SLOKA 19

Člověk žijící s rodinou obvykle příliš přilne k plodonosnému jednání a chce si užívat výsledků svých činností. Oddaný však ví, že nejvyšší poživatel a nejvyšší vlastník je Kṛṣṇa (bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram), a proto se nikdy nepovažuje za vlastníka žádného zaměstnání. Vždy myslí na to, že vlastníkem je Nejvyšší Osobnost Božství, a nabízí tedy výsledky svého jednání Nejvyššímu Pánu. Toho, kdo takto žije v hmotném světě s rodinou a dětmi, nikdy neovlivní hmotné znečištění. To potvrzuje Bhagavad-gītā (3.9):

Ten, kdo si chce užívat výsledků svých činností, je těmito výsledky spoután, ale ten, kdo je nabízí Nejvyšší Osobnosti Božství, se do nich nezaplétá. V tom spočívá tajemství úspěchu. Lidé obvykle přijímají sannyās, aby se zbavili reakcí za plodonosné jednání. Kdo nepřijímá výsledky svého jednání a místo toho je nabízí Nejvyšší Osobnosti Božství, je bezpochyby v osvobozeném postavení. To potvrzuje Śrī Rūpa Gosvāmī v Bhakti-rasāmṛta-sindhu:

Pokud někdo zapojuje do služby Pánu svůj život, bohatství, slova, inteligenci a vše, co vlastní, pak je vždy a za všech okolností osvobozený. Taková osoba se nazývá jīvan-mukta — “osvobozená ještě v tomto životě”. Ti, kdo postrádají vědomí Kṛṣṇy a zaměstnávají se hmotnými činnostmi, se pouze více a více zaplétají do hmotných pout a musí si vytrpět nebo vychutnat akce a reakce všeho svého jednání. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tedy největším darem lidstvu, neboť člověka neustále zaměstnává ve službě Kṛṣṇovi. Oddaní myslí na Kṛṣṇu, jednají pro Kṛṣṇu, jedí pro Kṛṣṇu, spí pro Kṛṣṇu a pracují pro Kṛṣṇu — vše zapojují do služby Kṛṣṇovi. Život prožitý ve vědomí Kṛṣṇy zachrání člověka před hmotným znečištěním. Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja říkal:

Bylo by velkou chybou zříci se hmotného světa, je-li člověk takový odborník, že dokáže vše zapojit do služby Pánu. Je třeba se naučit používat vše ve službě Pánu, neboť vše je s Kṛṣṇou spojené. To je skutečný smysl života a tajemství úspěchu. Jak později znovu zdůrazňuje třetí kapitola Bhagavad-gīty (3.19):

“Člověk by tedy měl jednat z povinnosti a nelpět na plodech svých činů, neboť jednáním bez připoutanosti dosáhne Nejvyššího.”

Třetí kapitola Bhagavad-gīty se zvláště zaobírá hmotnými činnostmi pro smyslový požitek a hmotnými činnostmi pro uspokojení Nejvyššího Pána, a vede k závěru, že se nejedná o jedno a to samé. Hmotné činnosti pro smyslový požitek jsou příčinou hmotné spoutanosti, zatímco tytéž činnosti určené k uspokojení Kṛṣṇy přinášejí osvobození. Jak může být stejná činnost příčinou spoutanosti i osvobození, lze vysvětlit takto: Člověka, který jí příliš mnoho mléčných pokrmů (kondenzované mléko, sladkou rýži atd.) může postihnout porucha trávení. Ale i když dostane průjem, jiný mléčný pokrm — jogurt smíchaný s černým pepřem a solí — tyto choroby okamžitě vyléčí. Jeden mléčný pokrm tedy může vyvolat špatné trávení a průjem a druhý je může vyléčit.

Získá-li člověk zvláštní milostí Nejvyšší Osobnosti Božství velké hmotné bohatství, neměl by ho považovat za příčinu spoutanosti. Když je oddaný, který dosáhl zralosti, požehnán hmotným bohatstvím, necítí k němu odpor, neboť ho dokáže využít ve službě Pánu. V dějinách světa je mnoho takových příkladů — králové jako Pṛthu Mahārāja, Prahlāda Mahārāja, Janaka, Dhruva, Vaivasvata Manu a Mahārāja Ikṣvāku. Ti všichni byli velkými králi a byli obdařeni zvláštní přízní Nejvyšší Osobnosti Božství. Není-li oddaný duchovně vyspělý, Nejvyšší Pán mu všechno bohatství odebere. To prohlásil Pán Samotný: yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ — “Můj první projev milosti vůči oddanému je ten, že mu odeberu veškeré hmotné bohatství.” Hmotné bohatství, které je překážkou v oddané službě, Pán odebírá, ale tomu, kdo již v oddané službě dosáhl zralosti, dává Nejvyšší Osobnost Božství veškeré hmotné prostředky.