí a do stáří, přechází také v okamžiku smrti do jiného těla. Moudrý člověk se touto změnou nedá zmást.”
Když se živá bytost přemísťuje z jednoho těla do druhého — což se obvykle nazývá “smrt” — rozumný člověk nenaříká, neboť ví, že nezemřela, ale pouze změnila tělo. Královna měla důvod se bát zůstat sama v lese s tělem svého manžela — jelikož však byla významnou manželkou vznešené osobnosti, po chvilce nářku si uvědomila, že ji čeká mnoho povinností. Neztrácela tedy čas naříkáním a ihned postavila na vrcholku kopce ohňovou hranici, na kterou položila tělo svého muže, aby ho spálila.
Mahārāja Pṛthu je označen jako dayita, neboť Zemi nejen kraloval, ale také ji chránil jako své vlastní dítě. Stejným způsobem chránil i svou manželku. Povinností krále bylo chránit každého; zvláště zemi, které vládl, a také její občany a členy své rodiny. Jelikož byl Mahārāja Pṛthu dokonalý král, poskytoval ochranu všem, a proto je zde označen jako dayita.